Desmond Doig: Matka Terézia. Život v láske

Desmond Doig: Matka Terézia. Život v láske

Životné cesty

Knižnica: vlastná

Prečítané: november 2019

Jazyk: slovenský

Preklad: Irma-Mária Danieliszová, 1999

Počet strán: 134

Vydavateľstvo: LÚČ, Bratislava

Zodpovedná redaktorka: Mária Majerníková

Druh knihy: náboženská

Pokorná Matka Terézia, v ktorej vidíme

tisíce a tisíce ľudí, ktorí sa celkom

zasvätili službe najchudobnejším,

sa stáva príkladom a symbolom objavu,

v ktorom spočíva tajomstvo svetového

mieru, ktorý všetci hľadáme.

Je to vždy aktuálny objav, že človek

je naším bratom.

Pápež Pavol VI. pri udelení mierovej ceny pápeža Jána XXIII. Matke Terézii

Predhovor

Keď sa Matka Terézia po prvýkrát dozvedela, že sa má o nej napísať kniha, chvíľu premýšľala, ako to má vo zvyku a potom požiadala, aby sa hovorilo o jej ľuďoch a jej práci, ale nie o jej osobných veciach.“

/strana 7/

„… utrpenie chudobných v bohatých krajinách sa väčšmi prejavuje opustenosťou a spoločenskou izoláciou. V Indii tvrdosť chudoby zjemňujú silné rodinné zväzky, náboženstvo a tradícia, ale predsa existuje a je výsledkom dejín, geografických daností a populačnej explózie.“

/strana 7/

Bez Matky Terézie by nebolo misionárov lásky, práve tak, ako bez Kalkaty by nebolo Matky Terézie.“

/strana 7/

1. kapitola

Šantinagar, miesto pokoja

Kalkata… ulice plné jám, zanedbané domy a zakrpatené stromy splývali, takže bolo ťažko rozoznať ležiace telá na dlážke. Ležali poukladané bez ladu a skladu ako mŕtvoly, čakajúce na pochovanie, pokryté špinavými plachtami, handrami alebo papierom, alebo vôbec neprikryté.“

/strana 11/

Chceli sme s Matkou Teréziou navštíviť jej kolóniu pre malomocných… čas strávený s ľuďmi, ako sme my, znamená pre ňu osobnú obetu, lebo ju zdržuje od služby svojim ľuďom, najchudobnejším z chudobných.“

/strana 12/

Zrazu sa objavila Matka Terézia obklopená džavotajúcimi sestrami. Malá. S modrými očami. So zvráskavenou tvárou. „Vari som sa oneskorila?“ vraví a prediera sa vonkajšími dverami na ulicu. Stále som prekvapený, aká je malá a poznám ju už roky. Moje prvé fotografie o nej potvrdzujú, že sa málo zmenila. Možno vyzerá strhanejšia, vyčerpanejšia, s hlbšími vráskami, ale stále dynamická, stále silná, stále rozhodnutá, stále veľmi súcitná. Jej úsmev – to je požehnanie.“

/strana 12/

Nikdy nie je sentimentálna, nikdy nie je rozcitlivená, ale bezvýhradne praktická, s oboma nohami na zemi.“

/strana 14/

„… vlak sa pomaly pohol zo stanice. Matka Terézia s mladou sestričkou si sadli k oknu a modlili sa… Keď skončili modlitbu, mladá sestra začala čítať Bibliu a Matka listovala v ošúchanej knižke „Listy z púšte“ od Charlesa de Foucaulda. „Je to krásna kniha. Bol to svätý muž,“ vysvetľovala mi…“

/strana 15/

Nie, Kristus nepochyboval. Len sa chvíľu cítil neistý. Ako človek. To bolo prirodzené. Okamih prijatia, okamih darovania sa, to je istota. Môže však znamenať aj smrť. Istota prichádza v okamihu odovzdania sa. Potom už niet pochybností. V okamihu, keď Ježiš povedal: „Otče, nie ako ja chcem, ale ako ty,“ všetko prijal. To bola smrteľná úzkosť. Cítil všetko, čo cítite vy a ja, čo cítime ako ľudia. Preto nám bol podobný vo všetkom okrem hriechu.“

Ale čo, ak neistota ostane?“

To je čas padnúť na kolená.“

/strana 16/

To je na Bohu to najkrajšie, však? Je všemohúci a predsa sa nenatíska.“

/strana 17/

Keď som podotkol, aká očividná je láska sestier k nej, skromne povedala: „Ony sú moja sila!“

/strana 22/

2. kapitola

Kalkata, dejisko jednej misie

Niekdajší cestovatelia síce vychvaľo ali ducha i krásu Kalkaty, druhé mesta „svetovej ríše“, ale zabudli spomenúť smradľavé chatrče a zanedbané baraky, ktoré v „meste palácov“ začali rásť ako huby po daždi.“

/strana 25/

Roku 1947, keď sa India stala slobodnou a Bengálsko bolo rozdelené, aby sa vytvoril východný Pakistan, milióny utečencov prúdili do mesta už vtedy prepleného. A neodchádzali.“

/strana 26/

Možno si zvyknúť na ľudí, ktorí sa kúpu na ulici a vykonávajú tam i potrebu? Na mesto, kde sú verejné nemocnice také preplnené, že ak má niekto šťastie a príjmu ho, často leží v uličke medzi posteľami alebo na dlážke… Možno sa vyrovnať so stiskom a nárekom žobrákov na verejných chodníkoch, trhoch, nástupištiach staníc, zastávkach, pred reštauráciami a pred vlastnými dverami?“

/strana 27/

Akú šancu má … žena, ktorej jediným predpokladom úspechu je neotrasiteľná viera v Boha, ak sa podujme priniesť svoju pomoc a lásku najbiednejším z biednych v Kalkate?“

/strana 31/

3. kapitola

Otec Henry rozpráva

Agnes Gonxha Bojaxhiu si už akko dvanásťročná bola celkom istá, že by sa chcela stať mníškou. Keď jej ktosi o dva roky neskôr rozprával o práci írskej Kongregácie sestier z Loreta, vedela, kde strávi zvyšok svojho života – v Indii. „Je to misijná krajina,“ vysvetľovala o mnoho rokov neskôr, keď som sa jej pýtal, čo ju priviedlo z takej diaľky, z juhoslovanského Skopje. Narodila sa 27. augusta 1910 a vyrastala v šťastnej rodine Albáncov. Muselo byť pre ňu dosť tvrdí v 17 rokoch opustiť vlasť a odísť do neznámej a takej vzdialenej krajiny. Urobila však už niekoľko ťažkých rozhodnutí, kým sa rozhodla, že zasvätí svoj mladý život Bohu.“

/strana 32/

24. mája 1931 zložila prvé sľuby a začala učiť deti z bohatých rodín.

4. kapitola

Prvé sestry – ich veno: chudoba

Vždy, keď sa starám, čo bude zajtra, Matka ma hreší a pýta sa: „Prečo? Vari sa Boh o nás nestará?“ … Hovorí, aby sme dali prečo všetko, čo by sme si chceli nechať. Vždy sa priveľmi staráme, ako dopadne to či ono. Azda Boh na nás zabudol? Vari sa nestaral, aby sme vždy dostali v pravú chvíľu to, čo potrebujeme?“

/strana 49/

Matka nás všetky zavolala, lebo chcela vedieť, čo si o tom myslíme. Všetky sme odmietli. Povedali sme: „Nie, radšej si budeme prať šaty samy.“ A tak ešte dodnes nemáme práčku. Alebo telefón. Spočiatku ho Matka nechcela. Keď potom videla, aký dôležitý je pre našu prácu a ľudí, súhlasila, aby bol v materskom kláštore. A nemáme ani ventilátory, iba v prijímacej miestnosti a niekedy v kaplnke pre hostí, ktorí sa tam chodia modliť. Boh nám dáva dosť čerstvého vzduchu. Oproti utrpeniu vo svete nie sú naše ťažkosti ničím.“

/strana 53/

Na začiatku sme mali najprísnejšiu chudobu, ale myslím si, že Svätý Otec si neželá takú rigoróznu prísnosť. Matka uznala, že musíme ostať zdravé, aby sme mohli riadne konať svoju prácu.“

/steana 53/

Sestra Bernarda, ako trávite deň?“

Vstávame o štvrtej, modlíme sa do pol siedmej a potom raňajkujeme. Vyperieme si bielizeň a poupratujeme, kým odídeme z domu. Novicky prichádzajú domov na obed a na poludňajšiu modlitbu. Trochu si odpočinú, a potom majú vyučovanie. Študujú rehoľné pravidlá a Sväté písmo. Prv než zložia sľuby, musia sa podrobiť skúške. My prichádzame o pol jednej. O druhej znovu odchádzame a o pol ôsmej sa vraciame späť Potom sa modlíme. Je to veľmi dôležité. Matka nechce, aby misionárky lásky boli len sociálne pracovníčky. V nijakom prípade.“

/strana 60/

5. kapitola

Michael Gomes: začiatok

6. kapitola

Dieťa, ktoré nevedelo plakať

7. kapitola

Dar lásky

Urob nás, Pane, hodnými slúžiť našim blížnym na celom svete. Tým, ktorí žijú a umierajú o hlade a v chudobe. Daj im našimi rukami dnes ich každodenný chlieb a cez naše pochopenie lásku, pokoj a radosť.“

Daj, aby každá sestra videla v chudobnom nášho Pána, Ježiša Krista, čím odpornejšia práca alebo osoba, tým väčšia musí byť jej viera, láska a odovzdanosť, vedomie, že slúži nášmu Pánovi v úbohom prestrojení.“

Modliby Matky Terézie

/strana 84/

V Anglicku ľudia trpia na samotu. Nechýba chlieb, ale ľudské slovo. To je pre nás tiež hladujúci Kristus.“

/strana 88/

Nemôžem byť byť bez svätej omše a bez svätého prijímania. Nemôžem byť bez Ježiša. Keď môžem vidieť Ježiša pod spôsobom chleba, budem ho môcť vidieť aj v telách úbožiakov. Preto potrebujem zjednotenie s Kristom. Keď mám túto hlbokú dôveru v Eucharistiu, môžem sa ho so samozrejmosťou dotýkať v týchto telách, pretože On povedal: „Ja som živý Chlieb.“

/strana 97/

8. kapitola

Miesto čistého srdca

Tabuľa nad vchodom má nápis Nirmal Hriday, čo značí: miesto čistého srdca. Tu niet zamknutých dverí, útulok je stále otvorený… Nevládne tu zdesenie. Zmysly, na chvíľu šokované, si rýchlo zvyknú na novú dimenziu. Tu ľudí nesužuje strach, samota, poníženie, opustenosť. Nájdu tu opateru. Na ulici by boli predmetom súcitu alebo hnusu, ale pod ochrannou strechou Nirmal Hriday, presnejšie pod ochrannou strechou Nirmal Hriday, presnejšie pod ochranou misionárok lásky, sú starými, bezmocnými, na smrť chorými, ale predsa len ľuďmi.“

/strana 102/

My im pomáhame umierať s Bohom. Pomáhame im odprosiť Boha, nájsť v ňom pokoj, rešpektujúc ich vieru.“

/strana 103/

9. kapitola

Slovník lásky

Chcela by som, aby podľa možnosti veľa ľudí poznalo Boha, aby Ho milovali, aby sa naučili slúžiť Mu, pretože to je pravé šťastie. A chcela by som, aby to, čo mám ja, mal celý svet… Ja im nemôžem dať svetlo, iba ukázať cestu.“

/strana 116/

Prostredníctvom chudoby robíme pokroky v slobode, chudoba je totiž sloboda. A úplná odovzdanosť je poslušnosť.“

/strana 117/

Nezáleží na tom, koľko vykonáme, ale koľko lásky, úprimnosti a viery vkladáme do činnosti. Je jedno, čo robíme. Čo robíte vy, nemôžem robiť ja a čo robím ja, nemôžete robiť vy. Všetci však robíme to, čo nám Boh zveril. Zabúdame na to a niekedy strácame veľa času tým, že pozeráme, čo robí ten druhý a chceli by sme robiť čosi iné. Márnime čas tým, že myslíme na zajtrajšok, prítomnosť necháme ujsť a včerajšok sa pominul.“

/strana 118/

Tento život nie je koniec. Ľudia, ktorí veria, že je to koniec, sa boja smrti. Keď sa im správne vysvetlí, že smrť nie je ničím iným ako odchodom k Otcovi, vtedy už niet strachu.“

/strana 119/

Kde je tajomstvo, musí byť aj viera. Vieru nemožno jednoducho meniť. Alebo ju máme, alebo ju nemáme. Pre nás je to jednoduché, lebo stojíme oboma nohami na zemi. Máme veľa skutočne živého. Boli časy, keď Cirkev musela ukazovať svoj majestát a veľkosť. Dnes ľudia prišli na to, že na tom nezáleží. Objavili prázdnotu celej parády, takže znovu zostúpili na skutočnú zem. No je to nebezpečenstvo, že na nej potom hľadajú aj trvalé miesto.“

/strana 121/

Mal by si aspoň polhodinu ráno a hodinu večer stráviť v modlitbe. Môžeš sa modliť aj pri práci. Práca nebráni modlitbe, ani modlitba práci. Chce to len malé pozdvihnutie srdca k Bohu: „Milujem ťa, Bože, dúfam v teba, verím v teba, potrebujem ťa.“ Krátka modlitba, ale zázračná.“

/strana 124/

Veröffentlicht unter Biografie, Iní autori, Náboženské, Schmerz, Pain, Bolesť, Werke | Verschlagwortet mit , , , | Kommentar hinterlassen

Cestovanie: Svätá zem 2008

Púť do Svätej zeme s farnosťou Sedembolestnej Panny Márie

od 10. apríla 2008 do 17. apríla 2008


080410 Štvrtok

Prvý deň našej púte

Odchádzali sme z bratislavského letiska o pol štvrtej, ale t ie vybavovačky na letisku trvajú dlhšie, ako by človek predpokladal, takže sme sa tam schádzali už od jednej. Leteli sme tri a pol hodiny. V Izraeli sa menil čas a vítalo nás tam nádherné letné počasie. Prvé miesto, kam sme prišli, bolo mestečko *Ain Karem*, ležiace 8 km juhozápadne od Jeruzalema.

Spája sa s narodením a životom svätého Jána Krstiteľa, Alžbety a Zachariáša. Pretože je ho terajšie obyvateľstvo je prevažne židovské, je to čisté a pekné mestečko.

*Kostol Narodenia svätého Jána Krstiteľa* Do areálu vedie starobylá brána. Za ňou nasleduje nádvorie so stenou, na ktorej je pripevnená modlitba Zachariáš a začínajúca slovami: *“Benedictus…“*, čo znamená „Nech je zvelebený Pán Boh…“ Tento hymnus je vo viacerých rečiach a nechýba ani v slovenčine. V chráme sa nachádza najvýznamnejšia časť – *jaskyňa „Benediktus“*. V nej je umiestnený oltár, pod ktorým sa vyníma planúca hviezda z bieleho mramoru, s veľkým bielym kruhom, označujúca miesto narodenia Jána Krstiteľa. Nájdeme tu aj nápis v latinčine, ktorý v preklade znamená „Tu sa narodil Pánov predchodca.“ Chrám bohato zdobí mramor.

*Bazilika Navštívenia Panny Márie* Do nádvoria vysadeného kvetmi sa vchádza cez krásnu tepanú železnú bránu. Pozornosť upútava múr s keramickými tabuľkami. Na nich je v 41 jazykoch napísaný chválospev Panny Márie, nazývaný Magnificat – Velebí duša moja Pána. Nájdeme tu text aj v slovenčine. Celý komplex obkolesuje sad ihličnatých stromov, pínií a šípových ruží. Vonkajšok chrámu je z bieleho pieskovca. Chrám má pozoruhodnú štvorpodlažnú vežu, ukončenú špicatým hrotom s krížom na priečelí. Na veži sa nachádza veľká päťuholná mozaika, zobrazujúca príchod Panny Márie na oslíkovi, ktorú sprevádzajú anjeli. Chrám sa delí na dolnú a hornú časť. Tu sme mali svoju *prvú svätú omšu*, ktorú celebroval náš  otec Andrej.

O 12.30 hod sme odchádzali do Jeruzalema. Naším sprievodcom bol páter Ján Záň. V autobuse nám pekne rozprával o histórii miest, kadiaľ sme šli. Jasne, zrozumiteľne, fundovane, opakujúc základné informácie pre tých, ktorí by ich náhodou nestihli zachytiť. Ja som to napríklad nestíhala, lebo som bola očarená krajinou a chcela som všetko odrazu: aj filmovať, aj fotiť, aj počúvať, aj sa modliť… Takže aspoň pár bodov k tým, ktoré už všetci mali zapísané, len ja nie:

– niekto sa pýtal na starý vagón, v ktorom boli prepravovaní Židia do koncentračných táborov

– niekoho zaujímala otázka terorizmu – na vojnu vraj chodia aj dievčatá, ony na dva roky, chlapci na tri roky… môžu sa službe vyhnúť tým, že odídu do Ameriky, ale keby sa chceli vrátiť, tak ich zavrú ako dezertérov – vláda prvé tri potraty svojich „ženských vojakov“ platí… a tak sa oficiálne zabíjajú deti

– 90 percent Židov zachováva Zákon, ale necítia sa byť viazaní všetkými príkazmi

– úradným jazykom je *jidiš* – novohebrejčina, ktorá je miešaninou starohebrejčiny s nemeckými a slovanskými prvkami, cudzinec sa ľahko dohovorí angličtinou, alebo ruštinou. Bývali sme v hoteli *Traja králi* , kde sme mali zabezpečené raňajky a večeru. Ale nešli sme hneď na hotel. Páter Záň nás vzal ešte do * Večeradla*, do Baziliky *Usnutia Panny Márie*

*Večeradlo*-  Pre kresťanov je jedným z najdôležitejších miest v celej Svätej zemi, pretože sa v ňom odohrali najpodstatnejšie udalosti duchovného života:

– v ňom Pán Ježiš ustanovil Eucharistiu – sviatosť kňazstva – sviatosť zmierenia

– tu sa modlil veľkňazskú modlitbu – umýval apoštolom nohy

– tu sa im zjavoval po Zmŕtvychvstaní

– tu zoslal Ducha svätého

– na tomto mieste si apoštoli vyvolili Mateja namiesto Judáša Iškariotského

– tu usnula Panna Mária, lebo chcela zomrieť v blízkosti významn ého miesta, kde sa zrodila Cirkev

Nachádza sa na hore Sion, kde bola postavená prvá kresťanská synagóga už v prvom storočí. Jeho história je pomerne spletitá, tak len toľko, že mohamedáni takmer pol tisícročia zakazovali kresťanom aj Židom vstup na toto posvätné územie. Nedovolili ani pápežovi Pavlovi VI., aby tu slúžil svätú omšu. V roku 1948 sa otcom františkánom podarilo postaviť vedľa Večeradla jednoloďový kostol s názvom *Malé večeradlo* , aby sa mali kde slúžiť katolícke bohoslužby. Budova Večeradla dnes patrí izraelskému štátu, ale sprístupnená je len na prehliadku.

*Kostol usnutia Panny Márie* Spravujú ho nemeckí benediktíni. Bazilika je dvojpodlažná. Dolu sa nachádza kruhová krypta, v strede ktorej je katafalk zobrazujúci Pannu Máriu v polohe zosnulých, obkolesený stĺporadím. Socha v životnej veľkosti je z tmavohnedého čerešňového dreva a tvár aj ruky má zo slonoviny. Po stranách sa nachádzajú oltáre rôznych národov s nádhernými mozaikami, ktoré zobrazujú výjavy zo života Panny Márie. Bol tam taký „starček“, ktorý nám nechcel dovoliť fotografovať. Ale v podstate nechcel dovoliť len to, aby sme stáli pred katafalkom a tak sa fotili. Lenže my sme mu nerozumeli. Privítal sa potom  s pátrom Martinom Mojžišom ako so starým známym a odrazu sme mohli fotiť hocičo. Páčilo sa nám, ako sa náš páter milo správa ku všetkým ľuďom tejto krajiny. Aj k šoférom, aj ku lekárom, aj k takýmto „starkým“…

Pretože sme mali dosť času, šli niektorí z nás dobrovoľne a len sami do *Baziliky Narodenia Pána*, ktorá bola naplánovaná na ďalší deň. Bolo to nádherné! Prvý chrám tu bol postavený Konštantínom. V roku 538 ho zničili Samaritáni, keď povstali proti kresťanom. 540 – Cisár Justinián dal postaviť novú baziliku, pričom sa nový komplex zachoval vo svojom základnom pôdoryse až do dnešných dní.

614 – ju Peržania nezničili, lebo na čelnej strane budovy bola veľká mozaika klaňania troch kráľov v charakteristických perzských oblekoch. Peržania v nich spoznali svojich predchodcov a preto baziliku nepoškodili.

638 – v prvých časoch arabskej okupácie moslimskí vodcovia veľmi rešpektovali kresťanský kult. Sám Omar sa prišiel modliť na posvätné miesto k „presvätej Panne Márii, k Matke proroka Ježiša.“ V epoche križiackych výprav vyrástol v okolí baziliky augustiniánsky kláštor a tiež pevnosť za účelom obrany mesta. Správu objektu majú dnes Gréci.

*Jaskyňa narodenia Pána* Boli sme tam skoro sami, mali sme dosť času zaspievať si Tichú noc, aj sa pokloniť, pomodliť… bol to pre mňa prvý z najdojímavejších momentov nášho pobytu vo Svätej zemi. Na mramorovej doske je 14-cípa strieborná hviezda s latinským nadpisom: „Tu sa z Márie Panny narodil Ježiš Kristus.“

080411 Piatok

Druhý deň púte

7.00 hod raňajky

Naším prvým bodom programu bol *obchod so suvenírmi*. Vraj kresťanský a vraj v porovnaní s inými obchodmi o niečo lacnejší. Ceny boli v šekloch, ale platilo sa v dolároch. Polovica tej sumy, ktorá bola napísaná na štítkoch. Asi sa im darilo. Myslím, tým obchodníkom. Mali super autá, ale aj boli slušní, zdvorilí, ponúkali nás kávou, darovali nám džus. Kupovali sme darčeky pre svojich blízkych, priateľov a kolegov z práce, ktorí nemohli ísť s nami…

*Karmel* Palestínska blahoslavená Marianna. Tu sme si obliekali jej plášť, sľubovali žiť v čistote a fotili sme sa.

*Bazilika Narodenia Pána* Tentokrát sme tam išli všetci spoločne a bolo to iné, ako vtedy, keď sme tam boli samotní, ale rovnako dojímavé a krásne.

*Kostol sv ätej Kataríny* Odtiaľto – z kostola – sa dá vôjsť do jaskýň sv.Jozefa, Neviniatok a sv. Hieronyma. Pred kostolom sa nachádza krásny stredoveký chrámový dvor, z reštaurovaný v roku 1948. Kostol bol vystavaný koncom 19. storočia na zvyškoch antického kláštora svätého *Hieronyma*. Tesne pred oltárom vpravo vedú  schody do podzemných jaskýň.

*Jaskyňa mlieka* Malý kostolík, ktorý sa nachádza vzadu na ceste toho istého mena. Názov jaskyne má svoj pôvod v legende, ktorá hovorí, že sa v nej Panna Mária schovala pri úteku do Egypta a zatiaľ, čo kojila dieťa, kvapka z jej mlieka padla na skalu, čím jaskyňa úplne zbelela. Udržiavajú ju a starajú sa o ňu bratia františkáni.

*Šalamúnove rybníky* Obrovské vodné nádrže, dnes úplne prázdne a veľmi špinavé. Arabi tam mali nejaký piknik, ale bolo to… no… ako na smetisku. Vraj v izbách, v bytoch, kde žijú, majú čisto, ale tomu temer neverím, keď vidím, ako ľahostajne špinia prírodu. Verím tomu, čo ktosi povedal, že svoju špinu z domácností vyhadzujú  z okna rovno na ulicu.

Jedným z predmestí Betlehema je Beit Sahur. Má približne 6000 obyvateľov. Žijú tu grécko-ortodoxní, grékokatolíci, rímskokatolíci, protestanti a moslimovia. Mätež národov a rozumejú si. Fakt. Kostolík, v ktorom sme mali svoju *druhú svätú omšu*, má charakteristickú formu beduínskeho stanu.

080412  Sobota

Tretí deň našej púte vo Svätej zemi.

*Cézarea prímorská* Len sme sa tu zastavili. Stredozemné more. Niektorí – tí mladší – hneď vyliezli na zvyšky akvaduktu, ktorý pôsobil mohutným dojmom, hneď po Stredozemnom mori. Vliezli sme do vody, bola poriadne studená, ale bolo veselo, šplechotali sme sa tam, vyskakovali do vody, smiali sa, hľadali mušličky. Celkom príjemná zastávka to bola. 

*Hora Karmel* Stella maris. Je pri meste *Hajfa*,je to kostol a kláštor karmelitánov. Pôvodne ho postavili františkáni, zasvätili ho Panne Márii, ale je postavený aj ku cti proroka Eliáša. Pod vyvýšeným oltárom sa nachádza čierna jaskyňa s čiernou sochou proroka Eliáša. Kupolu chrámu bohato zdobia maľby. V strede je slnko, ktorého lúče rozdeľujú veľkú kruhovú plochu na 4 väčšie a 4 menšie úseky. Z väčších sú dve venované Pane Márii, jedna z nich zobrazuje Svätú rodinu, ktorá sa podľa tradície po návrate z Egypta zdržiavala nejaký čas aj v oblasti Karmelu. Tretí výjav zachytáva proroka Eliáša a štvrtý jedno zjavenie Panny Márie Karmelskej. V štyroch menších výsekoch sú zobrazení proroci a za kruhom štyria evanjelisti.

*Bahaí* – majú tu svoj vlastný chrám. Toto náboženstvo vzniklo v 19. storočí v Perzii. Založil ho Sajid Ali Muhamad, ktorý žil len 31 rokov. Moslimovia ho umučili ako hlásateľa bludov, ale on len chcel novým náboženstvom zjednotiť židov, moslimov a kresťanov. Boli tu krásne záhrady.

Oproti tomuto mestečku bolo mesto *Akko*.

*Hora Tábor* odviezli sme sa tam taxíkom, ale pár odvážlivcov sa vybralo pešo a potom nestíhali, lebo sa zatvárala hlavná brána. My ostatní sme sa mohli v kľude pomodliť. Bol tam Pán. Premenil sa. Ukázal sa Bohom. „Postavme tu tri stánky, tebe jeden, Mojžišovi jeden, Eliášovi jeden.“ Krypta Premenenia sa nachádza pod hlavným oltárom. Je tam kameň, ktorého sa možno dotknúť a snívať o tom, že práve na ňom stál náš Pán, keď sa ukázal v celej svojej moci a kráse. Oltár vraj stavali križiaci. Dnes je chrám v správe nemeckých benediktínov. Za oltárom je krásna vitráž s dvoma pávmi, ktorí symbolizujú nesmrteľnosť. Dve bočné lode sú venované Eliášovi /ľavá loď/ a Mojžišovi /pravá loď/. V Mojžišovej kaplnke, kde sme sa boli pozrieť, sme našli drevený kríž, ktorý sem doniesol pešo istý bavorský pútnik. Vie si niekto z vás reálne predstaviť, že by sme sem do Svätej zeme došli pešo? On ho najprv ho zaniesol do Ríma, ale to sa mu zdalo asi málo, a tak ho pešo dovliekol až do Svätej Zeme.

*Kána Galilejská* Návšteva miesta prvého zázraku Pána Ježiša, kde sme si obnovovali manželské sľuby, dostali „certifikát“ a vonku vypili pohár červeného vína. Krásne to bolo!

*Nazaret* *Hotel v Nazarete sv.Gabriela*. Bol to lepší hotel ako ten v Betleheme, ale nám, pútnikom by to malo byť jedno, nie ? V kostole vedľa hotela sa dalo hrať na klavír, urobili sme tu veľa „nočných záberov“, lebo hotel bol na kopci a pod nohami nám ležalo svetielkujúce mesto .

080413 Nedeľa

Štvrtý deň našej púte vo Svätej zemi

*Jordán* Celé povodie tejto rieky od jazera až po Mŕtve more tvorí hraničné pásmo. Neboli sme priamo na mieste, kde bol Pán Ježiš pokrstený, ale pripomenuli sme si Ježišov krst modlitbou, ako aj liatím vody pátrom Mojžišom, náš vlastný krst. Obnovili sme si krstné sľuby.

*Genezaretské jazero* Niektorí išli na obed, ochutnať rybu svätého Petra, niektorí sa išli kúpať. Otec Andrej si tiež vybral kúpanie.

*Kafarnaum* Názov je odvodený od Kafr Nahum, čo znamená „Mesto potešenia“. Viedla tadiaľto známa obchodná cesta do Damašku. Ježiš tu dlho pôsob il a spravil tu veľa zázrakov. Žil v dome, kde bol obrazne povedané prvý Vatikán, prvý seminár a prvá fara na svete. Bol to dom apoštolov Petra a Ondreja, ktorí sa sem priženili z neďalekej Betsaidy. Vedľa domu svätého Petra sú zvyšky synagogy.

*Tabgha* – Miesto zázračného rozmnoženia chlebov a rýb, tento kostol sa nám nepodarilo navštíviť, lebo v nedeľu mávajú  pátri benediktíni zatvorené.

Kostol primátu svätého Petra. Tento kostol spravujú otcovia františkáni. Tiež ho postavil známy architekt António Barluzzi, o ktorom sme vyhlásili, že vo Svätej zemi postavil pre cirkev asi všetko. Tu sme filmovali svätú omšu v nemčine.

*Hora blahoslavenstiev* Svätá omša, kde prvé čítanie čítala naša „modlitebníčka“ Evička a prosby otec nášho pána farára. Hora blahoslavenstiev sa nachádza v blízkosti Genezaretského jazera, v lokalite nazývanej Tabgha.

*Mesto Tiberias* Hlavné mesto dolnej Galiley. Založil ho v roku 20 pred verejným vystúpením Krista Herodes Antipas I . Pomenoval ho podľa rímskeho cisára Tiberia a postavil podľa vzoru vtedajších rímskych miest. Mesto malo teplé pramene s liečivými vlastnosťami, vďaka ktorým sa stalo slávnym a vyhľadávaným v celej ríši. Bolo údajne postavené na starom cintoríne, preto ho Židia považovali za nečisté. Nespomína sa ani v Novom zákone. Ale od konca 2. storočia sa stalo strediskom židovských rabínskych škôl . Ku koncu 4. storočia v meste nastal rozkvet stúdia Talmudu a upevnenia tradíc i starých biblických textov. Od 8.-10. storočia tu pôsobili najslávnejší učitelia a myslitelia židovstva.

080414  Pondelok

Piaty deň našej púte

Odchádzali sme po raňajkách z hotela sv.Gabriela v Nazarete a šli sme na *Horu pokušenia*. Teda , nie celkom „na horu“, ale „k hore“. Týči sa na západ od Jericha, arabsky sa volá Džebel Karantal. Asi v polovici strmého svahu je postavený kláštor zo 6. storočia po Kristovi, ktorý pripomína tretie pokušenie Krista Pána. Kláštor patrí grécko-ortodoxným kresťanom a dodnes je obývaný a dobre udržiavaný.

*Jericho* Lokalita, vzdialená 37 km východne od Jeruzalema, 9,5 km od Mŕtveho mora. Považuje sa za najstaršie mesto na svete. Za čias Pána Ježiša bolo Jericho kráľovským mestom. Spája sa s ním uzdravenie slepého Bartimeja, Timejovho syna. Zastavili sme sa pri zvláštnom strome, ktorý sa nazýva sykomor alebo planý figovník. Je to tropická rastlina, ktorej sa dobre darí aj v tomto horúcom a suchom podnebí. Jeho ovocie sa nedá jesť, preto sa nazýva planý figovník. V súvislosti s týmto stromom sa spomína Zachej. Vyšplhal sa na planý figovník, aby videl proroka z Nazareta.

*Kostol Dobrého pastiera* Nachádza sa v meste Jericho a patrí kresťanom katolíkom. Spolu s cirkevnou školou ho spravujú otcovia františkáni.

*Cesta do Egypta – kúpanie sa v Mŕtvom mori*

Bol to nádherný zážitok!!! Škoda, že sme sa mohli kúpať iba dvadsať minút. Vraj je kúpanie potom škodlivé. Robili sme hviezdice, súťažili vo vode, kto koho potiahne za sebou „do mora“… Arabi ho volajú „More Lótovo „, lebo je také slané. Mŕtve more dostalo pomenovanie kvôli tomu, že sa tam nenachádza nijaké rastlinstvo, nijaké ryby. 

*Výstup na horu Sinai* Prešli sme hranicu medzi Izraelom a Egyptom a prišli do krajiny, kde malé deti ustavične volajú „one dolar“… všetci kričia, sú veselí, ale dosť hlučnía … odpusť mi, Pane… špinaví… Aj nás v cestovnej kancelárii varovali, aby sme v Egypte nejedli nič, čo nie je prevarené, preto sme nejedli napríklad nič zo šalátov, iba prevarenú mrkvu a ani sme tam nepili nijakú vodu, len tú, čo sme si doniesli z Izraela. Výstup na horu bol grandiózny!!! Ponúkali nám ťavy a viacerí to veru aj využili. Polovica ľudí ostala v *hoteli svätej Kataríny*, kde sme boli ubytovaní. Prišli sme do Egypta neskoro, lebo dva autobusy, ktoré sme mali sľúbené, že prídu z Káhiry, sa zmenšili na jeden a dlho trvalo, kým sa vybavili formality, ale aj, kým sme pochopili, že egyptské, „už je na ceste“… akože ten autobus, vôbec neznamená, že autobus je skutočne na ceste. Páter Mojžiš potom objednal taxíky. Zvládal nielen tú meditatívnu časť našej púte, ale aj sprievodcovskú a organizačnú. Skvelý kňaz! Obedovali sme kedysi o pol jedenástej, či dvanástej v noci, spali asi hodinku a o jednej už vystupovali na horu Sinai, pomáhajúc si v tme baterkami. Ešte sme si pri výstupe aj spievali, hoci vrch bol dosť strmý a otec Andrej nás varoval, aby sme si „šetrili dych“… Vyšli sme do výšky 2700 metrov, vymenili si mokré tričká, ale zima prišla ako „zahrabnutie pazúrmi“… zima a nedostatok spánku…. niektorí spali v spacákoch a my sme sa o nich hore potkýnali , ale východ slnka bol úžasný!

Na všetko sme zabudli, pripomínajúc si ten zázrak, že Boh nám daroval svoj zákon na dvoch kamenných tabuliach, vyznačiac svojou mimoriadnou priazňou Mojžiša.

Po návrate do hotela svätej Kataríny, sme sa naraňajkovali a okamžite sme sa vracali späť do *Kláštora svätej Kataríny*, ktorý majú v rukách ortodoxní. Nesmeli sme tam ani fotiť, ani sa rozprávať.

080415  Utorok

Šiesty deň našej púte

Začínali sme prehliadkou ortodoxného kláštora *Svätej Kataríny* v Egypte, o tretej sme prechádzali cez hranice medzi Egyptom a Izraelom, a cestou sa ešte asi pol hodinu kúpali v Červenom mori. Večerali sme, v hoteli Troch kráľov. Boli sme strašne ustatí, nevyspatí, museli sme sa kompletne zbalit, lebo sme z tohto hotela odchádzali, ale nikto z nás, čo sme boli na hore Sinai, to neľutoval.

080416 Streda

Siedmy deň našej púte po Svätej zemi

Sme späť v Betleheme. 8.00 hod nám náš kňaz Jurko Drobný v rámci meditácie po vedal: „Tento svet nám neuľahčí vieru v ničom… nedajme sa popliesť jeho myslením.“ Páter Ján Záň nám rozprával o filme Mela Gibsona „Utrpenie“, že Mel Gibson má rád takéto postavy, ktoré trpia, ale zostávajú bojovníkmi až do konca. Jeho filmu vyčítali, že je príliš naturalistický. Lenže režisér sa radil s najlepšími biblistami sveta. Bolo to tak. Scény hroznej bolesti sú vyvážené láskou: Matka Božia, apoštoli, Mária Magdaléna… V skutočnom procese s Ježišom sa vyskytli neuveriteľné procesné chyby. V synedriu sa vždy vyjadrovali najprv tí hodnosťou najnižší… až potom sa vyjadril veľkňaz. Krivo svedčiacich čakala istá smrť… prečo tých, ktorí svedčili proti Ježišovi a vzájomne si protirečili, nikto neukrižoval? Nič sa im nestalo? Sv. Štefana ukameňovali bez súhlasu Ríma. Prečo neurobili to isté aj s Ježišom? Porušil sobotu, vyhlasoval sa za Božieho syna… podľa knihy Deuteronomium, keby sa objavil prorok a robil zázraky, ale vyžadoval klaňanie sa iným bohom, treba ho ukrižovať. „Čo budeme robiť? Všetci idú za ním. Prídu Rimania a všetkých nás pobijú.“ Byť ukrižovaný , byť zavesený na dreve, znamenalo pre židov byť prekliaty Bohom. Aj zem bola prekliata, kde ukrižovaní dva tri dni zomierali. To však Židia nemohli dopustiť a preto ukrižovaným polámali kosti, kolenné kĺby a oni odvisli na rukách a v priebehu pár chvíľ prestali dýchať.

Bola to pre Žida ukrutne potupná smrť. A to chceli pri Ježišovi dosiahnuť, lenže sami to nemohli urobiť. Pilát a jeho naviazanosť na Sejána. Ten ho asi dostal na tento post. Cisár Tibérius sa zabával a vládnuť nechal Sejána, ale potom mu to „spočítal“, dal ho zabiť a pravdepodobne s ním padol aj Pilát. Aspoň, čo sa týka budovania kariéry, padol. Ježišovi prebodli bok… nemohol to byť Mesiáš, ktorého čakali. Ten mal oslobodiť Židov spod nadvlády Rimanov a vrátiť im nezávislosť.

Zjavení bolo viac, ako sa píše v Evanjeliách. – sv. Pavol píše, že Ježiš sa „zjavil bratom“, „všetkým 12 apoštolom“, „jemu“… a to bolo 5 rokov po zmŕtvychvstaní. Matúš hovorí o zjavení na hore, Lukáš o zjavení v Jeruzaleme, Marek má iba zjavenie anjela, Ján hovorí o štyroch zjaveniach… Spoločenstvo ľudí, ktorí takto veria, sa nazýva cirkev……. –

Pri *Božom hrobe* sme najprv videli hradby Herodesov ho paláca, potom Jafteho bránu a nakoniec sme zišli úzkymi uličkami k Bazilike Božieho hrobu. Sprevádzal nás páter Mojžiš. Z každej strany je tam obchodík – úzke uličky vytvárajú blahodarný tieň – teploty vystupujú nad 40 stupňov – videli sme Poliakov, Rusov, Angličanov, fotili sme nejaké Maďarky a nás veselo zdravil jeden Bratislavčan – všade sa kričalo, smialo, vládla neuveriteľne príjemná a uvoľnená atmosféra.

Pred Bazilikou sú schody a stredne veľké nádvorie – Pri vchode ku hrobu nášho Pána je veľká, podlhovastá skala, ktorá pripomína miesto, kde Ježišovi umyli telo, natreli ho masťami, zabalili do plachiet a uložili do hrobu… ľudia si na tú skalu líhali celým telom a usedavo plakali.

Čakali sme dosť dlho, kým sme mohli vôjsť na miesto hrobu Pána Ježiša, lebo dnu púšťali len po 4-5 ľuďoch, ale bol to čas na modlitbu a naša Evička -modlitebníčka sa predmodlievala Ruženec k Božiemu milosrdenstvu.

Každý, kto od miesta pochovania nášho Pána vyšiel, plakal… Ako skupina sme ešte šli na vrchol Golgoty, kde stál Boží kríž... Mohli sme si kľaknúť ako keby „pod oltár“ a dotknúť sa rukou miesta, kde kríž nášho Pána pravdepodobne stál.Potom sme mali prestávku až do jednej, a tak sme sa rozhodli, že ideme nakupovať a potom sa vrátime ku hrobu Pána Ježiša pomodliť sa.

Bolo to strašne veselé nakupovanie. V jednom obchodíku, kde si moja dcéra kúpila červenú blúzku s jeruzalemským krížom, starší predavač smiešne mraučal, keď sa nás snažil nalákať, aby sme ešte niečo kúpili.

Kupovali sme Betlehemy a zjednali sme ich zo 75 dolárov na 45, keď sme ich kúpili dva. Ku trom Pannám Máriám mi prihodili ešte aj „prezens“, maličký „betlehemík“. Vrátili sme sa pomodliť sa na Horu Kalvárie… bolo tam veľa ľudí z našej farnosti, a ja som bola dojatá a nekonečne vďačná za takúto dobrú farskú rodinu.

O jednej sme vyrazili na Krížovú cestu. Via Dolorosa symbolizuje poslednú cestu Pána Ježiša od miesta jeho obžaloby a odsúdenia až po miesto jeho ukrižovania, to znamená z pevnosti Antónia na Kalváriu – Golgotu. Táto cesta sa volá *Cesta utrpenia Via Dolorosa, alebo Krížová cesta* Podľa Nového zákona a iných tradícií má 14 zastavení. Dnes je to asi 1,5 km úzka ulička, plná obchodov a orientálneho ruchu bazárov. Všade to páchne po moči. A špina navôkol podčiarkuje bolesť z toho, na čo človek myslí. Prvé dve stanice sú v rímskej pevnosti Antónia, ďalších sedem po kaplnkách v uliciach mesta a päť staníc utrpenia je situovaných v Bazilike Svätého hrobu. Súčasná krížová cesta bola takto zvolená v 13. storočí františkánskym rádom pre pútnikov prichádzajúcich do Svätej zeme. Názov Via Crucis sa rozšíril v 16. storočí.

Cesta do *Betánie*… zasa popri … ani nie tak chudobe, ako neuveriteľnej špine… tí arabi moc čistotní teda fakt nie sú… Betánia ležala podľa Písma „pätnásť stadií od Jeruzalema“. Išli sme do domu, kde žil Lazár a jeho sestry Marta a Mária. Stavby na tomto mieste majú tiež úžasne pohnutú históriu… Prvý kostol pochádzal zo 4. storočia. Bol zničený zemetrasením. Druhý chrám obnovili byzantínci a zničili ho Peržania okolo roku 614. Tretí chrám postavili križiaci a zničili ho moslimovia. Na jeho troskách si postavili mešitu, ktorá je tu dodnes. Pod ňou ukazujú nejakú dieru a hovoria, že tá je skutočným hrobom Lazára. Ešte za to aj vyberajú vstupné. V Betánii sme slávili svätú omšu v križiackom chráme, ktorý bol zrekonštruovaný dosť necitlivo nejakým betónom.

080417 Štvrtok

Osmy deň našej púte

Svätá omša v Bazilike národov – išli sme ku  *Hrobu Panny Márie*. Podľa tradície Panna Mária zomrela v Jeruzaleme. Po smrti ju pochovali v údolí Cedron, na úpätí Olivovej hory, odkiaľ bola aj s telom vzatá do neba. V roku 1950 pápež Pius XII. vyhlásil dogmu o jej nanebovzatí. Súčasný kostol siaha do obdobia križiakov, ktorí v roku 1178 vybudovali kostol nad zvyškami pôvodnej byzantskej baziliky. Sultán Saladín zničil z neho hornú časť, kamene použil na stavbu múrov, ale kryptu nechal neporušenú . Po odchode križiakov zo Svätej zeme, prešiel kostol z rúk fratniškánov v roku 1757 do správy Grékov a Arménov. Má tvar krypty vysekanej do skaly, je bohato vyzdobený ikonami, početnými cennými, striebornými lapami a obrazmi. Po pravej strane schodišťa je pochovaná križiacka kráľovná Melisanda a na opačnej strane členovia rodiny kráľa Balduina II. Podľa tradície sa vo vnútri nachádzajú aj hroby rodičov Panny Márie – svätej Anny a sv. Joachima, ako aj jej ženícha – svätého Jozefa.

do jaskyne Getsemany – vyviezli sme sa autobusom na miesto *Dominus flevit, Pán zaplakal* . Pôvodne tu stál kláštor sv.Anny. Barluzzi ho naprojektoval v tvare slzy, lebo mal vyjadriť Ježišov plač nad Jeruzalemom.

*Getsemanská záhrada*, kde boli staré olivy a kameň, kde sa Pán Ježiš krvou potil. Je tu osem olív z čias Pána Ježiša, hoci ich Titus dal vyťať. Oliva v biblickom ponímaní je stromom nesmrteľnosti, pretože má hlboko vrastené korene, z ktorých aj po vyťatí kmeňa vyrastú nové výhonky.

– autobusom do kostola *Pater noster*, kde sa Ježiš priznal, že je Boží syn…. je tam jaskyňa a kostol stojaci nad ňou… vejú tam francúzske zástavy, lebo toto miesto v roku 1868 odkúpila a pre Francúzsko získala princezná Aurélia de Bossi. Založila tu v roku 1875 kláštor pre sestry karmelitánky,  ktoré ho spravujú dodnes. Vstupné nádvorie aj vlastný chrám je zdobený keramickými tabuľami s textom modlitby Otčenáš vo viac ako 80 jazykoch, vrátane slovenského.

– Autobusom k *múru nárekov*… Po zničení 2. jeruzalemského chrámu p red devätnástimi storočiami sa stal Západný múr najsvätejším miestom Židov, ktoré si uctievajú a pri ňom vykonávajú pobožnosti. Toto miesto slúži ako náboženské, kultúrne, duchovné a sociálne centrum svetového židovstva už 1000 rokov. Keď sme prišli, konala sa tam veľká slávnosť, niečo také ako u nás birmovka. 12 roční chlapci čítali zo zvitkov Tóry, spievalo sa pritom, ženy hádzali na nich cukríky a ujúkali.

V rámci prestávky sme sa šli pozrieť na skutočne arabský trh.

Letisko v Tel Avive s jeho 8 kontrolami. Spievali sme si slovenské ľudové piesne, všetci sme sa tešili, že ideme domov s takými zážitkami, na ktoré sa nedá zabudnúť… vďaka, Pane… za pátra Mojžiša, pátra Záňa, ostatných kňazov, za rehoľníka Petra, za naše farské spoločenstvo… za možnosť môcť slobodne cestovať a vyznávať svoju vieru. Amen. 

Veröffentlicht unter Cestovanie, Slovenskí autori, Werke | Verschlagwortet mit , , , , | Kommentar hinterlassen

Jaroslav Kaňa: Kráľovské ságy

Jaroslav Kaňa: Kráľovské ságy

Knižnica: vlastná

Jazyk: slovenský

Z islandského originálu „Snorri Sturluson: Heimskringla, Helgafell, Reykjavik 1944, prerozprával Jaroslav Kaňa

Počet strán: 180

Vydavateľstvo: Mladé letá, Bratislava 1977

Druh knihy: pre čitateľov od jedenásť rokov, ságy

O autorovi som nič zaujímavé na českej wikipédii nenašla, ale doslov, ktorý ku knihe napísal, sa mi celkom páčil. Môžem povedať, že táto kniha predsa len bola obohatením mojej knižnice.

Sága o Ynglinovcoch

Sága o Ynglinovcoch zobrazuje obdobie od najstarších mýtických čias starých Germánov až po úsvit nórskej histórie. Hovorí o tom, že nórsky kráľovský rod má podľa vtedajších predstáv „božský“ pôvod. Prináša aj veľa poznatkov zo staroseverskej mytológie.

/strana 167/

Krajina na východ od Tany sa nazývala Áska ríša či Ásijsko, lebo v nej žili mocní Ásovia. Ásovia a Vanovia neboli obyčajní ľudia. Ich ríše sú najstaršie a ešte predtým mocní vládcovia Ásov stvorili svet.“

/strana 9/

Na samom počiatku vekov nebola zem ani more a obloha, len priepasť Ginnunga-gap roztvárala svoj obrovský pažerák.

/strana 9/

pri veľkej rieke Éliváágar sa zrodili prvé bytosti: obor Ymi a krava Audzhumla.

/strana 10/

Krava „oblizovala slané kamene obložené ľadom a čoskoro sa v nich prebudil do života Búri, ktorému sa onedlho narodil syn Bor…. Oženil sa s obryňou Bestlou…mali troch synov. Menovali sa Ódzin, Víli a Vé. Boli dobrí a krásni a stali sa zakladateľmi rodu Ásov. Ódzin bol veľký vojvodca a jeho potomci sa stali vladármi a kráľmi.

/strana 10/

Ásovia si stavajú Ásohrad

…obri sa rozmnožili a škodili Ásom, ako len mohli. Preto múdry Ódzin postavil na obranu proti nim… Stredohrad a uprostred Stredohradu postavili Ásovia sídlo Ásohrad, kde mal Ódzin svoj Trón. Odtiaľ mohol sledovať celý svet, všetko, čo sa robí na nebi aj na zemi.“

/strana 12/

Ódzin odchádza na sever

V tých časoch si rímski vojvodcovia podmaňovali svet a mnohí vladári pred nimi utekali. Ódzin však bol jasnozrivý a poznal čary, nuž nemusel utekať pred nikým.“

/strana 15/

Ódzin sa preslávil na celom svete aj tým, že dal ľudu športové hry. Sám ich vymyslel a veľmi v nich vynikal. Snem či veľké obete si bez hier nevedel nikto predstaviť.“

/strana 16/

Ódzin si osvojil aj zvláštne písmo, ktoré sa nazývalo runy. Skrývala sa v nich veľká sila, zapisovali sa nimi čarodejnícke spevy a zaklínadlá. Runy otvárali poklady zakopané v zemi, pomáhali Ódzinovi odomykať hory a doly, skaly i končiare. Čarodejným slovom sputnával strážcov bohatstiev, takže si mohol vziať, čo sa mu zapáčilo.“

/strana 17/

Ódzin pomýšľa na smrť

Staroba poznačila aj Ódzina. Začal rozmýšľať o posledných veciach a vynášal zákony, aby aj po jeho smrti platil rovnaký poriadok ako doteraz. Postaral sa aj o svoj dôstojný pohreb a pamätal na to, aby zostal v pamäti ľudí bohom. Podľa Ódzinovho zákona mŕtvych spaľovali a spolu s nimi aj ich najobľúbenejšie veci.“

/strana 18/

Roky mieru a blahobytu

Za Njordzovej vlády sa zabudlo na Ódzinov oštep a Tsórovo kladivo. Meče, nečinne visiace na stenách, začali hrdzavieť, práchniveli štíty vyvesené na domoch a slúžili len ako ozdoba. Muži netúžili po Valhalle a obľúbili si blahobyt. Zabudlo sa na boj a zavládol trvalý mier.

/strana 19/

Mlyn šťastia

Po Freyovi … prevzal vládu jeho syn Fjölni…. Panovníkom sa stal už v detstve, ale vtedy za neho vládli dvaja poručníci, ktorí narobili veľa škody. Keď dorástol, poručníkov dal popraviť a zaviedol v krajine poriadok.“

/strana 22/

Veľmi mu pritom pomohol mlyn šťastia Grotti. Mlyn namlel všetko, čo si jeho pán zaželal. Bol to však mlyn s neobyčajne ťažkým žarnovom, ktorý človek neutiahol. Preto si Fródzi kúpil od Fjölniho dve obryne – Fenju a Menju.“

/strana 22/

„… Fenja a Menja neboli obyčajné otrokyne. Pochádzali z rodu obrov a poznali aj iný svet. Hoci boli mocné a utiahli žažký žarnov, zakúsili aj lepší život a vedeli rozmýšľať. A keď sa im Fródziho chamtivosť prestala páčiť, odspievali pieseň a namleli mu nepriateľské vojsko.“

/strana 23/

Morský kráľ Mýsing so svojimi vikingami zabil Fródziho a zobral mu všetko i mlyn s dvoma otrokyňami. Nevlastnil pôdu, len lode a bojovných vikingov. Žil z bojovej koristi a obchodoval so soľou. Preto prikázal obryniam, aby namleli soľ. Ale jeho chamtivosť ho zahubila. Loď sa pod veľkým nákladom namletej soli potopila.

Odvtedy melie mlyn soľ na morskom dne, a preto je more slané.“

/strana 23/

Sveigdzi hľadá Boží sveta Ódzina

Fjölni bol posledný panovník, ktorý poznal živých Ásov, čo prišli do Dánska zo starej vlasti. Po ňom nastúpil jeho syn Sveigdzi, Freyov vnuk. Ako najvyšší vladár a žrec zložil slávnostný sľub, že nájde Boží svet i Ódzina.“

/strana 23/

Maličký vrátnik,

čo nemá mena,4Sweigdziho vlákal

do kameňa.

Zapadla brána

nezdolnej skaly,

kde obri sály

vykresali.

Tak skončil Sveigdzi,

život mal krátky,

pri jeho hrob

strašia škriatky.

/strana 24/

Vrabček kráľa Daga

Kráľ Dag bol taký múdry, že rozumel vtáčej reči. Mal vrabčeka, s ktorým sa každý deň zhováral a pokladal ho za najlepšieho priateľa a spoločníka.“

/strana 27/

Raz sa vrabček nevrátil domov a kráľ Dag sa dozvedel, že ho zabil sedliak na Vörve. „Kráľ naskutku zhromaždil veľké vojsko a priplával na ostrov Gotland… Vypálil a spustošil celý kraj… Keď sa s bohatou korisťou vracal ku svojim lodiam zasiahol ho jeden otrok sennými vidlami do hlavy. Ten spadol z koňa a na mieste skonal.

Smutné slová

šírili sa,

keď vojaci

prišli z boja..

Prostý otrok

zabil kráľa

vidlami, čo

zobral z hnoja.

/strana 28/

Zlovestná výstraha sa plní

Huldina zlovestná výstraha: Ynglingovci sa budú vraždiť medzi sebou.

Padol Alrek

rukou brata,

zhynul Eirík,

veľká strata.

Dvaja králi

naraz padli, skončili sa

dni ich vlády.

Nikdy predtým

nezdolala

konská uzda

v boji kráľa.

/strana 30/

Vláda otroka Tunniho

Tunni ako bývalý kráľovský úradník sa všeličomu naučil z bojového umenia. A ktovie, či sa otrokom nestal ako vojak, ktorého kedysi zajali a predali do otroctva? Keď sa večer kráľ so svojimi vojakmi utáboril v lese, Tunni tábor prepadol a pobil veľa vojakov… Kráľovi Egilovi nezostávalo iné ako dať sa pred otrokmi na útek.“

/strana 34/

Tunni sa stal veľkým a uznávaným vojvodcom… spravodlivo sa delil o všetko so svojimi ľuďmi, nič si nenechal pre seba. Ľud si ho obľúbil a jeho rady rástli.“

/strana 34/

Kráľ Egil nakoniec nad otrokom Tunni zvíťazil, ale musel si zavolať na pomoc obrov dánskeho kráľa. Kruto potom potrestal tých, ktorí žili v lese. On sám padol za obeť divému býkovi, ktorého vášnivo prenasledoval na poľovačke.

Ynglingovci znovu pri vláde

„… vo Švédsku znovu začali vládnuť Yngingovci. Kráľ Yngvar uzavrel mier s Dánmi, ktorí často lúpili na švédskych brehoch. Bol to veľký vojvodca a dlhý čas trávil na vikinských výpravách. Raz sa vydal na výpravu cez Baltické more a celé leto lúpil v Estónsku.“

/strana 39/

Yngvar padol na mieste, ktoré sa volá Kameň a vládu po ňom prevzal Önund. Ten nebol bojovník, ale budovateľ. Uprostred lesov vybudoval celé osady. Jeho hlavným sídlom sa stala Uppsala. Önund rád a veľa cestoval po krajine a ľudia ho s radosťou vítali, lebo staval pre nich cesty. Aj ho tak volali: Önund – Cestár. Svoju životnú púť skončil pod lavínou kamenia a hliny, ktorá zavalila kráľa, aj jeho družinu.

Jeho syn Ingjald vošiel do dejín ako podvodník, ktorý vlákal do novej sály kráľovských hostí a keď ich poopíjal, nechal ich pozabíjať. Potom v ich kráľovstvách vyberal pre seba dane. Jediný opatrný kráľ Granmar, ktorý jeho pozvanie na smrtonosnú hostinu neprijal, ostal nažive. Ingjald s ním uzavrel a prísahou potvrdil zmluvu o doživotnom mieri. Lenže slávnostná prísaha pre neho nič neznamenala. Ingjald so svojím vojskom zákerne obkľúčil dom, v ktorom kráľ Granmar so svojím zaťom odpočíval a zapálil ho. Kráľ Granmar zhorel spolu s celým svojím kráľovským sprievodom.

Tak si tento zákerný kráľ vyslúžil meno Ingjald Vierolomný. Za život zmárnil dvanásť kráľov a vždy narušil mierovú zmluvu.“

/strana 41/

Sága o Hálfdanovi Čiernom

Sága o Hálfadanovi Čiernom hovorí o poslednom nórskom predistorickom kráľovi, ale môžeme si o ňom urobiť určitú predstavu, lebo ho označujú za otca nórskeho kráľa Haralda Krásnovlasého, o ktorom už máme spoľahlivé historické záznamy.

/strana 171/

Hálfdan Čierny bol kráľom celý život… Nerozssieval zlato, ale jeho moc ustavične rástla a šťastie mu žičilo.“

/strana 47/

– uplatnil dedičské právo po otcovi a získal pol kráľovstva vo Vestfolde

– získal pol Vingulmarku

– získal Romerike

– získal Eysteinov Hedmark

Ale v jednom roku stratil milovanú manželku, aj desaťročného syna. Čo znamená mocný kráľ, keď nemá dediča? Zapáčila sa mu spanilá Ragnhild, ktorú ukradol obor Haki a vyhlásil ju za svoju nevestu. Ale svadba sa odďaľovala, pretože Haki bol ranený a striedavo sa zvíjal od bolesti a v noci blúznil od horúčky. Harald Čierny poslal svojho osobného strážcu Háreka so sto chlapmi, aby princeznú Ragnhildu vyslobodili.

Tak sa stala Ragnhild ženou kráľa Hálfdana Čierneho a mocnou kráľovnou.“

/strana 50/

Sny, ktoré sa jej snívali, sa stali skutočnosťou. Porodila syna, ktorého podľa zvyku poliali vodou a dali mu meno Harald. Chlapček bol múdry a pekný, milý a dobrosrdečný ako jeho matka. Ale otec sa tomu netešil. Chcel mať v rodine bojovníka, ktorému by mohol odovzdať vládu nad svojím veľkým majetkom.

Chlapček ušiel s istým Laponcom, ktorého kráľ dal zavrieť do väzenia a vrátil sa domov až potom, keď uvidel svet a dozvedel sa, že jeho otec je po smrti. Získal vládu nad celým Nórskom.

Ľudia za jeho mŕtvym otcom dosť smútili a každý sa dožadoval, aby bol pochovaný v jeho kraji, lebo sa nazdali, že potom prídu úrodné roky. Napokon sa náčelníci dohodli, že ho rozdelia na štyri časti a tak pochovajú. Návršia, ktoré urobili, sa volajú Hálfdanove hroby.

Sága o Haraldovi Krásnovlasom

Harald Krásnovlasý /872-940/ zjednotil celé Nórsko a ním sa začína nórska história… Tento národný zjednocovací proces vyvolal vlnu vysťahovalectva na západ a osídlenie Islandu… Osídlenie Islandu je významné najmä preto, lebo tam, v čiastočnej izolácii od iných národov, ďalej rozvíjali starú nórsku a škandinávsku literatúru, ktorá sa nám zachovala práve v islandských rukopisoch, počínajúc od 13. storočia.

/strana 172/

Mladý Harald dokázal ubrániť svoje dedičstvo, dospel a stal sa mocným kráľom, ktorý sa chcel oženiť. Hrdá dcéra kráľa Eiríka z Hordalandu mu odkázala, keď sa o ňu uchádzal, že sa svojho dievčenského života nevzdá, kým sa Harald nestane kráľom celého Nórska.

Harald sa vybral do boja a v kráľovstvách, ktoré získal, vyhlásil nové zákony. „Ešte tej zimy sa kráľ oženil s Hákonovou dcérou Ásou.“

/strana 59/

Ása mu povila štyroch synov. Keď sa Harald stal vládcom nad celým Nórskom, spomenul si na hrdú Gydzu.

Podľa vtedajších obyčají mohli mať králi viacero žien a aj kráľ Harald sa oženil niekoľkokrát.“

/strana 63/

Bojoval s lúpežnými vikingami, ale potom vtrhol aj do Škótska a plienil a raboval tak, že všetci pred ním utekali.

Harald Krásnovlasý mal rád svojich synov, ale najväčšmi si obľúbil Eiríka.“ Dostal prezývku „Krvavá sekera“, pretože sa pred ničím a nikým nezastavil. Ani pred vlastným bratom, ktorého upálil spolu s 80 čarodejníkmi za živa.

/strana 69/

Keď mal kráľ Harald osemdesiat rokov, cítil sa starý a nevládny. Uviedol na trón Eiríka a odovzdal mu vládu nad celým Nórskom.“

/strana 74/

Sága o Hákonovi Dobrom

Po Haraldovi Krásnovlasom sa stal nórskym kráľom Eirík Krvavá Sekera /940-945/, ale po niekoľkých rokoch vlády musel utiecť pred svojím najmladším bratom Hákonom Dobrým, ktorý bol nórskym kráľom v rokoch 945-960.

/strana 174/

„… najmladší syn kráľa Haralda Krásnovlasého, vyrastal na anglickom kráľovskom dvore. Keď mal 15 rokov, dozvedel sa o otcovej smrti a požiadal Asthelstana o pomoc. Kráľ mu dal dobré bojové lode s posádkami, náležite ho vyzbrojil a vypravil na cestu.“

/strana 79/

Do Nórska priplával na jeseň a zistil, že mu padli všetci bratia okrem krutého Eiríka, ktorý chcel vládnuť v celom Nórsku.“

/strana 79/

Hákon sa podobal na svojho otca. „Keď ho ľudia na sneme videli a počuli, zdalo sa im, že sa k nim vrátl sám Harald Krásnovlasý, opäť mladý a svieži.“

/strana 79/

Ľudia sa pridávali na jeho stranu a Eirík si uvedomil, že proti nemu neobstojí. „A tak, pokým bol ešte čas, odplával s hŕstkou verných na západ. Smutne sa skončila Eiríkova vláda v Nórsku.“

/strana 80/

Za vlády kráľa Hákona nastali pokojné a úrodné roky, sedliaci i kupci sa tešili, že je mier a nikto ich neohrozuje na živote ani na majetku. Kráľ bol neobyčajne láskavý, múdry a spravodlivý. Preberal vyhovujúce zákony po starších kráľoch a v spolupráci s najučenejšími mužmi vynášal zákony nové. Vyslúžil si meno Hákon Dobrý.“

/strana 83/

Kráľ Hákon vyrastal v Anglicku a tam ho pokrstili i vychovali v kresťanskej viere. Nečudo, že sa chcel stať prvým kresťanským kráľom v Nórsku a zaviesť svoju vieru v celej krajine. Bola to však úloha nesmierne ťažká. V krajine vládlo pohanstvo a ľud si nevedel predstaviť život bez obetných slávností. Pohanstvu holdovali všetci vplyvní muži…“

/strana 83/

Keď bol v jednej víťaznej bitke s Eiríkovými synmi ranený, chcel zomrieť v kresťanskej krajine. Aj keby vyzdravel, vravel, nechcel žiť v pohanskom Nórsku.

Svojou smrťou a pohanským pohrebom sa kráľ Hákon Dobrý zapísal do sŕdc ľudu väčšmi než kresťanským životom.“

/strana 93/

Sága o Haraldovi Sivom Kožuchu

Harald II., prezývaný Sivý Kožuch, vládol v Nórsku spolu so svojimi bratmi v r. 960-970. Ich matka Gunnhild, ktorej pôvod nám Snorri vyložil v rozprávkovom príbehu v Ságe o Haraldovi Krásnovlasom, bola vraj podľa dnešných historických poznatkov sestra dánskeho kráľa Haralda, prezývaného Čierny Zub.

/strana 175/

Najstarší spomedzi Eiríkssonových synov bol Harald. Tomu odkázal vládu nad Nórskom Hákon Dobrý, ktorý mal iba jednu dcéru a žiadneho syna. Noví vládcovia sa mali láskavo správať voči príbuzným a priateľom Hákona Dobrého. Tak to spočiatku aj bolo. „Kráľ Harald bol mocný muž, urastený, obratný, a vynikajúci vojak. Vedel sa však aj zabávať, bol veselý a spoločenský. Rád pomohol každému, kto jeho pomoc potreboval, a ľudia si ho obľúbili.“

/strana 97/

Kráľ si od jedneho Islanďana kúpil krásny sivý kožuch a po ňom to opakovala celá jeho družina. Veľa ľudí potom prišlo na islanďanskú loď a skúpili všetok tovar.

Tak dostal kráľ prezývku Harald Sivý Kožuch.“

/strana 98/

Eiríkových synov v Anglicku pokrstili a vychovali v kresťanskej viere. Nečudo, že sa pokúšali rozšíriť kresťanstvo v Nórsku, no nenašli nijaké pochopenie a museli sa vzdať.“

/strana 98/

Popri Haraldovi Sivom Kožuchu a jeho bratoch v Nórsku veľké slovo mala aj ich matka Gunnhild, ktorej sa dostalo meno „kráľovná matka.“ Gunnhild nikdy nebola s ničím spokojná, vždy túžila po väčšej moci a sláve pre svojich synov i pre seba, a kto jej v tom prekážal, tomu strojila úklady.“

/strana 101/

V Nórsku nastali zlé časy. Gunnhildini synovia nemilosrdne vymáhali dane, ale sedliaci nemali z čoho platiť, lebo úroda bola z roka na rok horšia, ba aj rýb im chýbalo. Sedliaci obviňovali kráľov, že sú bezohľadní a chamtiví.“

/strana 109/

A ako to všetko skončilo? Vláda Eiríkových synov v Nórsku sa navždy skončila. Na úkladnú a nenávidená, zlú Gunnhild, „ktorá úkladmi a nenávisťou zmarila život nejedného kráľa i najlepších Nórov“, sa rýchlo zabudlo. Stratila svojich synov a koniec života strávila opustená na Orknejach, „odkázaná na chlieb z milosti“.

/strana 112/

Sága o Óláfovi Tryggvasonovi

Óláf Tryggvason bol nórskym kráľom približne v rokoch 995-1000, ale táto sága zahrnuje obdobie oveľa dlhšie, lebo sleduje jeho život od narodenia a od smrti jeho otca Tryggviho Ólafssona, teda niekoľko rokov pred rokom 970.

/strana 177/

Keď kráľa Tryggviho Óláfssona zákerne zabili Eiríkovi synovia, Ástridz, vdova po kráľovi…potajme odišla z domu. Dala sa previezť na osamotený ostrovček a tam sa jej narodil syn. Poliali ho vodou a po starom otcovi dostal meno Ólaf.“

/strana 115/

Mal celkom pohnutý osud.

Neviem, či je mŕtvy,

a či ešte žije

ten, čo skropil krvou

neriateľské šije.

Hovoria tak i tak,

pravdu chce mať každý,

koho zrania v boji,

nebude žiť naveky.

/strana 158/

„… kráľ Ólaf Tryggvason sa už nikdy nevrátil do Nórska.“

/strana 158/

Ľudia prišli z boja,

spomínali kráľa,

vraveli: „On žije,

večná mu buď chvála,

zachránil sa Ólaf,

hoc ho stihla zrada!“

Nuž, čo ľudia vravia,

nebýva vždy pravda.

/strana 159/

Veröffentlicht unter Iní autori, Werke | Verschlagwortet mit , , , , , | Kommentar hinterlassen

Erich Jooß: Franziskus und das Lied der Lerche

Erich Jooß: Franziskus und das Lied der Lerche

Bibliothek: Bücherei Verklärung Christi Forchheim

Sprache: deutsch

Gelesen: November 2019

Zahl der Seiten: 94

Verlag: Gabriel Verlag 2003 Stuttgart/Wien

Gattung: religiöses Thema

Lebenslauf von Erich Jooß

https://de.wikipedia.org/wiki/Erich_Joo%C3%9F

Für mich ganz neuer Autor, von dem ich nur ein Buch gelesen habe und zwar dieses: Franziskus und das Lied der Lerche. Aber ich finde dieses seiner vieler literarischen Werke einfach wunderbar!

Erich Jooß studierte Germanistik, Geschichte und Politische Wissenschaften und promovierte in Germanistik. Im September 1976 begann er beim Sankt Michaelsbund als Assistent der Geschäftsleitung und war dort von 1984 bis 2011 geschäftsführender Direktor beider Verbände.

Ab dem Jahr 1989 war er Beauftragter der Bayerischen Bischofskonferenz für Neue Medien. 1993 wurde er als Vertreter der Einrichtungen „Erwachsenenbildung“ Mitglied im Medienrat der BLM.

Von 2003 bis April 2017 war Jooß Vorsitzender des Medienrates. Seit dem Jahr 1989 war er Beauftragter der Bayerischen Bischofskonferenz für Neue Medien sowie zwischen 2001 und 2011 Berater der Publizistischen Kommission der Deutschen Bischofskonferenz.

2013 wurde er zum stellvertretenden Präsidenten der Deutschen Akademie  für Kinder- und Jugendliteratur e.V. gewählt. Neben diesen Tätigkeiten war Erich Jooß, der Präsident der Münchner Turmschreiber war, Autor von vielen Kinderbüchern.“

Er ist im Jahr 2017 gestorben.

Franziskus und das Lied der Lerche

Inhalt

– Es begann in Assisi

– Schwester Grille

– Vom treuen Fasan

– Der Taubenfänger

– Wie Franziskus den großen Fisch rettet und einen Hasen außerdem

– Die Vogelpredigt

– Am Weihnachtstag

– Die Krippe im Wald

– Die süßen Trauben

– Franziskus und die Schäfchen

– Der schreckliche Wolf von Gubbio

– Auf dem Weg nach Bari

– Der Erntehelfer

– Die Freundschaft mit dem Falken vom Berg La Verna

– Das Bienenwunder

– Warum Franziskus die Haubenlerchen liebte

– Das große Lob der Schöpfung

Es begann in Assisi

1181-1182 /ganz genau wissen wir es nicht/ wurde der erste Sohn von Pietro Bernardone geboren. Seine Mutter, Pica Bernardone, nannte ihn Giovanni. Als der Vater von einer Handelsreise heimkehrte, ließ er den Namen ändern. Von nun an hieß der Sohn nach dem Lieblingsland des Vaters: Francesco – der kleine Franzose. Oder Franziskus.

/Seite 8/

Ich glaube, dass jeder den Lebenslauf von dem heiligen Franziskus kennt. Aber außer dem, was wir wissen und durch Daten und Dokumente beweisen können, gibt es viele Geschichten über diesen fröhlichen, weisen und frommen Mönch. Die schönsten wurden hier, in diesem kleinen Buch, das ich vom Herzen zum Lesen empfehle, erzählt. Von den Geschichten kann man keinen Inhalt „nur so“ schreiben. Die Schönheit deren und Feinheit kann man nur bei ganzem Durchlesen richtig genießen.

Die Vogelpredigt

Überall in den Dörfern und in den Städten sprach Franziskus von der Liebe Gottes zu den Menschen. So war es auch in Savurnia. Bruder Angelo und Bruder Masseo begleiteten ihn dabei.

/Seite 37/

Die Bewohner des Burgfleckens wunderten sich über den kleinen Mönch, der in seiner armseligen Kutte vor ihnen stand und zu predigen begann. Franziskus sah so dünn aus. Am liebsten hätten sie ihn zum Essen in ihre Häuser eingeladen. Aber seine Augen leuchteten und seine Stimme hielt sie fest und zwang sie zum Zuhören.

/Seite 37/

Nur die Schwalben schienen unbeeindruckt von dieser Stimme. Sie saßen auf den Dächern ringsum und zwitscherten so laut, dass sie Franziskus übertönten. Eine Weile ließ er sich den fröhlichen Lärm gefallen. Dann sagte er: „Bitte, meine Geschwister, seid jetzt still, weil ich zu den Menschen reden möchte.“

/Seite 38/

Sofort verstummten die Schwalben. Aufmerksam streckten sie ihre Köpfe vor und lauschten, während Franziskus sprach. Mit den Zuhörern staunten auch Angelo und Masseo. Später erzählten sie allen, die es wissen wollten, dass dem Mann aus Assisi sogar die Schwalben gehorchten.

/Seite 38/

Noch am gleichen Tag zogen der Heilige und die beiden Brüder weiter durch das Spoleto-Tall. In der Nähe von Bevagna entdeckten sie auf den Bäumen am Wegrand einen riesigen Vogelschwarm. Nie zuvor hatten sie so viele Ringeltauben, Krähen und Dohlen gesehen. Auch Elstern und Eichelhäher saßen in den Zweigen. „Der Friede Gottes sei mit euch,“ rief Franziskus voller Überraschung zu ihnen hoch und breitete Arme weit aus.

/Seite 40/

Jetzt hat er die Vögel erschreckt, gleich werden sie davonfliegen, dachte Angelo und Masseo dachte dasselbe. Doch sie täuschten sich. Anstatt ängstlich fortzuflattern ging der Schwarm auf einem Feld in der Nähe von Franziskus nieder. Dort warteten die Vögel, ohne sich zu rühren oder den geringsten Laut von sich zu geben. So still war es, dass sogar der Wind aufhörte zu wehen.

/Seite 40/

In diese Stille hinein sprach Franziskus. „Meine gefiederten Freunde,“ sagte er zu den Vögeln, „der Vater im Himmel muss euc besonders lieben. Denn er gab euch die Freiheit, überallhin zu fliegen. Die Luft ist eure Heimat. Während wir auf der Erde bleiben müssen, steigt ihr zum Himmel empor und schwebt mit ausgebreiteten Flügeln im Sonnenlicht. Vom gütigen Gott, der für euch sorgt, habt ihr ein Federkleid bekommen. Ihr sät nicht, ihr erntet nicht und leidet doch keinen Hunger und keinen Durst. Denn überall gibt es Körner, überall gibt es Quellen für euch. Der Allmächtige erschuf das Felsengebirge und die hohen Bäume. Dort könnt ihr ungestört eure Nester bauen. Glaubt mir, er liebt euch! Deshalb lobt ihn allzeit.“

/Seite 41/

Kaum hatte Franzikus seine Predigt beendet, reckten die Vögel ihre Hälse und öffneten ihre Schnäbel. Dazu schlugen sie mit den Flügeln, als wollten sie bestätigen, was das Mönchlein gesagt hatte. Franziskus aber wanderte zwischen ihnen umher. Obwohl er sie mit seiner Kutte streifte, blieben sie furchtlos sitzen.

/Seite 42/

Erst als er die Vögel segnete, erhoben sie sich. Ein Rauschen ging durch die Luft, während sie nach Osten und Westen, nach Süden und Norden flogen. So zeichneten sie ein großes Kreuz in den Himmel.

/Seite 42/

Warum habe ich den Gefiederten nicht schon früher gepredigt?“ fragte Franziskus seine Gefährten. Er machte sich Vorwürfe. Von nun an redete er mit allen Geschöpfen und bat sie, ihren Schöpfer zu danken.

/Seite 42/

Sogar die Blumen forderte er dazu auf.

Und die Steine ebenfalls.

/Seite 42/

So dankbar war Franziskus für Gottes Schöpfung, dass er darüber ein Lied schrieb. Er sang es seinen Brüdern vor und sie sangen es mit ihm:

Höchster, allmächtiger, gütiger Herr!

Dein ist das Lob,

der Ruhm und die Ehre.

Dein ist jeder Dank.

Dir allein, Höchster, gebühren sie.

Kein Mensch ist würdig,

Dich bei Deinem Namen zu nennen.

Sei gelobt, mein Herr,

durch alle Deine Geschöpfe,

besonders durch die Schwester Sonne,

die uns das Tageslicht schenkt.

Wunderschön ist sie.

Ihr strahlender Glanz

erzählt von Deiner Herrlichkeit, Höchster.

Sei gelobt, mein Herr,

durch den Bruder Mond und die Sterne.

Am Himmel hast du sie geschaffen:

leuchtend, kostbar und funkelnd.

Sei gelobt, mein Herr,

durch den Bruder Wind,

durch die Luft und die Wolken,

durch jedes Wetter,

mit dem Du Deine Geschöpfe gedeihen lässt.

Sei gelobt, mein Herr,

durch die Schwester Quelle.

So nützlich ist sie,

so rein und so frisch!

Sei gelobt, mein Herr,

durch den Bruder Feuer.

Denn er macht die Nacht hell.

So fröhlich ist er,

so gewaltig und so stark!

Sei gelobt, mein Herr,

durch unsere Schwester,

die Mutter Erde.

Sie ernährt und erhält uns.

Vielerlei Früchte bringt sie hervor,

schöne Blumen und Kräuter.

Sei gelobt, mein Herr,

druch alle,

die aus Liebe zu Dir verzeihen

und Krankheit und Kummer

geduldig ertragen.

Selig sind jene,

die friedlich leben.

Du, Höchster, wirst sie

in den Himmel aufnehmen.

/Seite 93/

Bruder Angelo und Bruder Leo sangen dieses Lied am Sterbebett von Franziskus. Leise sangen sie es und mit Tränen in den Augen. Franziskus aber fügte eine letzte Strophe hinzu:

Sei gelobt, mein Herr,

durch unseren Bruder, den Tod.

Kein Mensch kann ihm entrinnen.

Selig sind alle,

die Deinen Willen erfüllt haben.

Denn sie dürfen zu Dir kommen.

Lobet und preiset meinen Herrn!

Sagt ihm Dank und dient ihm

in großer Demut!

Amen.

/Seite 94/

Veröffentlicht unter Lieblingswerke, Náboženské, Nemeckí autori, Notizen in Deutsch, Werke | Verschlagwortet mit , , , , | Kommentar hinterlassen

Jaroslav Foglar: Chata v Jazernej kotline

Jaroslav Foglar: Chata v Jazernej kotline

Knižnica: Tomáškova z roku 1993

Jazyk: slovenský

Z českého originálu preložil Ján Majerník

Počet strán: 173

Ilustrácie: Jozef Cesnak

Vydavateľ: Gemini, Bratislava 1991

Druh knihy: pre mládež

……………

Už mám od neho prečítané a v mojej virtuálnej knižnici zapísané toto:

https://frauellie.wordpress.com/2011/03/22/chlapci-od-bobrej-rieky/

https://frauellie.wordpress.com/2015/06/12/jaroslav-foglar-pristav-vola/

https://frauellie.wordpress.com/2019/01/12/jaroslav-foglar-zahada-hlavolamu/

Životopis autora

/prebraté z internetu/

Jaroslav Foglar sa narodil v roku 1907 v Prahe. Otec mu umrel, keď bol ešte malý a Jaroslav ostal sám s bratom Zdenkom a matkou. Rád spomínal na svoje detstvo, aj keď bolo prežité bez otca. S bratom sa hrávali pod Vyšehradom a vystrájali rôzne chlapčenské bláznovstvá.

V roku 1924 absolvoval obchodnú školu. Po jej ukončení pracoval v informačnej kancelárii firmy Wys Müller et Company. Potom sa stal úradníkom vo firme, ktorá sa zaoberala veľkoobchodom s papierom – Oskar Stein.

Už v roku 1925 vedie skautský tábor. Po dvoch rokoch sa stáva radcom a vodcom oddielu, ktorý vznikol zlúčením 34. oddielu pražského Junáka a slávnej Dvojky. V tejto pozícii vydrží 60 rokov!!!! Jeho skautská prezývka bola “Jastrab”. Svojou prácou a nasadením ovplyvnil celé generácie mladých ľudí. Jeho pražská Dvojka bola najstarším skautským oddielom.

Tesne pred vojnou sa stal redaktorom týždenníka Mladý hlasatel. Tu začal vychádzať kreslený seriál Rychlé šípy, ktorý prispel k obrovskej popularite detského časopisu. Nacisti zakázali aj vydávanie časopisu a zakázali aj skauting ako taký.

Po vojne nastáva pár rokov relatívnej slobody, ale Foglarova tvorba sa stávala čím ďalej tým viac terčom kritiky a doslova nenávistných výpadov a urážok. Po nástupe komunistov v roku 1948 je skautské hnutie znovu zakázané ako “imperialistický spolok vychovávajúci z mládeže špiónov a diverzantov”. Je temer zázrak, že Foglar neskončil ako katolícki kňazi v komunistických “výchovných táboroch”. Musel podpísať spoluprácu, ale nikdy nikoho neudal. Spoluprácu ukončil sám, vyhovárajúc sa na zlý zdravotný stav.

Nikdy sa neoženil. Žil sám so svojou matkou, ku ktorej mal veľmi silný citový vzťah. Jeho brat zomrel predčasne na rakovinu. Bol silným fajčiarom a možno aj to prispelo k tomu, že Jaroslav Foglar bol odporcom tohto zlozvyku. Prežil svojho brata o celých 35 rokov.

Po roku 1989 prišla sloboda a s ňou nové vydávanie jeho kníh, ale aj nové útoky na jeho osobu. Bol obvinený z homosexuálnej pedofílie, čo vyvrátili žijúci členovia Foglarovho skautského oddielu. Veď keby na tom bola čo i len štipka pravdy, komunisti by to boli okamžite proti nemu použili.

V roku 1992 bol prepadnutý pred dverami svojho bytu. Ani jeho posledné dni života neboli bez bolesti. Keď bol hospitalizovaný v Thomayerovej nemocnici, vykrikovali mu, že se tu “válí za peníze daňových poplatníků…”

Mravné posolstvo jeho diela má svoju váhu aj dnes, bez ohľadu na letopočet. Hodnoty, ktoré ako skaut považoval za dôležité, budú dôležité stále, a to pre všetkých ľudí, ktorí chcú žiť statočným a dobrým životom.

Jeho najznámejším dielom sú Chlapci od Bobrej rieky. Napísal ich ako šestnásťročný „puberťák“. Vychádzala na pokračovanie vo vtedajšom Českom slove v nedeľnej prílohe „Slovíčko“. V roku 1937 vyšla knižne a stala sa najčítanejšou knihou vtedajšej mládeže. Foglar potom napísal okolo 20 ďalších kníh. Jeho spisovateľsky najúspešnejším obdobím bol čas, v ktorom pracoval ako redaktor mládežníckeho časopisu „Mladý hlasatel“ /1938-1941/. Písal a súčasne viedol svoj oddiel, známu pražskú „dvojku“.

– Tábor smůly

– Chata v Jezerní kotlině

– Historie svorné sedmy

– Pod junáckou vlajkou

– Záhada hlavolamu

– Devadesátka pokračuje

– Stínadla se bouří

– Chlapci od Bobrej rieky

– Boj o první místo

– Přístav volá

Po prvýkrát na neho vtedajší „mocipáni“ zaútočili v roku 1941, potom to boli päťdesiate roky a nakoniec rok 1972. Jeho knihy sa dostali na index, nesmeli sa vydávať. To trvalo 37 rokov. Nesmel písať, jeho diela sa museli vyradiť z knižníc, dokonca antikvariáty ich nesmeli ani kupovať, ani predávať.

Počas vojny napísal „Duben přichází“, po vojne „Tajemná Řásnovka“ a „Poklad Černého delfína“. „Strach nad Bobří řekou“ čerpá námet z obdobia nacistickej okupácie. „Život v poklusu“ je jeho autobiografia.

………………………

Jaroslav Foglar: Chata v Jazernej kotline

Obsah

1 Čo sa deje v zátiší

Hoci sa tento kúsok slepej ulice menoval Zátišie, teraz tu veru ticho nebolo. Pričinilo sa o to asi desať chlapcov rozličného veku, ktorí tu boxovali.

/strana 5/

Najstarším chlapcom medzi nimi bol Paľo, ktorý robil čosi ako vychovávateľa a trénera v jednom. Jeho otec bol Ján Zeman, mnohonásobný majster boxu. Chlapci na neho pozerali so zbožnou úctou.

2 Pavol Zeman

Paľo vedel o svojom otcovi veľmi zaujímavo rozprávať. Ako za ním v časoch, keď zápasil, prichádzali usporiadatelia, ako s ním spisovali zmluvy o zápasoch, ako trénoval, čo hovoril o jednotlivých zápasníkoch a ako ho podnes navštevujú súperi.

/strana 6/

Odlesk otcovej slávy padal aj na jeho syna. Paľo bol stredobodom pozornosti väčšiny chlapcov. Otec z neho chcel mať alebo zápasníka, alebo boxera. Paľo poctivo cvičil, aby sa otcovi zapáčil, ale len mame povedal, že veru on o zamestnanie zápasníka nemá nijaký záujem.

3 Výzva na zápas

Pán Tarecký zo športovej agentúry prišiel za Paľovým otcom, aby ho presvedčil na zápas s Carpim. Ale on má problémy so srdcom a nevie, či výzvu prijme.

Predsa nemôžem odmietnuť,“ bránil sa. „To by bola porážka bez boja. Hovorili by, že sa bojím toho dorastajúceho kozľaťa! Ja, Zeman, premožiteľ čierneho diabla Evansa! Znemožnil by som sa na celom svete!“

/strana 9/

4 Naposledy v ringu

Už mnoho dní pred zápasom Zeman – Capri boli vypredané všetky vstupenky.

/strana 11/

Boj bol zaujímavý, ale skončil pre Paľovho otca zle. Zlyhalo mu srdce a otec zomrel.

5 Zabúdanie

Otcov pohreb bol pre Paľa strašný. „… bol ako v ťažkých snoch. Bol nepozorný, nevnímal vysvetľovanie učiteľov a sedel v škole ako bez ducha.

/strana 16/

6 Do Spálených Mlynov

Potom sa Paľova matka rozhodla, že sa odsťahujú do Spálených Mlynov. Bolo to malé mestečko ďaleko na juhu. Mama odtiaľ pochádzala a išla sem, medzi svojich ľudí, aby trochu zabudla.

/strana 16/

7 Paľova prehra

V novej triede sa Paľo necítil dobre. Jeho noví spolužiaci si ho alebo nevšímali, alebo mu robili zle.

Len jeden chlapec v triede Paľa trochu zaujímal. Menoval sa Ludvík Grygar.

/strana 19/

Chlapci ich huckali proti sebe, ale Paľo sa radšej stiahol, lebo vedel, že Ludvík je slabší ako on. Za to si vyslúžil prezývku „Zbabelec“ a ešte aj Ludvík sa z neho smial.

Hnev proti nemu ho objal a už nepustil.

/strana 20/

8 Paľo bráni česť svojho otca

Hlavné slovo na Kováčskej ulici mal Lojzo a ten sa posmieval jeho mŕtvemu otcovi. Paľo ho zmlátil, hoci Lojzo bol považovaný za neporaziteľného.

9 Prvá návšteva Jazernej kotliny

Paľo objaví Jazernú kotlinu a zapáči sa mu v nej. Tu sa cítil v bezpečí a šťastný. Sem bude chodiť, tu sa bude kúpať a loziť po skalách.

10 Čudný nález

Paľo objavil, že okrem neho do Jazernej kotliny ešte niekto chodí.

11 Honba za votrelcom

Paľo si na samotu v Jazernej kotline tak zvykol, tak si to zvláštne miesto obľúbil, že ho teraz veľmi pobúrilo pomyslenie, že by ju mohol spoznať a chodiť sem ešte ktosi iný.

/strana 29/

Paľo objaví votrelca. Je ním Ludvík Grygar zo Spálených Mlynov.

12 Tajomná kniha

Ludvík a Paľo uzavreli priateľstvo.

13 Paľov priateľ

Paľo bol viac na šport, Ludvík viac na knihy. Bol zamilovaný do indiánov a ich spôsobu života.

15 Skrýša na pôjde

Ludvík má svoju tajnú skrýšu, do ktorej pozve aj kamaráta Paľa. Hovorí mu, že rád číta príbehy Divokého západu. A tiež, že by podobnú knihu chcel aj sám napísať. Píše o Čiernom jaguárovi, ktorý je šľachetným náčelníkom indiánov.

16 Chvíle hrôzy

Niečo ich vystrašilo. Ale neprišli na to, čo to bolo.

19 Paľo berie Ludva do učenia

Paľo doslova hltal stránky z Ludvovej knihy. Čierny jaguár a jeho ľudia bojovali proti ľudu z kmeňa Krí. Paľo sa snaží dostať Ludvu ku športu. Ludva je dosť nemotorný, ale zato výborne pláva.

20 Tarantula sa prvýkrát ozýva

Chlapcom sa ktosi vyhráža. Niekto ich chce dostať do svojich „pavúčích sietí“. Niekto, kto sa na výhražný list podpíše ako „Tarantula“, jedovatý pavúk.

21 Muž v prítmí

Ludvo má pocit, že ich niekto sleduje. Paľo sa vyľaká Dermeta, ale Ludvo hovorí, že je síce šialený, že to nemá v hlave celkom v poriadku, ale že je preto neškodný.

23 Skok do vodného priepadliska

Plávali tak ešte chvíľu a medzi oddychovaním a nevyhnutným vypľúvaním vody hovorili o písaní. Potom vybehli z vody a sotva trocha obschli, vrhli sa na knihu.

/strana 60/

24 Slávnosť červeného neba

Ludvo sa vytratí oslavovať červené nebo, oblečený do indiánskeho obleku. Paľo ho potajomky sleduje, ale neprezradí mu, že pozná jeho tajomstvo.

25 Paľo ide na návštevu

Paľo ide na návštevu ku Ludvovým rodičom a je prekvapený tým, ako veľmi sú proti tomu, aby ich syn písal knihu. Napriek tomu, že sa Ludvo dobre učí, aj tak mu knihu nechcú dovoliť. Otec dokonca povie, že keď ju niekde nájde, spáli ju.

26 Prízrak vo vikieri

Paľo sa vyberie do Ludvovej skrýše, ale vyruší ho tam čosi príšerného, s ohyzdným smiechom. Paľo utekal ako divý rovno domov. Ale aj jeho mama, do náručia ktorej vbehol, videla akúsi postavu v tmavom plášti, ktorá zmizla v rozpútanej sa búrke.

27 Priatelia sú rozdelení

Paľo vyrozprával Ludvovi, čo sa mu prihodilo. Ale Ludvo bol čudný. Dážď a nepriaznivé počasie vždy na neho zle pôsobili. Aj v škole sa stalo, že ich triedny učiteľ rozdelil na dve skupiny a Paľo nebol v triede, do ktorej teraz chodil Ludvo. Chlapci ako keby sa jeden druhému odcudzili.

28 Kde je Ludvova kniha?

Chlapci uvažujú o tom, že „Tarantula“ im ukradla Ludvovu knihu. Ale tak ľahko sa ku nej nedostanú. Kniha je zamknutá v skrinke, ktorú dokáže otvoriť iba zámočník a ani tomu to nepôjde ľahko.

29 Čo je logika

Ludvo kombinuje, čo by urobil on, keby knihu ukradol. Kam by šiel? Kto by mu ju mohol otvoriť? Chlapci sa vyberú ku zámočníkovi.

30 Hľadanie knihy

Chlapci si spravili zoznam všetkých zámočníkov a šli od jedneho ku druhému. Pri deviatom mene mali šťastie. Vzali si skrinku a skoro sa im podarilo zazrieť aj zlodejov.

32 Stratený zošit objavený

V škole chlapcov oddelili. Ludvo sa dostal do triedy na poschodí, Paľo ostal v pôvodnej triede. Stretávali sa viac popoludní. Rozprávali sa o tom, čo minulej noci zažili. Niekto sa dobýjal do ich skrýše. Niečo, či niekto ich prenasledoval. Ale nebol to chlapec ako oni. Tá bytosť, alebo čo to bolo, bola vysoká ako nejaký dospelý chlap. Báli sa.

Stratený Ludvov zošit sa našiel. Ktosi mu ho vrátil s poznámkou, že ho už „nepotrebujú“. Chlapci prišli na to, že „Tarantula“ je z ich triedy. „Kto cudzí by mohol vôjsť a dať ti zošit do lavice?“

/strana 88/

35 Náhrobok pri skale

Chlapci sa rozhodli postaviť si malý zrub a začali na to znášať debničky. Vo svojej kotline hľadali rovné miesto, kde by so stavbou mohli začať. Popritom objavili náhrobok s krížom pri vysokej skale. Keď poodhadzovali kamene, nijakú mŕtvolu nenašli. Miesto bolo prázdne.

Ponecháme tomuto miestu jeho tajomstvo! Viackrát sem nepôjdeme a je po probléme. Živí budú pri jazere, mŕtvy bude tu pri skale, oddelený od nich krovím, kamením a vzdialenosťou!“ Tak hovoril Ludvo.

/strana 94/

39 Prekladisko

Na postavenie chatky potrebovali vyše tristo debničiek. Nebolo ľahké ich zohnať. Niektorí chceli, aby za ne platili, niektorí im ich vôbec nechceli dať. Ale mali aj pekné skúsenosti s ľuďmi, ktorí ich pre nich dokonca odkladali. Ešte ťažšie bolo odniesť ich nenápadne na miesto, ktoré nazvali „prekladiskom“.

41 Vypočutý rozhovor

Chlapci celé dni zbierali debničky. Dospelým to nebolo nápadné. Deti sa hrajú, vedeli. Ale ostatní chlapci z ich ulice a triedy, boli náramne zvedaví. Ktosi Paľa dokonca špehoval. Podarilo sa mu striasť sa ich, dokonca si nenápadne vypočul kúsok z toho, o čom sa spolu radili. „Nejaké veľké T ich zvolalo na schôdzu, na dnes, na ôsmu hodinu do jelšín.“

/strana 115/

Paľo a Ludvo sa rozhodnú, že tam určite pôjdu. Aj keď možno nič nebudú počuť, aspoň uvidia, kto sa o nich a ich knihu tak veľmi zaujíma.

42 Do nepriateľského tábora

Ako sa dohodli, tak sa stalo. Lenže pri tom sledovaní boli objavení a zbití, hoci aj sami, najmä mocný, vyšportovaný Paľo, rozdali veľa úderov. Áno, bolo to stretnutie „Tarantuly“ a ich vodcom bol nenávidený Lojzo.

45 Vôňa fialových kvetov

Chlapci prežili nádherné prázdniny. Museli sa vracať do Spálených Mlynov, do mestečka, kde nebolo cítiť „vôňu fialových kvetov“. Ale z Tarantuly si už nič nerobili. Pokračovali v písaní príbehov do svojej knihy a zdokonaľovali svoj postavený zrub. Popritom objavili krásny, voňavý, fialový kvet. Vydával silnú vôňu a v tráve ho odrazu rástlo na tisíce. Také kvety nikdy nevideli.

46 Zlodej v prekladisku

Ludvo spravil chybu. „Požičal si“ bez vedomia strážcu jeho bicykel, aby ľahšie preniesli debničky z pivnice do stavaného zrubu. Myslel si, že ho vráti skôr, ako sa srážca zobudí. Ale jeho „požičaný“ bicykel niekto ukradol a chlapci behali ako diví hore dolu, aby objavili „skutočného zlodeja“. Naničhodným zlodejom bol Lojzo, vodca Tarantuly. Bicykel vrátili, ale musel im pritom pomôcť od nich starší Filip. Ludvo mu bol zato veľmi vďačný a pomaly sa začal od Paľa odvracať. Potreboval čas na nové, podľa neho silnejšie priateľstvo. Netušil, kam ho táto nová známosť zavedie.

48 Priepasť sa prehlbuje

Paľo ostáva sám. Ludvo sa mu vyhýba. Dáva prednosť staršiemu Filipovi, ktorého vo svojej slabosti obdivuje. Darmo sa Paľo pokúša stretnúť sa so svojím bývalým priateľom. A pretože nikoho iného nemá, jeho naviazanosť na Ludva ho vedie ku priam neskutočnej bolesti. Bez otca, len s jedným kamarátom, na ktorého sústreďoval celú svoju pozornosť a lásku, cíti sa teraz „porazený, zúfalý a zahanbený“.

/strana 140/

51 Sám v Jazernej kotline

Ludvo úplne prestal chodiť do Jazernej kotliny. Začal fajčiť ako Filip, začal chodiť na mládeži zakázané filmy spolu s Filipovými staršími kamarátmi, dokonca sa začal aj inak obliekať. V škole občas chýbal a keď sa objavil, páchol po cigaretovom dyme. Raz mu dokonca pri tabuli vypadli z vrecka zápalky, ale učiteľ to nezbadal. Len jeho spolužiaci v prvých laviciach. S Paľom sa úplne prestal rozprávať, ako keby mu stretnutie s ním bolo nemilé. Na všetko, čo počas prázdnin spolu prežil, odrazu zabudol. Ani knihu už viac nepísal. Ani denník.

53 Po stopách dávnych udalostí

Paľo donesie lekárnikovi voňavý šafrán a on mu vyrozpráva dávnu históriu, ktorá sa v údolí stala pred 25 rokmi na jeseň. Dvaja chlapci mu doniesli za náruč šafránu, ktorý vo svojej lekárni veľmi potreboval. Bol to vzácny kvet a lekárnik bol ochotný zaň poriadne zaplatiť.

Viete – šafrán potrebujeme na viaceré účely v lekárnictve i farbiarstve.“

/strana 149/

Chlapec, ktorý šafrán priniesol, bol – dnes taký pomätený – Juraj Dernet. Jeho kamarát sa volal Václav Jílek a zabil sa ako trinásťročný pádom zo skaly. Preto ten kríž v doline. Juraj ho niesol na chrbte až do mestečka, ale kamaráta sa už nepodarilo zachrániť. Bol mŕtvy a Juraj sa z toho zbláznil. Keď sa vrátil z psychiatrie, mal v očiach čosi bolestno zlé. Zabudol na cestu do kotliny a stále ju hľadal. Jeho stav sa zhoršoval zakaždým, keď sa blížila búrka. Paľo pochopil, kto ho prenasledoval.

55 Ludvo sa rúti do skazy

Ludvo každú chvíľu chýbal v škole. … náruživo sa venoval priateľstvu s Filipom, ktorý vystupoval ako zloduch, našepkávač všetkého zlého.

/strana 156/

Ludvo ťažko ochorel. Vyzeralo to, že má rakovinu. Vzali ho do nemocnice a nikoho ku nemu nepúšťali. Bol odsúdený na smutnú a zákernú smrť, za ktorú si mohol v podstate sám.

59 Návrat

O Ludvovi sa pomaly prestalo rozprávať. Jeho choroba sa dlho ťahala a ľudí prestal zaujímať. Jedneho dňa, keď sa Paľo vrátil zo školy, mu matka povedala, že by mal ísť Ludvu pozrieť do nemocnice. „Viem, že ste sa v poslednom čase už spolu nepriatelili. Ale musíš tam ísť! Také želania sa musia plniť, predsa to vieš! Ťažilo by ťa to celý život.“

/strana 164/

Paľo sa mohol cítiť urazený, ukrivdený, ponížený a povedať „nie, nepôjdem za ním“. Ale premohol sa a dobre urobil. Rozprával mu o „ich kotline“. Ako tam teraz kvitnú šafrany. Koľko vône je okolo ich chaty. A ako je tam krásne! A Ludvovi sa vrátila chuť do života. „Bol som ti, Paľo, zlým kamarátom, a ty si mi to aj tak odplatil dobrom. Priviedol si ma späť, vrátil si mi znovu chuť do všetkého. Ak sa uzdravím, bude to tvoja zásluha. Keby mal každý takého kamaráta, akého som mal a možno aj budem mať v tebe ja, bolo by všade dobre.“

/strana 166/

Veröffentlicht unter Literatúra pre deti a mládež, Werke, Českí autori | Verschlagwortet mit , , , , , , | Kommentar hinterlassen

Benedikt XVI. Myšlenky o rodině

Benedikt XVI.: Myšlenky o rodině

Výber z textů papeže Benedikta XVI.

Uspořádal Lucio Coco

Prečítané: november 2019

Jazyk: český

Z talianskeho originálu „Pensieri sulla famiglia“ preložil David Vopřada

Počet strán: 145

Vydavateľstvo: PAULÍNKY, Petrská 9, Praha 1

Edícia: Modlitby a myšlenky

Druh knihy: náboženská

Rodina je privilegovaným místem, kde se každý člověk učí dávatt a přijímat lásku. Benedikt XVI.

Boh stvoril človeka pre lásku. On, ktorý je Láska, túži po tom, aby sme sa navzájom milovali.

1. Program

Toužím ukázat, nakolik ústřední úlohu pro církev i pro společnost nese rodina založena na manželství. V Božím plánu se jedá o nenahraditelnou instituci a církev nemůže přestat hlásat a podporovat hodnoty, které s sebou manželství nese, aby jej manželé mohli stále prožívať se smyslem pro odpovědnost a s radostí.“

Promluva /1/, 8.7.2006

1. Pravda o manželství

2. Biblický příběh o manželství

To je konečně kost z mých kostí a tělo z mého těla!“ /Gn 2,23/

Proto muž opustí svého otce i svou matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ /Gn 2,24/

V dané souvislosti je třeba zmínit dva důležité aspekty: erós je jakoby zakořeněn v přirozenosti člověka, Adam hledá a „opouští svého otce i matku“, aby nalezl ženu, neboť pouze ve vzájemném spojení představují úplné lidství a stávají se „jedním tělem“. Neméně důležitý je také druhý aspekt: na základě zaměření obsaženého ve stvoření odkazuje erós člověka k manželství, což je svazek charakterizovaný jedinečností a definitivností.“

/strana 19/

„… způsob, jakým miluje Bůh, se stává mírou lidské lásky.“

/strana 19/

3. Teologický základ manželství

Člověk je stvořen k Božímu obrazu a Bůh sám je láska.“

/strana 21/

4. Základ manželství v přirozeném zákoně

Zákon vepsaný do naší přirozenosti je skutečnou zárukou nabídnutou každému, aby mohl svobodně žít a aby jeho vlastní důstojnosť byla respektována.“

/strana 23/

Žádný zákon vytvořený člověkem nemůže … zvrátit normu zapsanou Stvořitelem, aniž by tím společnost v tom, čo utváří její samotný základ, dramaticky nepřišla k úhoně. Zapomenout na tento zákon by znamenalo oslabit rodinu, uškodit dětem a destabilizovat budoucnost společnosti.“

/strana 24/

5. Manželství v dějinách spásy

Pravda o manželství a rodině, která je zakotvena v pravdě o člověku, nalezla uskutečnění v dějinách spásy, v jejichž středu stojí: „Bůh miluje svůj lid.“

/strana 24/

6. Svátost manželství

7. Boží plán s mužem a ženou

Stojíme na počátku a již nám je dáno proroctví o tom, co je manželství, a tato definice se nezmění ani v Novém zákoně. Manželství znamená následovat druhého v lásce, a tak se stávat jedinou existencí, jediným tělem nerozlučitelným, novou existencí, která se rodí z tohto společenství lásky, která spojuje a tak vytváří budoucnost. Středověcí teologové toto tvrzení, které se nachází na začátku Písma svatého, vykládali tak, že mezi sedmi svátostmi Bůh ustanovil manželství jako první, a to již v okamžiku stvoření, v ráji, na počátku .dějin a před celými dějinami lidstva.“

/strana 28/

8. … et erunt duo in carne una /Gn 2,24/

Pohlavní rozdíl mezi mužem a ženou není pouhou biologickou daností, ale nabývá také ještě hlubšího významu – vyjadřuje podobu lásky, pomocí níž se muž a žena stávají jedním tělem a mohou uskutečňovat autentické spoločenství osob, které je otevřeno vůči předávání života a spolupráci s Bohem na plození nových lidských bytostí.“

/strana /

9. Jednota dvou

10. Chvíle společenství

Člověk se stává Božím obrazem nikoli ve chvílích samoty, nýbrž ve chvílích společenství“.

/strana 33/

11. Krása manželství

Jak je možné s dnešními lidmi o kráse manželství hovořit?“

/strana 33/

Mají strach, že to nakonec nezvládnou. Vidí tolik manželství, která se rozpadla. Mají strach, že tato právní forma, jak ji vnímají, je vnějším břemenem, které zháší lásku. Potřebují pomoc, aby pochopili, že manželství nenachází své uskutečnění v právním poutu, břemenu. Hloubku a krásu lze naopak nalézt právě v definitivním rozhodnutí. Pouze tak může láska vyzrát v celé své nádheře. Ale jak jim to lze sdělit? Zdá se mi, že se jedná o společný problém nás všech.“

/strana 34/

12. Služba lásky

Manželství je svátost ke spáse druhých, především ke spáse druhého, manžela, manželky, ale také dětí a nakonec celé společnosti.“

/strana 35/

13. Boží plán

Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ /Mk 10, 8-9/

14. Nerozlučitelnost manželství

15. Právní antropologie manželství

Tradice církve… jasně potvrzuje, že manželství je přirozeněprávní povahy, a že proto náleží do kontextu spravedlnosti a mezilidských vztahů. Právo se v tomto pohledu opravdu prolíná se životem a láskou jako s jedním z vnitřních požadavků vlastní existence…. Láska je v nich plodem svobodné vůle, z níž touží po dobru druhého a svých dětí. Je to nakonec také požadavek lásky vůči vlastnímu dobru.“

/strana 38/

16. Poslání manželství

Apoštolská exhortácia Familiaris consortio. Ján Pavol II.

2. Rodina

17. Vytvářet rodinu

Skutečné štěstí nemůže rodina nalézt, pokud si zároveň manželé nejsou verní.“

/strana 41/

18. Zásnuby

Období zásnub, které je pro utváření páru zásadní, je časem očekávání a přípravy, které snoubenci mají prožívat v čistotě jak v jednání, tak ve slovech. Díky tomu může láska dozrávat ve starostlivé pozornosti vůči druhému. Zásnuby člověku napomáhají, aby se naučil sebeovládat a rozvinout respekt vůči druhému, který je charakteristický pro každou pravou lásku, jež nehledá v první řadě vlastní uspokojení ani vlastní blaho. Ve společné modlitbě proste Pána, aby vaši lásku chrýánil a dával jí vzrůst, aby ji očisťoval od každého egoismu.“

/strana 44/

19. Snoubenecké „ano“

20. Místo k přijetí života

21. Generační výměna

Pouze v rodině se může vytvořit společenství různých generací, v němž paměť minulosti žije v přítomnosti a zůstává otevřena budoucnosti. Tak doopravdy život pokračuje, vyvíjí se a jde dále kupředu. Skutečný rozvoj není bez této kontinuity možný a nemůže k němu dojít ani bez náboženského prvku. Bez důvěry v Boha, bez důvěry v Krista, který nám datuje také schopnost věřit a žít, rodina přežít nemůže.“

/strana 47/

22. Světové dědictví

Rodina je skutečností, na niž musejí všechny státy nanejvýš pamatovat, neboť, jak velmi rád opakoval Jan Pavel II., „budoucnost lidstva závisí na rodině.“

/strana 48/

23. Láskyplná výměna

24. Rodinná buňka

25. Pravda o rodině

Rodina je dobrem nezbytným pro národ,, nezbytným základem pro společnost a velkým pokladem pro manžele po celý jejich život. Jde o nezastupitelné dobro pro děti, které musí být plodem lásky, úplného a štědrého darování se rodičů. Hlásání nezkrácené pravdy o rodině založené na manželství coby rodinné církvi a svatyni života je velkou zodpovědností všech.“

/strana 50/

26. Příklad rodičů

Společně s předáváním víry a lásky Pánovy je jedním z největších úkolů rodiny formovat svobodné a odpovědné osobnosti.“

/strana 50/

27. Úlohy v rodině

Matky, které se chtějí výchově svých dětí a službě rodině zcela zasvětit, se musí těšit podmínkám k tomu nezbytným, a mají proto právo počítat s podporou státu. Úloha matky je přece pro budoucnost společnosti zásadní.“

/strana 51/

28. Škola lidství

29. Rodinné vztahy

Žádný člověk si sám sobě existenci nedaroval a nenaučil se ani sám základnímu poznání o životě… Rodina, založená na nerozlučitelném manželství mezi mužem a ženou… vyjadřuje a je prostředím, kde se člověk může důstojně narodit a růst a všetranně dospívat.“

/strana 53/

30. Výchova k pokoji

Ve zdravém životě rodiny člověk zakouší některé základní prvky pokoje: spravedlnost a lásku mezi bratry a sestrami, úkol autority, kterou rodiče vykonávají, láskyplnou službou slabším členům rodiny, ať už z důvodu mládí, nemoci nebo stáří, vzájemnou pomoc v životní nouzi, odpuštění. Proto je rodina první a nezastupitelnou výchovou k pokoji.“

/strana 54/

31. Rodinné vztahy

Rodina žije v pokoji, pokud se všichni, kdo k ní náleží, podřizují společné normě. Ta slouží tomu, aby zabránila egoistickému individualismu, spojovala jednotlivce a napomáhala harmonickému spolužití a jasně zaměřené činnosti.“

/strana/

32. Svědectví o rodině

33. Prarodiče

„… zlo v naší společnosti bezookladně potřebuje léčbu. Nebylo by snad tváří v tvář krizi rodiny správné znovu začít právě přítomností a svědectvím prarodičů, jejichž hodnoty a plány jsou pevnější?“

/strana 56/

34. Rodinné oslavy

U příležitosti společných oslav se rodina utužuje, utužuje se i její krása.“

/strana 57/

35. Vzpomínka na Valencii

36. Na obranu rodinné identity

37. Prorodinná politika /1/

Vyzývám vládce a zákonodárce, aby se zamysleli nad evidentním dorem, které rodinné prostředí v míru a harmonii zajišťuj člověku, rodině, neuralgickému středu společnosti, jak Svatý stolec připomíná v Chartě právo rodiny. Smyslem zákonů je všestranné dobro člověka, odpověď na jeho potřeby a úsilí.“

/strana 60/

38. Prorodinná politika /2/

Zvláštní pozornost a mimořádné úsilí je dnes zapotřebí věnovat oněm velkým výzvám, které ohrožují značnou část lidské rodiny: válka a terorizmus.“

/strana 61/

39. Prorodinná politika /3/

40. Potřeby rodin

Rodina má zapotřebí domova, práce a spravedlivého uznání domácí činnosti rodičů, školního vzdělání pro děti, základní zdravotnické pomoci pro všechny. Když se společnost a politika o pomoc rodinám těchto oblastech nezasazují, samy se připravují o základní zdroje, které napomáhají míru.“

/strana 63/

41. Pokoj v rodině

42. Neobchodovatelné zásady

ľudská dôstojnosť

– ochrana života… od okamžiku početí až po přirozenou smrt

– uznání a podpora přirozené struktury rodiny jako spojení jednoho muže a jedné ženy založené na manželství a jeho obrana před pokusy zrovnoprávnit manželství právně s radikálně odlišnými formami soužití, které ve skutečnosti manželství poškozují a přispívají k jeho destabilizaci, zatemňují jeho specifický charakter a nezastupitelnou společenskou úlohu

– ochrana práv rodičů na výchovu vlastných detí

/strana 65/

43. Modlitba za rodinu

3. Děti

44. Plození dětí

45. Právo na život

Největším a nejcennějším bohatstvím rodiny jsou právě děti.“

/strana 70/

46. Křest dětí

Křtem se každé dítě včleňuje do společnosti přátel, které jej nikdy, v životě nebo ve smrti, neopustí, neboť toto společenství přátel je Boží rodina.“

/strana 71/

47. Úkon lásky

Díky Bohu není zvláště mezi mladými málo těch, kteří rozpoznávají, jakou má hodnotu čistota, která se stále více projevuje jako jistá garance autentické lásky.“

/strana 73/

48. Generační kontinuita

49. Vztah a tradice

50. Boží přijetí za syny

„… každý plodivý akt, každé otcovství a mateřství, každá rodina má svůj počátek v Bohu, který je Otec, Syn a Duch Svatý.“

/strana 75/

51. Dětské otázky

Odkud pocházíme, kdo jsme a jak veliká je naše důstojnost? Náš původ je skutečně od našich rodičů a jsme jejich dětmi, ale pocházíme také od Boha, který nás stvořil ke svému obrazu a povolal nás, abychom byli jeho dětmi.“

/strana 76/

52. Etika budoucím generacím

Jaké normy jsme zavázáni dětem předat, aby šly po správné cestě? Nakolik je přitom nutné respektovat jejich svobodu?“

/strana 76/

53. Vychovávat a svědčit

54. Svoboda k pravdě

Ani rodiče, ani kněží či katecheté, ani jiní vychovatelé nemohou být náhražkou za svobodu malého či většího dítěte či dospívajícího, k němuž se obracejí. Po svobodě se dotazuje zvláště křesťanská nabídka, která svobodu volá k víře a k obrácení.“

/strana 80/

55. Výchova ke kráse

56. Úloha médií

57. Vztah s médií

58. Média jako nástroj formace

59. Čas na děti

Mít čas a darovat čas – to pro nás představuje konkrétní způsob, jak se naučit sebe darovat, jak ztratit svůj život, abychom jej nalezli.“

/strana 85/

4. Křehkost dnešní rodiny

60. Historický rámec

Počínaje osvícenstvím se západní kultura začala svým křesťanským základům stále rychleji vzdalovat.“

/strana 87/

61. Rodina v současném kulturním klimatu

62. Nástrahy pro rodinu

– křehkost manželského soužití

– potraty

– demografické krize

– malé pozornosti k předávaní autentických hodnot dětem

– nejistoty v zaměstnání

– sociální mobility

– rostoucí vnitřní pocit zmatku u mladých

Moderní doba, která není zakotvena v autentických lidských hodnotách, je předurčena k tomu, aby jí ovládala tyranie nestálosti a zmatku.“

/strana 90/

63. Ohrožená rodina

Rozvody a volná soužití jsou na vzestupu, zatímco na cizoložství se pohlíží s neospravedlnitelnou tolerancí.“

/strana 90/

64. Nestabilita rodiny

65. Existenciální nejistota

66. Nepřítomní rodiče

67. Demografická zima

„… populace stále více stárne rodiny se zdají být často posedlé strachem ze života, otcovství a mateřství. Je zapotřebí navrátit jim důvěru, aby mohli nadále naplňovat své vznešené poslání množit se v lásce.“

/strana 95/

68. Klesající porodnost a nejistota

69. Chabé vztahy

70. Civilní sňatky

Je přece známo, jak si postupně získávají důvěru právní řešení pro tzv. „volná soužití“ , která předstírají, že mají stejná práva jako manželství, ačkoli odmítají přijmout jeho závazky.“

/strana 98/

71. Nevázanost

Nevázanost, která o sobě tvrdí, že objevila tělo a jeho hodnotu, je ve skutečnosti dualismem, jenž má tělo za bezcenné a nepovažuje je za součást autentické bytosti a důstojnosti osoby.“

/strana 99/

72. Homosexuální manželství

„… tvrzení, že muž a žena jsou učiněni jeden pro druhého, a aby lidstvo nadále žilo, není katolickým vynálezem. Vědí o tom v zásadě všechny kultury.“

/strana 99/

73. Potrat

Co se potratu týče, ten nepatří do šestého, nýbrž do pátého přikázání: „Nezabiješ!“

/strana 100/

74. Rozkladná legislativa

75. Volné soužití

Slyšíme-li, že by se církev neměla do těchto otázek vměšovat, můžeme pouze odpovědět: Nás snad člověk nezajímá? Věřící, díky veliké kultuře své víry, snad nemají právo vyslovit se k této otázce? Není spíše jejich – naší – povinností pozvednout hlas na obranu člověka, právě onoho stvoření, které je v nerozlučitelné jednotě duše a těla obrazem Božím?“

/strana 103/

76. Bolestivá otázka

„… zvláště bolestivou otázkou je otázka rozvedených a znovu sezdaných. Církev, která se nemůže příčit Kristově vůli, věrně princip nerozlučitelnosti manželství zachovává, i když zároveň zahrnuje svou zvláštní účastí ty muže a ženy, kteří z rozličných důvodů nedokážou tento princip zachovat. Nelze proto přijmout iniciativy, které se snaží jejich nelegitimní soužití posvětit.“

/strana 104/

77. Etický úsudek církve o rozvodu a potratu

5. Evangelium o rodině

78. Křesťanská rodina

79. Těžkosti a svědectví

80. Rodinný model

81. Škola lásky

82. Cesta ke zralosti

83. Dům v Nazaretě

84. Rodinná církev

85. Svědek

86. Výchova k víře

87. Výchova k lásce

88. Výchova ke svobodě

89. Výchova ke krizi

90. Evangelium o rodině

91. Poselství rodinám

92. Křesťanští snoubenci

93. Příklad Akvily a Priscilly

„… každá domácnost se může proměnit v malou církev.“

/strana 123/

6. Církev a rodina

94. Péče o církev

Manželství a rodina jsou instituce, jimž je třeba pomáhat a které je nutno chránit před vším, co by je mohlo zpochybnit v jejich pravdě, neboť veškerá škoda jim učiněná je ranou, která zasahuje celé lidské společenství.“

/strana 125/

95. Fundované odpovědi

96. Výchova k rodině

97. Rodina a církev

98. Nazaretská rodina

99. Integrální pastorace

100. Rodina a kněžské povolání

101. Péče o rodiny

102. Starost křesťanského společenství o migrující rodiny

103. Evangelizace rodin

Evangelizace rodin předsavuje pastorační prioritu…“

/strana 135/

104. Modlitba v rodině

– kroužky rodin

– rodinní katecheté

– výuka modlitby v rodině

105. Rodina církve

Nepostradatelný úkol, který je svěřen křesťanským rodinám, kněžím, katechetům, vychovatelům a samotným mladým vůči jejich vrstevníkům, našim farnostem, asociacím věřících a hnutím a konečně celému diecéznímu společenství, spočívá v tom, aby nové generace mohly mít zkušenost církve coby společnosti přátel, jíž lze doopravdy důvěřovat, která je nablízku ve všech momentech a okolnostech života, ať už jsou radostné a uspokojivé, nebo nesnadné a temné, společnosti která nás nikdy neopustí, a to ani ve smrti, neboť sebou nese příslib nesmrtelnosti.“

/strana 138/

106. Duchovní doprovázení

Jádro rodiny se může potkat s překážkami, které je obtížné zdolat, pokud se člověk cítí izolován od zbytku svých příbuzných a přátel. Proto má církevní společenství odpovědnost nabídnout pomoc, vzpruhu a duchovní pokrm, který posílí soudržnost rodiny, a to zvláště ve zkouškách a kritických momentech. V tomto smyslu je velmi důležitá úloha farností, a stejně tak i různých asociací věřících, které jsou povolány spolupracovat jako podpůrné struktury ku pomoci církve v růstu rodiny a ve víře.“

/strana 139/

107. Výměna darů

108. Neděle

109. Svatá rodina

110. Papežova rodina

Děkuji Bohu za společníky, které jsem na své cestě potkal, za rádce a přátele, které mi daroval. Děkuji zvláště také, že jsem mohl od prvního dne vstoupit do velké společnosti, v níž byla jednoznačně vytyčena hranice mezi životem a smrtí, mezi nebem a zemí. Děkuji, že jsem se mohl naučit tolik věcí, když jsem čerpal z moudrosti tohto společenství, která zahrnuje nejen lidskou zkušenost prastarých dob – moudrost tohto společenství není pouze moudrostí lidskou, ale lze v ní nalézt samotnou moudrost Boží, věčnou Moudrost.“

/strana 145/

Veröffentlicht unter Benedikt XVI., Náboženské, Nemeckí autori, Werke | Verschlagwortet mit , , , , | Kommentar hinterlassen

Astrid Lindgren: Lotta zieht um

Astrid Lindgren: Lotta zieht um

Bücherei: meine eigene

Gelesen: Oktober 2019

Sprache: deutsch

aus dem Schwedischen von Thyra Dohrenburg

Einband und Illustrationen von Ilon Wikland

Zahl der Seiten: 60

Verlag: Friedrich Oetinger Hamburg

Gattung: Kinderbuch

https://de.wikipedia.org/wiki/Astrid_Lindgren

Sehr gut bearbeiteter Artikel über diese berühmte schwedische Schriftstellerin.

Alle sind häßlich zu Lotta

Lotta ist ein kleines Mädchen, dass mit der Familie auf der Krachmacherstraße wohnt. Sie hat zwei älter Geschwister, die schon in die Schule gehen: Jonas und Mia-Maria. Ihr Papa geht ins Büro, aber Mama bleibt mit ihr zu Hause. Sie kümmert sich um sie und mag sie sehr. Alles ist gut und funktioniert ganz perfekt, aber eines Morgens wacht das kleine Mädchen und schon von Anfang an hat es schlechte Laune. Sie glaubt, Jonas und Mia-Maria haben ihren Teddy gehaut.

Lottas Teddy war ein dickes Schweinchen, das Mama aus hellrosa Stoff genäht und Lotta geschenkt hatte, als sie drei Jahre alt geworden war. Damals war der Teddy sauber und rosa und fein gewesen, jetzt war er schmutzig und sah wirklich aus wie ein richtiges Schweinchen.

/Seite 7/

Lotta sollte sich anziehen und Mama brachte ihr einen weißen Pullover, den die Großmama für Lotta gestrickt hatte. Lotta denkt, dass der Pullover kratzt und piekt und sie will ihn nicht anziehen. Sie will lieber das hellblaues Samtkleid anziehen.

Sonntag darfst du das Samtkleid anziehen,“ sagte Mama. „Heute wird dieser Pullover angezogen.“

Dann laufe ich lieber nackt herum,“ sagte Lotta

Dann tu das,“ sagte Mama und ging in die Küche hinunter.

/Seite 10/

Lotta geriet in Wut und Mama schickt sie ins Kinderzimmer, ohne mit ihr zu frühstücken.

Da begann Lotta zu brüllen, dass man es sogar bei Tante Berg im Nebenhaus hören konnte… Lotta stieß ein Geheul aus und schmiss den Pullover auf den Fußboden. Aber dann verstummte sie. Auf dem Fußboden gleich neben dem Pullover lag eine Schere, die Lotta immer gebrauchte, wenn sie Anziehpluppen ausschnitt. Ganz, ganz leise hob Lotta die Schere auf und schnitt ein großes Loch in den Pullover.

/Seite 16/

Sie hat auf diese Art und Weise den Pullover „bestraft“, weil er kratzt und piekt. Dann aber bekam Lotta Angst. Das Loch war nämlich ziemlich groß. Jeder konnte ihn sehen. Sie dachte zuerst, sie wird sagen, der Hund hat ihn kaputtgebissen. Sie schnitt noch die beiden Ärmel ab und dann knüllte sie ihn zu einem Ball. Den „Ball“ stopfte sie in den Papierkorb. Sie wollte den Pullover nicht mehr sehen!

„… sie sind alle häßlich zu mir,“ sagte Lotta zum Teddy. „Bloß deshalb schneide ich ja Sachen kaputt.“

/Seite 19/

Lotta zieht aus

Mama wollte mit Lotta einkaufen gehen, aber sie konnte nicht, weil sie den Pullover geschnitten hat. Sie begann wieder fürchterlich zu heulen und Mama ließ sie zu Hause.

Hast du die Absicht, den ganzen Tag solchen Krach zu machen? Ja, dann muss ich wohl allein einkaufen gehen.“

/Seite 20/

Lotta schrieb zum Abschied mit ihrer Familie einen Brief, nahm ihren Teddy und zog aus.

ICH BIN WEKESOGEN KUKT IM PAPIRKORP.

Wohin soll Lotta ziehen?

Lotta geht zur Tante Berg, die ihr einen Pullover gibt, der nicht kratzt und nicht piekt. Aber zum Wohnen kann sie Lotta nicht nehmen. Das einzige, was sie ihr anbieten kann, ist ein alter Schuppen.

Darin bewahrte Tante Berg ihren Rasenmäher auf und ihre Harke, ihren Spaten, ein paar Sack Kartoffeln, ein paar Sack Holz und dergleichen mehr. Über dem Schuppen war ein Boden. Dort hatte Tante Berg alte Möbel und anderen Kram stehen.

/Seite 26/

Lotta mietet eine Wohnung

Lotta entscheidet sich hier zu wohnen. Ihr ganzes Leben lang. Lieber hier als bei Nymans, die ein schönes gelbes Haus hatten und vor dem Haus einen wunderschönen Garten.

Tante Berg hilft ihr mit der Möbel und Lotta ist überglücklich. Sie findet ein Puppengeschirr und beginnt mit ihm zu spielen. Da gab es Tassen und Teller und eine Kuchenplatte und eine Kaffeekanne und eine Zuckerschale und einen Sahnegießer. Lotta hüpfte vor Freude.

Wenn Mia-Maria das sähe, dann würde sie wahnsinnig werden…“

/Seite 36/

Zusammen mit Tante Berg entdeckte sie noch eine große Puppe mit blauen Augen und schwarzen Haaren, die Viola Linnea hieß. Für die Puppe hat Tante Berg viele Puppenkleider genäht und Lottas Glück ist demnach vollkommen.

Auch das Essen kann sie von der Tante Berg in einem Korb bekommen.

Sie war richtig fröhlich und sang die ganze Zeit ein Liedchen, das sie konnte:

Komm´ ich in mein Häuschen klein,

bin ich nachts so ganz allein,

sitz´ im Schein des kleinen Lichts,

hab´ eine Katze und sonst nichts.

/Seite 44/

Lotta bekommt Besuch

Lotta spielte mit der Puppe, aber dann setzte sie sich auf einen Stuhl und dachte nach. Was sollte sie noch machen? Gott sei dank, dass sie einen Besuch bekommen hat. Jonas und Mia-Maria kamen aus der Schule. Lotta fragte sie, ob die Mutter weint und ob ihr leid tut, dass sie nicht zu Hause ist.

Natürlich weine ich meiner kleinen Lotta nach,“ sagte die Mama, die auch zu Besuch kam. Sie bewundert Lottas Haushaltung und schenkt Lotta eine kleine Blume. Auch Papa kommt, um zu jammern, dass sie weggezogen ist. Lotta aber bleibt hartnäckig. Sie ist entschieden länger als sieben Monate weg von zu Hause sein.

Bin ich nachts ganz allein…

Lotta sah, wie Jonas und Mia-Maria mit Papa Krocket spielen. Wenn es began zu dämmern, gingen alle drei ins Haus. Lotta blieb alleine.

Jetzt liegen Jonas und Mia-Maria sicher auch im Bett,“ sagte sie. „Und dann kommen Mama und Papa und sagen gute Nacht. Aber zu mir nicht…“ Lotta seufzte. Und dieser Seufzer war das einzige, was auf dem Boden zu hören war. Sonst war es ganz, ganz still.

/Seite 54/

Lotta versuchte ihr Lied zu singen, aber das Singen brachte sie zum noch größeren Weinen.

Komm´ ich in mein Häuschen klein,

bin ich nachts so ganz allein…“

Dann konnte die arme Lotta nicht mehr singen, sie weinte nur. Aber von unten kam Papa die Treppe herauf und er sang:

„… sitz´ im Schein des kleinen Lichts,

hab´ eine Katze und sonst nichts.“

Lotta weinte noch mehr. „Papa,“ schluchzte sie, „ich will wenigstens eine Katze haben.“ Dann nahm Papa Lotta in seine Arme, hob sie aus dem Bett und hielt sie fest. „Weißt du was, Lotta,“ sagte Papa, „Mama sitzt zu Hause und ist so traurig. Kannst du nicht wenigstens Weihnachten wieder nach Hause ziehen?“

/Seite 55/

Lotta will nach Hause und zwar gleich und sofort. Sie warf sich in Mamas Arme und ist entschieden nie wieder von ihr wegzuziehen. Sie sagt, dass sie von der Tante Berg einen „neuen weißen Pullover“ bekommen hat.

Darauf gab Mama keine Antwort. Sie saß stumm da und sah Lotta an. Da schlug Lotta die Augen nieder und murmelte: „Den anderen habe ich kaputtgeschnitten, und ich möchte gern entschuldigen bitte sagen, aber ich kann nicht.“

/Seite 56/

Aber wenn ich nun auch entschuldige bitte sage,“ sagte Mama. „Wenn ich sage: Entschuldige bitte, liebe Lotta, dass ich manchmal zu dir nicht nett gewesen bin.. ?“

Ja, dann kann ich entschuldige bitte sagen.“ Lotta schlang die Arme um Mamas Hals und drückte sie so fest, wie sie konnte, und sagte: „Entschuldige, entschuldige, entschuldige, bitte!“

/Seite 57/

Lotta singt noch vor dem Schlaf ihr Lied, aber am Ende sagt sie, dass sie nicht alleine ist, sovwie das Mädchen in dem gesungenen Lied. Damit ist eine andere Lotta gemeint. Bestimmt.

Veröffentlicht unter Iní autori, Literatúra pre deti a mládež, Notizen in Deutsch, Werke | Verschlagwortet mit , , | Kommentar hinterlassen