Bibliothek: meine eigene
Gelesen: Mai 2021
Zahl der Seiten: 336
Sprache: deutsch
Original: Aus dem Englischen von Heike Schlatterer
Born a Crime – Stories From a South African Childhood
Originalverlag: Spiegel – Grau, Random House, New York
Gattung: „Trevor Noah offenbart den blanken Terror und die diabolische Absurdität der Apartheid. Eine gewichtige Sammlung erstaunlich persönlicher Erzählungen.“ /Booklist/
Ich empfehle dieses Buch. Jedem. Jeder sollte es lesen, um zu wissen, dass unser Leben in EU total anders ist, als das Leben von Trevor Noah in Südafrika, die sich von der Apartheid zu befreien versucht.
Für meine Mutter. Mein erster Fan. Danke, dass Du einen Mann aus mir gemacht hast.
„Das Geniale an der Apartheid war, dass sie Menschen, die die überwältigende Mehrheit der Bevölkerung stellten, dazu brachte, aufeinander loszugehen.“
/Seite 11/
„Der Zulu-Mann ist ein Krieger. Er ist stolz. Er senkt den Kopf und stürmt in den Kampf. Als die Soldaten der Kolonialmächte im Land einfielen, stürzten sich die Zulu mit nichts als Speeren und Schilden in die Schlacht, obwohl der Feind Kanonen und Gewehre hatte. Sie wurden zu Tausenden getötet, hörten aber nie auf zu kämpfen. Die Xhosa dagegen betrachten sich als Denker. Meine Mutter ist eine Xhosa. Nelson Mandela war ein Xhosa.“
/Seite 11/
„Die Verbitterung wuchs und wuchs. Jahrzehntelang wurden diese Gefühle dadurch in Schach gehalten, dass man einen gemeinsamen Feind hatte. Dann kam das Ende der Apartheid, Mandela wurde aus der Haft entlassen und das schwarze Südafrika zog gegen sich selbst in den Krieg.“
/Seite 12/
1 Lauf
„Meine ganze Familie war gläubig, doch während meine Mutter voll und ganz auf Team Jesus abfuhr, ergänzte meine Großmutter den christlichen Glauben durch ihre traditionelle Xhosa-Religion, mit der sie aufgewachsen war, und kommunizierte mit den Geistern unserer Vorfahren.“
/Seite 13/
………………………………..
„Apartheid war ein Polizeistaat, ein Überwachungssystem und ein Gesetzeswerk. Das alles wurde zur Unterdrückung der schwarzen Bevölkerung geschaffen. Die komplette Sammlung dieser Gesetzestexte umfasste über dreitausend Seiten und wog ungefähr fünf Kilo, doch die allgemeine Stoßrichtung erklärt sich ganz einfach am Beispiel Amerika. In Amerika gab es die Zwangsvertreibung der Indianer in Reservate und die Sklaverei, gefolgt von der Rassentrennung. Nun stelle man sich vor, dass das alles denselben Menschen zur gleichen Zeit widerfährt. Das ist Apartheid.“
/Seite 31/
2 Als Verbrechen geboren
„Meine Mutter ist schwarz, und mein Vater ist weiß… Doch anders als in Amerika, wo jeder, der auch nur einen Tropfen schwarzes Blut hat, automatisch schwarz ist, wurden Mischlinge in Südafrika als eigene separate Gruppe klassifiziert, die weder schwarz noch weiß war, sondern „farbig“, wie das damals hieß. Farbige, Schwarze, Weiße und Inder mussten ihre Rasse bei den Behörden registrieren lassen.“
/Seite 34/
„Warum sind wir nicht einfach gegangen? Warum sind wir nicht in die Schweiz?“
„Weil ich keine Schweizerin bin,“ sagte sie, stur wie immer.
/Seite 45/
3 Bete, Trevor!
Ein Kapitel über die Verhältnisse in einer der südamerikanischen Familien.
Sehr interessant und anders als die Informationen aus den Zeitungen.
4 Chamäleon
Hautfarbe. Nicht weiß, nicht schwarz. Allein.
5 Das zweite Mädchen
„Meine Mutter war das Problemkind, ein Wildfang, trotzig und dickköpfig. Meine Großmutter hatte keine Ahnung, was sie mit ihr anfangen sollte.“
/Seite 81/
„Meine Mom machte das, was die Schulen nicht taten. Sie lehrte mich zu denken.“
/Seite 87/
6 Schlupflöcher
„Ich las kistenweise Bücher und wollte immer mehr und mehr. Ich fraß wie ein Schwein… Außerdem war ich hyperaktiv. Ich gierte nach ständiger Anregung und Beschäftigung.“
/Seite 97/
8 Robert
„Mein Vater ist ein Mysterium… Er ist sehr schweizerisch, sauber, ordentlich und genau. Er ist der einzige Mensch, den ich kenne, der ein Hotelzimmer sauberer verlässt, als er es betreten hat. Er mag nicht, bedient zu werden.“
/Seite 125/
9 Der Maulbeerbaum
„Wo immer wir wohnten, war ich ein Außenseiter.“
/Seite 141/
11 Außenseiter
„Es gab reiche weiße Schüler, ein paar Weiße aus der Mittelschicht und ein paar Weiße aus der Arbeiterklasse. Es gab schwarze Kinder mit neureichen Eltern, schwarze Kinder aus der Mittelschicht und aus den Townships. Wir hatten Farbige und Inder sogar ein paar Chinesen. Alle waren integriert, wenn man bedenkt, dass die Apartheid noch nicht lange vorbei war.“
/Seite 163/
„Die Gruppe, der ich mich am stärksten zugehörig fühlte, waren die Schwarzen mit wenig Geld.“
/Seie 164/
13 Farbenblind
Eine Überwachungskamera, die nicht zwischen Schwarz und Weiß unterscheiden konnte, hat Trevor vor dem Gefängnis bewahrte.
…………………………
„In Südafrika gibt es elf offizielle Sprachen… English ist die internationale Sprache und außerdem die Sprache des Geldes und der Medien, daran mussten wir also festhalten.“
/Seite 187/
………………………….
„In Deutschland schließt kein Kind die Schule ab, ohne vom Holocaust gehört zu haben. Nicht nur die Fakten, auch das Wie und Warum und das ganze Ausmaß – die Bedeutung. Entsprechend wachsen die Deutschen mit einem gewissen moralischen Bewusstsein dafür auf.
In britischen Schulen wird der Kolonialismus bis zu einem bestimmten Grad ähnlich behandelt. Die britischen Kinder lernen die Geschichte des britischen Empires unter einer Art Vorzeichen. „Nun ja, das war beschämend, nicht wahr?“
In Südafrika werden die Gräueltaten während der Apartheid nicht behandelt. Uns wurde weder eine Beurteilung der Sache vermittelt noch deren Schändlichkeit. Geschichte wurde so gelehrt wie in den USA.
In Amerika wird die Geschichte des Rassismus folgendermaßen unterrichtet „Also, es gab die Sklaverei und Gesetze zur Rassentrennung, dann kam Martin Luther King, und jetzt ist das erledigt.“
Bei uns war das ähnlich: „Apartheid war schlimm. Nelson Mandela wurde aus der Haft entlassen. Schauen wir nach vorne.“
/Seite 213/
…………………
„Ich schlich mich in einen Laden und klaute die Batterien. Die Sicherheitsleute schnappten mich in ihr Büro und riefen meine Mutter an.
- Wir haben Ihren Sohn erwischt, er hat Batterien geklaut… Sie müssen kommen und ihn abholen.
- Nein, sagte sie. „Bringen Sie ihn ins Gefängnis. Wenn er nicht gehorcht, muss er die Konsequenzen zu spüren bekommen.“
Dann legte sie auf. Die Sicherheitsleute sahen mich verwirrt an. Schließlich ließen sie mich laufen, wahrscheinlich dachten sie, ich wäre eine auf Abwege geratene Waise, denn welche Mutter würde ihr zehnjähriges Kind ins Gefängnis schicken?“
/Seite 262/
18 Das Leben meiner Mutter
Es ist zum Weinen, wenn man dieses Kapitel liest. Wirklich sind die Menschen so schlecht? Wie ist das möglich, dass gerade diese Frau, die sich so rasant durch das Leben durchkämpfte, angeschossen wurde? Und der Täter war ihr eigener Mann, mit dem sie zwei Kinder hatte.
Noahs Mutter heiratete einen charmanten und witzigen, talentierten Mechaniker – Abel. Er hat sich aber gezeigt, dass er total unfähig ist, als Geschäftsmann zu funktionieren. Sie hat ihr ganzes Geld in eine Werkstatt für ihn gesteckt, ein ganzes Jahr hat sie sogar da mit ihrem ersten Sohn gearbeitet, aber sie waren immer noch nicht den Schulden los. Abel trank Alkohol und begann ihre Frau und ihren ersten ueneherlichen Sohn zu schlagen. Die Polizei unternahm nichts. Auch dann nichts, wenn Abel seine Frau töten wollte.
„Die Ironie der Geschichte war, dass er dem Richter gesagt hatte, in Haft könne er kein Geld verdienen, um seine Kinder zu ernähren. Dabei trug er überhaupt nichts zum Unterhalt seiner Kinder bei. Dafür kam allein meine Mutter auf.“
/Seite 331/
„Die Rechnung für das Krankenhausaufenthalt meiner Mutter belief sich auf insgesamt 50 000 Rand.“ Sie hatte keine Krankenversicherung.
/Seite 332/
„Jesus ist deine Krankenversicherung?“
„Wenn Gott bei mir ist, wer kann dann gegen mich sein?… Trevor, ich habe gebetet. Ich habe dir doch erzählt, dass ich gebetet habe. Ich bete nicht vergeblich.“
Die Pistole, die Patronen.. das alles ist nicht zu erklären.
… „Aber wo war dein Jesus, als es daran ging, die Krankenhausrechnung zu bezahlen, hmm? Ich weiß ziemlich genau, dass er sie nicht bezahlt hat.“
„Du hast recht,“ sagte sie und zwinkerte mir zu. „Hat er nicht. Aber er hat mich mit einem Sohn gesegnet der das getan hat.“
/Seite 333/
Niveau A1 Beginner Level 5.-6. Klasse / 600 Wörter Old Adams Sohn, der in England arbeitet, schickt ihm überraschend eine Zahlungsanweisung. Adam möchte mit dem Geld eine große Feier ausrichten, doch beim Einlösen der Anweisung trifft er nur auf Bürokratie, Unehrlichkeit und Betrug.
Chapter 1: A Letter for Adam
One day a postman came to my village. The postman brought me a letter from my son, Saul. „Is your name Adam?“ the postman asked. „Yes,“ I said. „I´ve got a letter for you.“ The postman read the envelope:
„Adam of the village of Minta.“
„A letter for me. Who is it from?“ I asked.
The postman looked at the envelope again. „From Saul,“ he said. He gave me the letter and walked away.
„Martha, Martha,“ I called to my wife. „Come here. We have a letter from our son, Saul.“
Martha came out and looked at the letter. She was excited but she was also worried. „A letter from Saul,“ she said. „Is he alive and well? I´m going to find the school teacher. He can read the letter.“
There was no school fifty years ago. So I cannot read or write. I live in a small village. The only work is farming. My only son, Saul, left the village two years ago and my three daughters are married. Saul is making a lot of money in a foreign country.
Martha and the school teacher came back. A lot of other people came. Everyone wanted to hear my letter. The school teacher opened the envelope and read the letter.
20 Taylor Street,
London E,19
England
16 March
Dear Father,
I am living in London. I have a job in a factory. The work is very hard, I often work at night. But the pay is good. I am well and I live with people form my country. I am sending you 100 pounds in this letter. This is for you and my mother. Love to you and mother.
Saul
„One hundred pounds!“ I said to the school teacher. „You´re wrong. It´s a mistake.“ „No,“ the school teacher said. „I´m not wrong. It´s not a mistake. Here is the money.“
And he gave me a piece of paper.
„What is this?“ I asked.
„A money order,“ the school teacher said. „Co to Darpur. Take this money order to the Post Office in Darpur. The money order is worth one hundred pounds. The Post Office official will give you the money.“
„One hundred pounds!“ I said again.
Everyone laughed and said, „ Adam, you are a rich man. You can buy many things for your farm and for your house.“
„And I can buy some good food and drink in Darpur. I am going to give a party for you all, „I told my friends.
Martha said, „Saul is a good son.“
That evening, the village people talked about the money order and my money. Martha and II also talked about the money. We needed many things for the farm.
Chapter 2: Adam Goes to Darpur
The next morning I got up very early. It was dark and everyone was asleep. But I was going to Darpur.
I washed and dressed carefully. I put on my best clothes and I carried my best stick. I put the money order carefully in my pocket and I said goodbye to Martha.
I walked ten milesto the main road. I sat down at the main road and ate my breakfast. I waited for the bus. I waited for two hours. Then the bus came and I got on.
It is a long way to Darpur. The bus takes three hours. I arrived in Darpur and walked to the Post Office immediately. I do not often go to Darpur. I only know the market, and one shop. This is the shop of Rick. I buy things for my farm from Rick.
There were a lot of people on the Post Office I asked about money orders. A man showed me the queue. There was a long line of people and I waited at the back.
Finally it was my turn, I was at the front of the queue. But the official did not serve me. „Excuse me,“ I said. „It´s my turn. I´ m next.“ „You are next? Old man, I´m very busy,“ the official said. „Look at my papers. Look at all these people. I am very busy. And you must wait.“
So I waited. Finally the official looked at me.
„What do you want?“ he asked.
I gave him my money order.
„This is my money order for one hundred pounds,“ I replied.
The official held out his hand. „Identity Card,“ he said.
„Excuse me. I don´t understand,“ I replied.
„Your Identity Card,“ the official said again.
„Give me your Identity Card.“
„What is an Identity Card?“ I asked.
„I can´t give you any money for this money order.
First I must see your Identity Card.
Your Identity Card gives your name and your address.Your Identity Card describes you. There is a pohotograph of you in your Identity Card. I don´t know you. Who are you?“ The official was a little angry.
But I was also angry.
„Who am I?“ I said.
„Everyone knows me. A am Adam of the village of Minta. I haven´t got an Identity Card and I don´t need an Identity Card.“
„Old man, I´m very busy and you´re very stupid,“ the official said.
„Who are you? Where is Minta?“
„Give me my money. Give me my one hundred pounds,“ I said.
The official looked angry and said, „Show me your Identity Card. I don´t know you.“
The official gave back my money order and he turned away.
„Where can I buy an Identity Card?“ I asked the official. He did not speak to me. He did not answer.
„Go to the Ministry of the Interior,“ a man said.
He was standing in the queue.
And he told me the way.
Chapter 3: An Identity Card
I walked to the Ministryof the Interior. I waited in another queue. I spoke to another official. I asked for an Identity Card.
„Fill in this application form, the official said. „And bring the form and three photographs of yourself and two pounds. Come back tomorrow.“
„Tomorrow?“ I said. „Can I have an Identity Card today, please? I live in Minta. I live five hours´journey from Darpur. I´m an old man.“ „Yes, come back tomorrow.“ And the official turned away.
I walked away from the Ministry of the Interior, I walked to the market. At the market I looked at everyone. I was looking for a man from my village. But I could not find a villager. So then I walked to the shop of Rick. I spoke to Rick.
„I want an Identity Card,“ I told him. „But I need three photographs of myseelf.“
„I see. You need some photographs.“ And he showed me the way to a pohotographer.
I found the house. The photographer was asleep but he came to me quickly. The man´s clothes were dirty and he looked tired.
„I need an Identity Card,“ I said. „I want three photographs of myself.“
„Yes, you want three photographs of yourself,“ the photographer replied. „And I take very good photographs. Come and see my camera.“
We walked into his room. In the middle of the room was a large camera. „This is the best camera in Darpur. This camera is very, very good,“ the photographer said proudly.
„I´v never seen a camera,“ I said. „I don´t know about cameras. Hurry up and take a photograph of me.“ „Please do not hurry me, old man,“ thee photographer ssaid. I am an artist.“ And he gave me a mirror and a comb.
I don´t want a mirror, I don´t want a comb. Please take my photograph. I´m going to Minta this afternoon. And I´m in a hurry,“ I said.
„Yes,“ he said. „But first the price. This is the best camera in Darpur and I´m the best photographer. Three photographs will cost you two pounds fifty.“
„Two pounds fifty!“ And I laughed.
„Two pounds fifty – and pay me now please,“ the pohotographer answered.
I did not know the price of photographs. What could I do? Then the photographer said, „You arean old man. For you, the price is two pounds.“
So I gave him the money and he took the photographs. „Come back tomorrow morning,“ he said.
„I want my three photographsnow, immediately,“ I said.
„Don´t be stupid,“ the photographer said.
„Photographs take twent-four hours. Come back tomorrow.“ What could I do? So I said, „Yes. Tomorrow morning.“ „Good,“ said the photographer. „Now go. I have a lot of work. I´m very busy.“
„Don´t be stupid,“ the photographer said.
„Photographs takea twenty-four hours. Come back tomorrow.“
What could I do? So I said, „Yes. Tomorrow morning.“
„Good,“ said the photographer.
„Now go. I have a lot of work. I´m very busy.“
I went back to the bus station. I sat on the bus for three hours. I walked ten miles back to my village.
It was night time and I was very tired. Martha and my friends were waiting for me. „Where is the money?“ Martha asked.
„I have no money. I cannot change the money order. First I must have an Identity Card.“ And I told Martha everything.
„Tomorrow I am going to Darpur again,“ I said.
Then I did not talk again. I was very tired and it was late at night. I lay on my bed and I slept.
Chapter 4: No Photographs
I woke up late the next morning. The sun was already high. I did not walk to the main road and catch a bus. All the buses go to Darpur early in the morning.
The school teacher said, „Yes, the official is correct. In a Pos Office, you always show your Identity Card.“ The school teacher filled in my application for an Identity Card.
Application form for Identity Card
Name: Adam Jamei
Address: Village of Minta
Age: 72 years
Place of birth: Village of Minta
Occupation: Farmer
Colour of eyes: Brown
On Thursday I travelled to Darpur again.
I walked to the main road and I cought a bus. In Darpur, I walked to the house of the photographer.
I knocked on the door of the house. No one came to the door. I knocked again loudly with my stick. A woman opened the door.
„Your photographs? I have no phogographs,“ the woman replied.
„I came here on Tuesday. Where is the photographer?“ I asked.
„He´s out. He´s not here.“ And the woman closed the door. I shouted at her, „I´m waiting here for him.“
After a long time the photographer came back.
He looked tired and he smelt of beer. „Giv me my photographs,“ I said. „I have waited a long time for you.“ The photographer looked at me and said, „I don´t know you, old man. What photographs are you talking about?“
„My three photographs for my Identity Card. I paid you two pounds for them on Tuesday. Give me my photographs immediately or my money.“
„Your photographs? Your money? What are you talking about?“ the photographer said. „Show me the paper. Show me the receipt for your money.“
The photographer fell on the ground. He shouted, „Help! Help! This old man is killing me.“ And I hit him hard again.
Lots of people ran out of their houses. I hit the photographer again and two men held me. I could not get away from the two men.
The photographer was very angry and I was very angry. Lots of people were shouting. Then a policeman came. The photographer shouted to the policeman, „This old man hit me three times with his stick. He´s a thief and a murderer. He wants my money.“
The policeman held my arm and said, „Come with me to the police station. „I did not say anything. We walked to the police station. At the police station, the policeman asked me, „Did you hit that man three times?“
„Yes,“ I said, „he didn´t give me my photographs.“
„Show me your Identity Card,“ said the policeman.
„I am Adam of Minta village,“ I replied, „and I haven´t got an Identity Card.“
„Old man,“ said the policeman. „Go back to your village. Don´t come here and fight. Keep out of Darpur.“
And he pushed me into the street.
I went back to my village.
I was tired and angry.
Chapter 5: Adam Changes his Money Order
Next day I told my story to all the villagers. The villagers were angry. Martha was very unhappy. She said, „Saul is working very hard. He is sinding money and we can´t have the money. What are we going to do?“
I did not know. Then in the evening the school teacher came to my house again. „Adam. Perhaps I can help you,“ the school teacher said. „Here is a letter to Mr Sheth.“ „Mr Sheth?“ I said, „Who is he?“
„He´s an important man in Darpur and he´s a friend of my wife´s cusin,“ replied the school teacher. „This letter is to Mr Sheth. The letter is about your money order. Perhaps he can help you.“ I took the letter and thanked the school teacher.
So I travelled to Darpur again on Saturday, for the third time. After a long time, I found Mr Sheth´s house. The door was opened by a tall man.
„Can II see Mr Sheth?“ I asked.
„And who are you?“ the tall man asked.
I have a letter for Mr Sheth,“ I replied.
„I see. Can I have the letter, please?“ And the tall man held out his hand.
„The letter ist here,“ I said. And I took the letter out of my pocket. „But I must see Mr Sheth.“ „Many people want to see Mr Sheth,“ the tall man told me. „He is a ver busy man and a very important man. Mr Sheth is not here at the moment. But give me your letter, and Mr Sheth will it later.“
I gave the tall man the letter. Then I waited. Later, a large black car came and a man went into the house. A long time later, the tall man opened the door again. „Come in now, please, and follow me,“ he said.
I followed the tall man. We went into a large room with fine carpets and big chairs. Another man was in the room. He was dringing.
„This is Mr Sheth,“ said the tall man.
„I am Adam of Minta village,“ I replied.
„Yes, I know,“ said Mr Sheth.
„Thank you for the letter. I hope I can help you. I like to help people. Please, sit down.“ Mr Sheth smiled. His clothes were new and smart. „Thank you,“ I said.
„Can I see the money order, please?“
Mr Sheth asked.
I took the money order out of my pocket.
By now, the money order was dirty and looked very old. I gave it to Mr Sheth.
„This money orde is for one hundred pounds,“ I said. „My son sent if from a foreign country.“
Mr Sheth unfolded the money order and looked at it. „You can´t change this money order,“ he said. „This money order is not worth one hundred pounds. This money order is worth nothing.“ /„Diese Zahlungsanweisung ist keine hundert Pfund wert. Diese Zahlungsanweisung ist nichts wert.“/
„Worth nothing! Worthless?“ I asked.
Then Mr Sheth looked at the money order again. „Yes, worthless. Your son does not understand about money orders. This money order is not correct for our country,“ Mr Sheth said. Then he lookedat the money order again and said, „And this money order is also old. It is out-of-date...“ /Es ist veraltet/
I said nothing. Mr Sheth gave me the money order back. Then Mr Sheth smiledand said, I am very sorry. You are an old man. You came a long way from your village. What can I give you to eat and drink?“ I was not hungry. But Mr Sheth went out of the room. Then he brought me some coffee and some cakes. I drank my coffee.
„Old man,“ said Mr Sheth, „I like to help people. I am a arich man. Give me your money order.“
I gave my money order to Mr Sheth. „Yes, this money order is worthless,“ he said again. „But I am going to help you. I am going to change this money order for you. I am going to give you some money.“
Mr Sheth went out of the room. I felt very happy again. After a few minutes, the tall man came into the room. He gave me an envelope. „This is from Mr Sheth. You can go now,“ the tall man said.
I went out of the house. I walked along the road to the bus station. I opened the envelope and I tookout my money.
I counted the money.
It was ten pounds.
I thought about my only son, Saul.
My son, Saul, had sent me a money order for one hundred pounds. Mr Sheth had given me ten pounds. I felt old and I felt poor again.
Sedem vecí, ktoré pomôžu vašim deťom prežiť v modernej dobe
Knižnica: vlastná
Prečítané: máj 2021
Jazyk: slovenský
Počet strán: 306
Vydavateľstvo: Konzervatívny Denník Postoj, Bratislava 2018
Druh knihy: „Sedem vecí, ktoré pomôžu vašim deťom prežiť v modernej dobe“
https://frauellie.wordpress.com/2020/08/06/slavka-kubikova-krotitelia-displejov/
Vo svojej virtuálnej knižnici mám už zapísanú jednu knihu od Slávky Kubíkovej, ktorá sa mi nepáčila. Na rozdiel od tej prvej si dnes s radosťou druhú, ktorú som od nej prečítala. Nie všetko som ochotná prijať a akceptovať, ale ako celok sa toto dielo ľahko a dobre číta. Nebudem veľa citovať, lebo knihu mám doma, ale aby ste si dokázali urobiť obraz, tak vám napíšem veľa z titulov kapitol a podkapitol. Napríklad toto:
„Čo je tých sedem vzácnych darov?“
- Deti potrebujú vypnúť
- Deti potrebujú hru, pohyb a slobodu
- Deti potrebujú vzťahy
- Deti potrebujú hudbu
- Deti potrebujú knihy
- Deti potrebujú hranice
- Deti potrebujú charakter
„Cesta k členstvu v Klube nerozbitných detí vedie cez týchto sedem míľnikov. Pre rodičov, ktorí sa obávajú, že sú príliš chudobní, aby si mohli dovoliť dať deťom tie najkvalitnejšie veci, je tu dobrá správa. Členstvo v klube nestojí nič. No vyžaduje niečo iné. Našu jasnú víziu toho, čo im chceme dať a čo pre to treba robiť. A potom už len nekompromisné nasadenie.
Vitajte v Klube nerozbitných detí.“
/strana 14/
1. Technológie
Lucia Smičeková: Počítače? Úžasné, pokiaľ sa na nich nezabávate
2. Hra, pohyb a sloboda
Viktor Bielik: Najtalentovanejšie dieťa je to, ktoré donesie domov najviac roztrhaných teplákov
3. Knihy
Viktória Marcinová: Najdôležitejšie je čítať deťom v čase, keď už dokážu čítať samy
4. Vzťahy
Ivan Vyskočil: Dokonalí rodičia sú tí s chybami
5. Hranice
Marianna Rajecová: Deti bez hraníc sú deti bez istoty
6. Hudba
Natália Dadíková: Hudbu by som deťom dala na predpis
7. Charakter
Andrej Burianek: Ak chcete mať charakterné deti, jedzte s nimi večeru
Epilóg
Biografia
To najdôležitejšie v kocke
/strana 43/
Správne ovládnutie technológií a predídeme tomu, aby technológie ovládli naše deti, je jednou z najťažších výziev súčasného rodičovstva.
Všetci sme tušili, že tablet, smartfón, počítačové hry, sociálne siete môžu byť pre deti rizikové. Skutočnosť je, žiaľ, ešte horšia, ako sme predpokladali.
Najväčším rizikom nie je len prístup k nevhodnému obsahu, ale aj vytváranie závislostí a manipulácia mysle.
Ak sa digitálne médiá nepoužívajú rozumne a najmä striedmo, deti strácajú motiváciu k zdravým aktivitám, čo vedie k depresiám a úzkostiam.
Hodiny za tabletmi a televízorom znamenajú nenávratne stratený čas na skutočné hranie a zdravý rozvoj detí. Nedovoľte, aby im technológie ukradli detstvo.
To najdôležitejšie v kocke
/strana 89/
Dieťa k svojmu rozvoju ako primárnu vec potrebuje veľa priestoru a voľnosti.
Keď je dieťa malé, dôveruje prírode, nechajte bábätko rozvíjať sa jeho tempom, komerčné pomôcky a rodičovské zásahy môžu uškodiť.
Vytvorte deťom veľa príležitostí na voľnú hru v prírode. Nech sa hrajú v mlákach, v lesoch, na lúkach. Je to dôležitý predpoklad ich zdravého vývinu.
Zbavte sa prehnaného ochanárstva, nechajte deti, nech si vyskúšajú sam poradiť aj s rizikovými situáciami.
Dbajte na to, aby malo dieťa veľa pohybu, a to denne. Chodievajte čo najviac peši, veďte deti k zdravému športovaniu /neznechucujte im ho ale prehnanými nárokmi/
To najdôležitejšie v kocke
/strana 128/
Čítanie je najjednoduchší a najdostupnejší spôsob, akým rozvíjať dieťa.
Ak chcete investovať do budúcnosti svojho dieťaťa, spoločný čas trávený pri čítaní rozprávok a dobrých kníh by mal v násobkoch prevyšovať čas za televízorom či tabletom /platí bez ohľadu na vek/.
Deti, ktorým rodičia čítajú, majú oproti deťom, ktoré knihami obklopované nie sú, obrovský náskok v škole a neskôr aj v živote. Preto dieťaťu čítajte pravidelne a od bábätka.
Neprestávajte so spoločným čítaním ani vtedy, keď už dieťa dokáže čítať samo, ináč hrozí, že sa jeho vzah ku knihám nerozvinie.
Nie je jedno čo deťom čítate. Vyberajte kvalitné knihy, vtedy sú lepšie šance, že si deti čítanie obľúbia.
To najdôležitejšie v kocke
/strana 166/
Pre svoju spokojnú existenciu potrebuje byť dieťa obklopené dobrými vzťahmi.
Najdôležitejší vzťah, ktorý má malé bábätko, je vzťah s mamou. Mama by mala byť v prvých troch rokoch dieťaťu k dispozícii vrelým a empatickým spôsobom.
Keď sa zameriate na vzťah, nie je až také dôležité, akým spôsobom si to nastavíte – či používate šatku alebo kočík, jednorazové plienky alebo látkovky.
Okrem vzťahu s mamou je pre dieťa bytostne dôležité, aby dobre fungovali aj ostatné vzťahy v rodine.
Nájdite si svoju dedinu: obklopte dieťa komunitou rodín s podobnými hodnotami, ako sú tie vaše.
To najdôležitejšie v kocke
/strana 212/
Deti bytostne potrebujú hranice. Je to ich vnútorná potreba, ktorá súvisí s predvídatteľnosťou a bezpečnosťou sveta.
Deti potrebujú hranice aj preto, aby zvládli v dospelosti dobre fungovať vo svete a v sociálnych vzťahoch.
Na vyžadovanie a presadenie hraníc určite nepoužívajte bitku, no ani iné tresty a „úplatky“ v podobe pochvál a odmien. Ničíte tým prirodzenú motiváciu detí.
Z dlhodobého hľadiska je omnoho lepšie oprieť výchovu k hraniciam o:
- dobrý vzťah s dieťaťom
- konzistentné budovanie návykov
- využívanie prirodzených dôsledkov konania
To najdôležitejšie v kocke
/strana 246/
Hudba rozvíja schopnosti dieťaťa tak ako nič iné: motoriku, pamäť, kognitívne schopnosti, koordináciu, sústredenie, vytrvalosť, empatiu.
Obklopujte deti hudbou od malička. Spievajte im, púšťajte im hudbu a berte ich na koncerty.
Naučte deti počúvať klasickú hudbu. Budú pokojnejšie, empatickejšie a vzdelanejšie.
Veďte deti k hre na hudobné nástroje. Stačí, keď začnú v prvej triede. Ak však prejavujú výrazné muzikantské sklony, zvážte aj skorší začiatok.
Knižnica: vlastná, dar ku Vianociam 2020
Prečítané: máj 2021
Jazyk: slovenský, preklad z nemeckého originálu „Das Leben der Anna Katharina Emmerick“ urobil Rastislav Nemec
Počet strán: 429
Vydavateľ: Zachej.sk, 2017
Druh knihy: biografia
https://frauellie.wordpress.com/2021/01/20/karl-erhard-schmoger-obety-a-utrpenia-a-k-emmerichovej/
Pod týmto linkom mám vo svojej virtuálnej knižnici zapísané vízie Anny Kataríny Emmerichovej.
1Život Anny Kataríny a podivuhodná Božia prozreteľnosť1. Katarínin život a jej povolanie v širších súvislostiach
„Jednoduchý a prostý život vestfálskeho dievčaťa z münsterskej diecézy, ktoré zomrelo v roku 1824. Ako dieťa chudobných roľníkov vyrastala v biednej chatrči a po celý život sa nachádzala v ťažkej situácii. Až do svojich 28. narodenín pracovala ako slúžka. Deväť rokov bola potom rehoľnou sestrou. Po zrušení kláštora strávila ďalších dvanásť rokov na lôžku v opustenej izbietke. Celý jej život, jej vnútorný duchovný svet Boh zahrnul zázrakmi a svojimi darmi.“
/strana 13/
Historické pozadie Kataríninho života
Viera a kresťanský život v rokoch, kedy žila Katarína, rapídne upadali. „Kresťanský duch ako keby sa vytratil. Miesto toho sa vo všetkých skupinách obyvateľstva vzmáhalo slobodomurárstvo...“
/strana 16/
„V roku 1798 Napoleon zaujal Rím, vyhnal pápeža Pia VI. do Valence, kde napokon 29. augusta 1799 aj umrel. Až po pol roku… bol v Benátkach zvolený za pápeža Pius VII, ktorého mal postihnúť rovnaký osud. Napoleon ho na dlhší čas zbavil vládnutia a úplne izoloval.“
/strana 17/
Napoleon sužoval Nemecko ustavičnými vojnami. Keď bol v roku 1802 podpísaný mier, boli všetci nemeckí biskupi zavení svojej svetskej moci. Napoleon zrušil všetky rehoľné inštitúty a ich majetok prepadol poväčšine protestantským kniežatám.
2. Anna Katarína, Božie dieťa
Narodila sa v rodine s početnými súrodencami. Jej rodičia boli chudobní, ale hlboko veriaci ľudia. Aj Annu Katarínu viedli ku zbožnosti, ale ona sa vymykala všetkému, čo bolo normálne a svetské. Hovorila, že už pri krste videla Máriu s Ježišom, od ktorého dostala prsteň ako znak toho, že je vyvolená. Detstvom ju sprevádzal anjel strážny. Chcela sa modliť veľa, dlho a prakticky stále. V noci vstala a modlila sa. Aby sa jej ľahšie vstávalo, kládla si do postele drevené laty, „okolo tela si omotávala hrčovité povrazy“.
/strana 26/
3. Anna Katarína, zázračné dieťa
„Duch svätý obohatil jej úsilie viery aj o nazeranie a intuíciu. Pri slovách ´Verím v Boha, Otca všemohúceho, Stvoriteľa neba i zeme´uzrela vo svoej detskej duši veľmi rozsiahle, ale pre ňu jasné a pochopiteľné výjavy,ako prebiehalo stvorenie...“
/strana 31/
„Zjavoval sa jej Spasiteľ, Božia Matka, strážny anjel a potom aj rôzni svätci…. Myslela si, že všetci kresťania majú takéto zjavenia.“
/strana 33/
4. Anna Katarína, dieťa svojich rodičov. Prvá svätá spoveď a sväté prijímanie
Ako 12 ročná pristúpila Anna Katarína ku prvému svätému prijímaniu
5. Anna Katarína medzi dvanástym a dvadsiatym rokom života /1786-1794/. Trojročný pobyt na gazdovstve Emmerich. Dvojročný pobyt vo Flamschen. Tri roky v Coesfelde
Matka si myslela, že Katarína je pomerne uzavretá a že vy jej prospelo, keby sa dostala medzi cudzích ľudí a trochu sa zabavila. Mala sa na gazdovstve Emmerich starať o kuchyňu a podľa potreby o domácnosť vôbec a prácu vonku. Aj šiť sa naučila, ale na nič svetské si „neprivykla“. Vrátila sa ku rodičom, ale pretože bola chorá, obávali sa dať ju do kláštora, aj keď po tom tak veľmi túžila.
6. Anna Katarína medzi dvadsiatym a dvadsiatym ôsmym rokom života /1794-1802/. Päťročný pobyt u rodičov. Tri roky u Söntgena. Vstup Anny Kataríny do kláštora
Anna prijíma sviatosť birmovania. U rodičov pracovala ako krajčírka. „Nerozprávala takmer vôbec, nikdy sa nesmiala a vždy skromne odpovedala na otázky. Zakaždým prišla upravená, v čistých a poriadnych šatách.“
/strana 61/
Do kláštora vstúpila 18.septembra 1802 vo veku dvadsaťosem rokov.
7. Deväť rokov v kláštore /1802-1811/
„Kláštor Agnetenberg sa riadil regulou pustovníkov svätého Augustína a existoval od roku 1471… V čase, keď doňho vstúpila Anna Katarína, sa tento kláštor – podobne ako mnohé kláštory tej doby – nenachádzal v najlepšom stave: prenikol do neho vlažný a povrchný duch doby. Regula upadla z väčšej časti do zabudnutia a klauzúra bola zrušená… Okrem toho bol kláštor taký chudobný, že každá jedna sestra si musela na svoje raňajky a večere privyrobiť ručnými prácami...“
/strana 70/
„Boh pripustil, aby ju v kláštore pre chudobný pôvod brali nie ako spolusestru, ale ako slúžku. A dokonca že ju pre osobnú zbožnosť a zjavné duchovné dary považovali za pokrytca a obviňovali z rôznych prehreškov, ktoré nemohla spáchať.“
/strana 71/
8. Diablove útoky a pomoc anjela strážneho
V roku 1805 utrpela ťažké zranenie ľavej časti panvovej kosti. „Po celý život jej to spôsobovalo bolesti a bránilo nielen pri práci, ale aj pri ležaní na posteli. Pre toto zranenie sa jej zhoršili aj bolesti srdca a často a opakovane preň krvácala. Po dvoch rokoch sa jej utrpenie ešte zväčšilo tým, že dostala päť bolestivých rán, stigiem nášho najdrahšieho Spasiteľa. Bolestivú tŕňovú korunu znášala vtedy už deväť rokov.“
/strana 81/
2Veľká krížová cesta Anny Kataríny10. Prvá časť veľkej krížovej cesty Cirkevné vyšetrovanie Anny Kataríny
Cirkevné vyšetrovanie Anny Kataríny trvalo od 28. marca až do 20. júna 1813. „Anna Katarína mala v čase cirkevného šetrenia tridsaťosem rokov, po jeho skončení žila ešte jedenásť rokov, ale pod neustálym dohľadom cirkevnej vrchnosti.“
/strana 118/
11. Dôsledky stigmatizácie
„Spočiatku jej rany krvácali skoro každý deń, potom sa krvácanie z tŕňovej koruny a piatich rán spúšťalo len v piatky a z krížov na hrudi len v stredy.“
/strana 119/
12. Anna Katarína na lôžku bolesti
Anna dostala dar prorokovať, vidieť budúce veci, dokázala rozlíšiť pravé relikvie od nepravých, mala hlboké poznatky o krajinách a ľuďoch, ktorí v nich žili, hoci prakticky nemala nijaké vzdelanie. „Keď sa Kataríne zmiernili bolesti a nestratila ešte všetky telesné sily, každý jeden okamih dňa i noci venovala práci či organizácii prác okolo domu. Prípadne sa venovala ručným prácam, aby ušila niečo pre chorých a chudobných.“
/strana 130/
13. Druhá časť veľkej krížovej cesty
„Polícia obyčajne nejde proti Cirkvi a proti veciam viery. Vzdelanci sa naopak domnievajú, že práve to je ich pravá úloha: aby fakľou svojej nadutej múdrosti očierňovali Božiu pravdu a Božie diela. Takýmto vzdelancom bol vtedy Bodde, profesor chémie v Münsteri.“
/strana 133/
14. Svetské vyšetrovanie
Násilím zdvihli predstavitelia svetskej moci chorú Annu Katarínu z postele a preniesli na nosidlách do neznámeho domu. Policajti, žandári, komisia neveriacich ľudí a jedneho nehodného kňaza. „Nikto blízky ani nikto z Dülmenu ku nej nemohol pristúpiť.“
/strana 143/
Dozerali na ňu, kontrolovali ju, obrali ju o akékoľvek súkromie, ponižovali ju, vypočúvali celý deň, až kým neodpadla od vyčerpania a slabosti. „Väzenie trvalo celé tri týždne.“
/strana 144/
15. Koniec veľkej krížovej cestyDôsledok svetského vyšetrovania
Keď sa Anna Katarína mohla konečne vrátiť domov, vyzerala ako mŕtva. Bola taká vyčerpaná, že všetci očakávali jej skorú smrť. „No Boh ju zachránil aj tentokrát neuveriteľným spôsobom a znovu jej dodal silu, ay mola prinášať zmiernu obetu.“
/strana 157/
3Anna Katarína a jej úloha v Cirkvi podľa jej duchovných darov16. Dar nazerania
Od rannej mladosti mala Anna Katarína dar nazerania. Mala videnia, ktorými pomáhala cirkvi, ale aj jej jednotlivým členom.
17. Cirkevný rok
„Katarína strávila celý cirkevný rok nazeraním. Sviatok za sviatkom, ako za sebou nasledovali. Keď niektorý z nich nadišiel uvidela celé jeho pozadie – udalosť zo života nášho Spasiteľa, jeho presvätej Matky alebo zo života niektorého svätca.“
/strana 174/
18. Rozpoznávanie relikvií
Dostala dar „vidieť život každého svätca, ktorého sviatok sa práve slávil. A to nielen minulý, pozemský život tohto svätca, ale už aj ten oslávený, v nebi.“
/strana 186/
19. Komunikácia s úbohými dušami v očistci
Pri čítaní tejto kapitoly som bola rada, že Katolícka cirkev nezdieľa oficiálne tento tvrdý názor Anny Kataríny na očistec. Podľa nej duše tam trpia príšerné muky, trhajú ich psy, bičujú ich nepriatelia, sú v reťaziach, zamurované, v kladách, musia vydržať smäd, chlad, horúčavu, núdzu, biedu, opustenosť. Je to vlastne peklo, ale s výhľadom konca. „Vlažnosť a lenivosť v povinnostiach spôsobuje to najväčšie trápenie.“
/strana 193/
4Katarínino utrpenie ako služba Božej Cirkvi
Tu moje poznámky končia. „Celý Katarínin život bol vyplnený utrpením pred Božou tvárou. Ešte aj medzi svätcami bol jej príklad veľmi netradičný, ba výnimočný.“
/strana 205/
Knižnica: vlastná
Prečítané: máj 2021
Počet strán: 463
Jazyk: z ruského originálu preložil Libor Dvořák, 2016
Vydavateľstvo: Albatros Media a.s.
Druh knihy: biografia
O autorke
Polina Žerebcovová je dokumentaristka, poetka a autorka slávnych denníkov. Narodila sa v roku 1985 v Groznom a žila tam skoro dvadsať rokov. Otec jej zomrel, keď bola ešte veľmi mladá. Jej starý otec z matkinej strany pracoval v miestnej televízii ako dokumentarista – kameraman. Babička bola profesionálna umelkyňa. Starý otec z otcovej strany sa živil ako herec a hudobník. Babička z otcovej strany bola herečka. Polina začala v roku 2002 pracovať ako novinárka. Vyštudovala na univerzite psychológiu. V roku 2012 dostala cenu Andreja Sacharova „za žurnalistiku jako akt svědomí“. V roku 2013 dostala politický azyl vo Fínsku, kde žije so svojím manželom.
/strana 464/
Jej denníky boli po prvýkrát zverejnené v roku 2013 v ruštine pod názvom: „Mravenec ve sklenici. Čečenské deníky 1994-2004 .“
/strana 3/
„Chtěla bych, jak všechny děti,plouti na lodi!A kouzelnou škebličkunajít v rákosí!“
/strana 7/
Polina si začína písať denník ako 9 ročná. Býva v meste Groznyj s mamkou a má s ňou rozporuplný vzťah. Zato z celého srdca miluje svojho deduška, ktorý má doma plno kníh a Polina už ako 9 ročná číta napríklad Cervantesa.
8. prosince 1994
„Proč se Jelcin s Dudajevem nedomluví? Jelcin je jeden takový pán a Dudajev je náš prezident. Jelcin bydlí v Moskvě a tady u nás chce bojovat. Kdežto Dudajev bydlí tady. Dudajev je krasavec!“
/strana 16/
9. ledna 1995
„Všechno hoří. Z nebe padají bomby…. Lidi umírají, když si jdou pro vodu nebo shánějí chleba… Je nás hodně. Jíst nemáme co. Mamka a další chodí do velkoskladu. To je místo, kde mají v bednách zmrzlinu. Všichni ji kradou.“
/strana 18/
2. února 1995
„Venku byli vojáci. Rusové. Všechny z domu vyvedli na ulicu. Kluky svlíkli donaha a prohlíželi je. Moc jsem se styděla. Proč jim vzali šaty? Tetka a babky nadávaly. A vojáci řekli, že hledají stopy. Třeba po řemenu nebo tak něco. Nebo po samopalu Nakonec jednoho někam odvedli. I když na sobě žádné stopy neměl. Vlastně šel jen tak kolem.“
/strana 21/
18. března 1995
„Mamka se div nezbláznila. V noci se hodně střílelo. Já nesla petrolejový kahan a upustila ho. To byl výbuch!… Začala hořet podla a pohovka. A voda žádná. … To byl požár! Div nám nevyhořel byt. Byla jsem z toho celá vyděsená. Máme mě zmlátila. A dneska ráno mě přitáhla k zrcadlu a ostříhala mě. Předtím jsem měla vlasy až na záda… Ostříhala mě dohola. A řekla: „To je trest.. Celý parkety jsi mi zničila!“
/strana 27/
1. července 1995
„Čtu si pořád knížky. Už si moc nehraju… Jedly jsme na trhu pirožky a maminka řekla, že my z Grozného nikam nepojedeme. „Ať se odstěhuje, kdo chce,“ řekla. „My ale nikam nepojedeme. Tady je náš domov!“
/strana 31/
24. dubna 1996
„Učím se čečensky. Rusky teď mluví málokdo.“
/strana 39/
8. srpna 1996
„Opravdu přišla válka. Všude jsou ozbrojenci. A vyhánějí ruské vojáky z Čečenska.V našem obvodu je těch ozbrojenců tak stovka.“
/strana 42/
23. srpna 1996
Popřemýšlela jsem o tom a napsala Rusku báseň:
Kdybych tak byla většía měla tvrdší krok.Rusové, což vás to těší?Copak to není šok?Když vaše zvony zvoní, jaké to požehnání!Někdo je sytý a voní,nás čeká umírání.Kytky tu ale jsou hezký,a nebe modřejší!Proč tedy nechcete všecky?Proč my dál nemůžem žít?Ten bol a vzpomínky tyhlevšechno, co v paměti mám,skládám si jak cihlu k cihlea zničit nenechám!“
/strana 46/
18. května 1997
„… byla jsem s Erikem a Saškou pro pitnou vodu v zahradách… Erik hraje prim a Saška mu pořád přihrává, mizera jeden.“Když jsme v prosinci odjížděli z Čečenska do Ruska, tak jsme ještě nic nevěděli,“ řekl Erik. „Ale teď jsme přijeli zpátky a je jasný, že jsi malá hloupočká šmudla v šátku. V ruský vesnici, co jsme bydleli, byly opravdický holky v minisukních! Co tancujou na stole a normálně chlastají. A líbají se. Kdežto ty jsi pitomoučký dítě.“
/strana 47/
9. září 1997
„V Grozném si vymysleli ještějednu věc - „soudy podle práva šaría“ se tomu říká. Lidi popravují přímo v ulicích. Nedávno takhle zastřelili nějakou ženu a jejího šestnáctiletého syna. A říkali, že zastřelí i další. Prý ta žena, její syn a její sestra zabili nějakého chlapa. Sestra ženy je těhotná, tak ji prozatím nechali naživu. Až se ale dítě narodí, zabijou i ji. Je to zkrátka džungle. Člověk tomu vůbec nerozumí!“
/strana 67/
2. ledna 1998
„Lidi by měli ctít Boha a s tou válkou přestat.“
/strana 68/
18. ledna 1998
„To jsem se ve škole zase naposlouchala. „Ty ruská svině… Zrůdo… To je hanba, to tvoje ruský příjmení… Rusáky je třeba pozabíjet!“ Co jsem jim udělala? Vždyť mě vůbec neznají! Proč si myslí, že jsem Ruska? Ptala jsme se maminky a ta mi řekla, že v našem rodu se najde ledaskdo, Rusové i Kavkazani, a náboženství že máme taky různá. A že ti, co mi nadávají, jsou pitomci.“
/strana 71/
12. března 1998
„Maminka se o mě bojí. Proto mě poslala co nejdál z domu pryč. Sama je hodně nemocná, peníze nemá a rodina také žádná. A přitom za náš byt zájemci nabízejí míň než by stál náklaďák, který by nás odstěhoval do nejbližší ruské vesnice. Jenže tam by se taky nedalo žít pod širým nebem! Protože běžencům se zádné bydlení nepřiděluje. Žádné. Proto nemůžeme nikam odjet.“
/strana 85/
10. května 1998
„A s mámou nebudu mluvit. Stejně mi jenom nadává. Křičí, že když jsem byla nemocná s těma ušima a krkem, tak za mě vyházela plno peněz. Ačkoli léky jsem v nemocnici dostala zadarmo a předtím mi ona všechny peníze, co jsem našla na trhu, naopak sebrala. A ty hodinky mi nakonec nekoupila – ani ty nejlevnější… Že se nestydí!“
/strana 98/
27. května 1998Nad mořem letěl racek,a krůpěje z vln na křídlech jeho třpytily se jak rosa.
/strana 99/
3. března 1999
„Někdy s maminkou skládáme básně společně – první verš já a druhý ona. Bývá to legrace! Třeba:
Já: Sněhové vločky kol kožichů krouží…
Maminka: Ve sněhu se naše bosé nohy plouží…29. srpna 1999
„Čeká mě pěkná hrůza – blíží se škkola a tržiště tím pádem uvidím jen občas. A do školy budu chodiť úplně sama, takže mě někdo klidně může zatáhnout do auta a unést. Hrůza! Zase se budu ve třídě muset se všemi hádat a prát.“
/strana 143/
9. září 1999
„Už brzy asi bude další válka. Vesnice kolem Grozného bombarduje ruské letectvo. A v Dagestánu už válka je.“
/strana 145/
„Nakonec mají všichni osud daný,smrt čeká otroky i jejich pány.“
/strana 147/
31. října 1999
„Moje mamka /kopřivu mráz nespálí/ byla na trhu! V téhle hrůze! Jistě, jen na Berjozce, což je od nás jedna stanice autobusem. Koupila tam chleba, brambory a cibuli. Dělá zásoby. Domů během těch náletů doběhla pěšky!“
/strana 160/
17. listopadu 1999
„Nechce se mi žít. Chtěla bych nad tímhle sešitem zemřít… Je to přece naše země! Všichni jsme pevně spojeni – svým dětstvím i přátelstvím a vztahy s rodinou i ostatními. Společnou kulturou. Ty neviditelné nitky jsou pevné.“
/strana 171/
15. prosince 1999
„Nina se Stasjou ve svém chraptivém rádiu slyšely, že k nám do Čečenska přijede Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Jenže kanonáda nepřestává.“
/strana 180/
7. ledna 2000
„Slavíme hned dva krásné svátky – pravoslavné Vánoce a kouzelnou noc před Uraza-bajramem. Tenhle svátek přijde zítra, kdy je třeba dveře nechat odemčené a každého, kdo přijde, pohostit…. Hostům želbohu nemáme co nabídnout, cibule došla a mouka zbyla jen ta úplně plesnivá na dně pytle.“
/strana 189/
9. února 2000
„V naší jednotce nám tvrdí, že tu žádný civilové nejsou, jedině banditi a ty že je třeba všechny zničit! Nestačili jsme koukat, když jsme sem přišli a zjistili, kolik tu v těch domech bydlí dětí a starejch lidí! Jak jste to vlastně přežili? Dyť jsme to sem solili na plný pecky!“
/strana 207/
21. března 2000
„… včera do Grozného přiletěl Putin. Tenhle panáček prý kandiduje na úřad prezidenta Ruské federace. Dospělí říkají, že je mladý a perspektivní. Přestože nikto pořádně neví, co je vlastně zač.“
/strana 218/
9. května 2000
„Lidé, co pijou, dočista ztratili lidskou tvář. Pořád střílejí z děl, mizerové! A to se domů vrátilo plno rodin s dětmi! Jak můžou miminka spát? Oni prostě nemají svědomí, na normální pozemské zvuky dávno zapomněli a ta palba je pro ně jako droga.“
/strana 225/
10. srpna 2000
„Odpady v domě nefungují a plyn nejde, takže vařit nebo si v chladných dnech přitopit není možné, o elektřině ani nemluvě! Dál žijeme v podmínkách válečné blokády města.“
/strana 235/
31. března 2001
„Je mi 16! To se snad chodí na první bál. Alespoň Tolstoj to takhle psal, ne? Jenže kolem mě je smetiště. Všude díry v podlaze, ze sklepa sem vana, pach krys a nečistot, nad hlavu se výhružně sklánějí nachýlené stěny a špinavé vlhké dříví se v kuchyni zřejmě usadilo už navždy.“
/strana 255/
19. září 2001
„Americká letadla bombardují Afghánistán. Minatino rádio hlásilo, že Rusko se chce do téhle ničemnosti taky zaplést. Je to východisko – bída většiny národa se svede na války. Hrozí odvetné údery? Kam máme uprchnout?“
/strana 267/
19. ledna 2002
„Lidem nevěřím. Žádným. A nikdy. Bude mi 17. Vzpomněla jsem si na frázi ze starého filmu: „Je to tak děsné, až je mi z toho zle!“ Chodím v šátku uvázaném hluboko do čela a vypadám jak Quasimodo. Jsem úplně, naprosto osamělá. Mnozí moji vrstevníci začali brát drogy. Pozoruju to s hrůzou.“
/strana 274/
4. září 2002
„… září jsem se byla podívat na škole a zjistila jsem, že mě přijali!!! A to jsem na nějaký úplatek nevynaložila ani kopějku.“
/strana 297/
6. ledna 2003
„Poslouchala jsem píseň, kterou Timur Mucurajev věnoval Chavě Barajevové. Na tržištích se o téhle mladé Čečence hodně mluvilo: posadila se do auta plného výbušnin, přijela na ruské kontrolní stanoviště a tam se i s autem odpálila… Svět, ve kterém žijeme, je děsivý. Život v míru je naprostá iluze. Na planetě Zemi trval mír za celé dějiny sotva sto let! Všechen ostatní čas se pořád někde válčilo.“
/strana 311/
20. března 2003
„Je mi 18!… Americký prezident Bush světu hned ráno připravil dáreček- začal bombardovat Irák. Malý Irák vyhlásil americkým hordám džihád. Iráčané vyhrožují, že zapálí všechny své ropní vrty, kvůli nimž tenhle zmatek v podstatě propukl. Několik už jich opravdu podpálili. Proti válce se oficálně vyjádřily Rusko, Německo, Itálie a Francie. Pro je ale přes čtyřicet zemí! V Bagdádu panuje neklid.“
/strana 324/
2. ledna 2004
„Čečenců odjely do zahraničí tisíce. Ruské rodiny z Čečenska se většinou tak daleko nedostaly a skoro všechny bloudí a živorí po ruském venkově. Na to, abyste se dostali do Evropy, potřebujete obrovské peníze.“
/strana 368/
3. ledna 2004
„Před válkou jsme s maminkou každý týden chodily do divadla, na balet i do cirkusu. Maminka byla veselá a často zpívala ruské a cikánské romance a sousedkám nabízela čaj a pirohy. Proto se k nám sousedi jen hrnuli. Jenže pak začaly z letadel padat bomby a ztrácela se i země ppod nohama. Sousedi se začali navzájem nenávidět. Jejich duší se zmocnila válka. Od té doby žijeme v pekle.“
/strana 370/
25. února 2004
„Rozhodly jsme se s maminkou, že se musíme dostat až k Achmadu Kadyrovovi. Třeba by pomohl.. Vždyť naše republika dostává plno peněz, tak kam ty peníze mizejí? Žebráci se shánějí po kousku chleba – a kolem nich se blýskají mercedesy. Nic se nemění, všude stále týž věčný koloběh!“
/strana 378/
5. března 2004
„Moje přívětivá čečenská učitelka ze Školy žurnalistiky mi nabídla práci v novinách, kde pracoval její manžel.“
/strana 379/
14. března 2004
„… Rusko vedlo válku samo proti sobě, jako když see had zakousne do vlastního ocasu. Vlastní letadla bombardovala vlastní města a jejich obyvatele. Takže – provedlo Rusko historicky naprosto nevídaný útok samo proti sobě, nebo jsmev podvědomí státní moci vždy boli cizáci, kteří do Ruska nepatří? „Rusko“ je pro nás, obyvatele Čečenska, cosi mytického, zvláštního a děsivého, vypadající jako dávný drak. Já sama nevím ,jak žijí lidé v Rusku, jak vypadají a fungují jejich domovy, jejich vědomí a jejich mentalita. Já sama se od politiky držím co nejdál...“
/strana 382/
9. května 2004
„Sousedi se rozkřičeli na celou ulici, že ve zprávách viděli zabitého Achmata Kadyrova. Prezident zahynul a zároveň s ním i jeho zástupce. Sallo se to během oslav Dne vítězství. Asi v půl jedenácté dopoledne pod nimi vybuchla mina.“
/strana 391/
20. května 2004
„Zítra dostaneme novinářské diplomy Školy žurnalistiky. Já ji vystudovala na samé výborné.“
/strana 393/
2. června 2004
„Na zastávce Garáže nedaleko vládní budovy probíhala demonstrace, na kterou přišlo asi dvě stě žen, které požadovali, aby vojáci propustili jejich zadrené syna. S údivem jsem zjistila, že zdaleka ne všechny tty nešťastné matky jsou Čečenky -viděla jsem tam Rusky v šátcích a s fotografieme, protože jejich děti taky beze stopy zmizely. Ty ženy křičely a plakaly, že jejich syny nejdřív umučí a pak jejich mrtvoly buď rodinám prodávají, nebo je prostě někde potajmu zahrabou. Takových případů jsou stovky!“
/strana 395/
3. listopadu 2004
„Lidi v Rusku jsou vystaveni trvalému klamu a o čečenských válkách nic nevědí. Nemají tušení, že jejich vojáci shazovali své kamarády, zamotané do sítě někam do propasti, aby se jejich matkámenmusely vyplácet penze za padlého člena rodiny, často živitele. To se pak jednoduše řeklo, že „přeběhl k nepříteli“ nebo že je „nezvěstný“.. Nebo jak na břehu řeky Sunži střílelli ty, co s právě vyplacenáým žoldem odcházeli domů.. V Rusku nikdo neví, jak tu armáda házela lidi do nehašeného vápna, aby skryla zločiny, jimž byli vystaveni! Třeba u zastávky Taškala byl na jaře 2000 objeven dům, kde katani k smrti umučili na dvě stovky lidí, jimž uřezávali ruce i nohy. Zohavené mrtvoly pak házeli do kanalizace nebo do studní.“
/strana 455/
22. listopadu 2004
„Mamka se … zmýlila – přežily jsme. V mém životě slunce vyšlo ještě mnohokrát a já se naučila strach vnímat jako starobylý fenomén lidského vědomí.“
/strana 463/
Frauellie's Bibliotheca 