Jean Tostain: Jules Chevalier

Jean Tostain: Jules Chevalier

Knižnica: vlastná, kúpená počas duchovných cvičení v Lukovom Dvore pri Nitre

Prečítané: 1998

Počet strán: 125

Jazyk: slovenský

Preklad z nemčiny Mariana Paulíny-Danielisová, 1997

Vydavateľstvo: LÚČ, Bratislava

Druh knihy: náboženská, dobre a zaujímavo napísaná životopisná, hitoricky verná útla kniha

Jules Chevalier – zakladateľ Misionárov Najsvätejšieho Srdca Ježišovho

Stretnutie

Júl 1859

Pred piatimi rokmi založil Jules Chevalier v Issoudune malú kongregáciu s veľkými plánmi. Bol si istý, že má vykonávať závažné poslanie: má sprostredkovať ľuďom poznanie, že Boh je láska.

/strana 9/

Ale po piatich rokoch od jej založenia, mala kongregácia stále iba dvoch členov. Preto sa 35 ročný Jules Chevalier rozhodol navštíviť farára v Arse. Potreboval poradiť a povzbudiť.

Farár z Arsu povedal, že Chevalierovo dielo je veľkolepé a že má vydržať. „Peklo spraví všetko, aby zničilo vaše dielo, ktoré je predurčené zachrániť mnohé duše… Ale Božské Srdce a jeho dobrotivá Matka zasiahnu!“

/strana 10/

Otec Chevalier sa upokojil a poprosil svätého kňaza z Arsu, aby sa s ním pomodlil deviatnik. „Toto povestné stretnutie arského farára s otcom Chevalierom bolo viac ako epizódkou zo života známych ľudí. Bolo to stretnutie dvoch apoštolov, jedneho, ktorý „beh dokončieval“, ako hovorí sv. Pavol, kým druhý sa doň ešte len púšťal. Bolo to stretnutie dvoch generácií kňazov, ktorí opäť evanjelizovali Francúzsko ochromené revolúciou.

/strana 12/

Po búrke

Franzúzsko končilo dvadsaťpäť najpohnutejších rokov svojej histórie, možno najstrašnejších… V generálnych stavoch nepanovalo nijaké špeciálne nepriateľstvo voči Cirkvi a pri otvorení zhromaždenia sa konala veľkolepá a slávnostná procesia, v ktorej aj sám Robespierre zbožne niesol sviecu. 4. augusta sa duchovenstvo a šľachte vznešeným gestom vzdali svojich výsad. Obyčajní kňazi nijaké privilégiá nemali, takže šlo o vysoké duchovenstvo, ktoré čiastočne pochádzalo zo šľachtického stavu… Potom prišla Deklaráci ľudských práv /26. augusta/. Kresťania proti nej nič nemali. Až dodnes sú kresťania a kňazi na celom svete väznení, mučení a vraždení pre princíp, že všetci ľudia sú Božíme deťmi a teda, že všetci majú zásadné právoo na úplné rešpektovanie svojich práv. No v roku 1789 práva človeka a občana páchli sírou. Boli totiž priamo inšpirované učením osvietenských filozofov, v ktorom sa náboženstvo charakterizovalo ako forma útlaku…

/strana 15/

Situácia sa rýchlo zhoršila aj pre iné súvislosti. Štátu chýbali peniaze /veď kráľ zvolal generálne stavy v prvom rade pre finančnú krízu/. A stavy už 2. novembra prijali pohodlné riešenie, ktoré im navrhol sám biskup Talleyrand: celý majetok Cirkvi sa stane národným majetkom! Je pravda, že kláštory boli veľmi, až priveľmi bohaté. No tento nevídaný a bezprecedentný presun majetku Cirkev zruinoval, vzal jej kultové miesta, ktoré potom vyplienili a použili ako kameňolomy, alebo ich prispôsobili na svetské použitie.

/strana 15/

Buržoázia a bohatí sedliaci, ktorí lacno prišli k „národnému“ majetku, sa stali prívržencami revolúcie a nepriateľmi Cirkvi zo strachu, aby o svoje statky neprišli.

/strana 15/

Keďže kláštory prestali jestvovať, nová ústava celkom logicky zakázala aj rehoľné sľuby. Už pred revolúciou kláštory upadali a bolo v nich veľmi málo rehoľníkov. Tento nový úder sa zdal konečný.

/strana 15/

Ústava sa vo svojom reformnom nadšení nezastavila: územia diecéz ihneď stotožnila s územím departementov. Ich počet klesol zo 135 na 85. Biskupi a kňazi sa volili po novom – volebným zhromaždením /teda aj nekatolíkmi/. Kráľ nevládal vzdorovať a nakoniec túto „ústavu“ schválil. Na kňazský stav padla hrôza. Tridsaťdva biskupov – poslancov protestovalo. Zhromaždenie odpovedalo tým, že od všetkých kňazov v pastorácii žiadalo prisahať vernosť ústave. Kňazov, ktorí prisahať odmietali, prenasledovali a pri dolapení zavraždili. Okolo 35 tisíc ich emigrovalo. Tým, čo prisahali, obyvateľstvo nedôverovalo.

/strana 16/

Kráľ, symbol bývalého poriadku, prišiel o hlavu pod gilotínou. Čoraz častejšie sa konali masové popravy – 300 kňazov v jeden deň v septembri 1792 uprostred Paríža, ale aj stovky iných na vidieku. Tak vyzerala vláda teroru, ktorá zúrila od septembra 1793 do júla 1794. V lete 1894 už bolo možné povedať, že akýkoľvek verejný náboženský život z Francúzska vymizol.

/strana 16/

V postoji voči Cirkvi nad nepriateľstvom prevažovala ľahostajnosť… No tá vyburcovala nových apoštolov. Otca Chevaliera a mnohých iných. Boli lepšie vyzbrojení ako ich starší bratia, ale ich úloha sa im videla ešte ťažšou.

/strana 19/

Druhá vlna

Problém nájsť si miesto v spoločnosti mali jezuiti. Diecézy si ich žiadali, ale prichádzajúce vlády na nich hľadeli krivým okom.

/strana 20/

Je zaujímavé, že v čase, keď bolo Francúzsko najbezbrannejšie, malo aj najviac misionárov.

/strana 20/

V starom režime bolo náboženstvo neodlučiteľnou súčasťou spoločnosti. Verejný ani súkromný život si nikto bez náboženstva nevedel predstaviť. Duchovenstvo a mnísi boli často predmetom posmechu, odrhovačiek, karikatúr, ale bolo to rovnaké, ako keď my karikujeme politikov a spievame o nich posmešné pesničky: lenže ani na chvíľu si nevieme predstaviť, že by sme mohli žiť bez vlády.

/strana 21/

Aj tí najväčší nemravníci sa báli iba jedného: že umrú bez prijatia sviatostí.

/strana 22/

Ľahostajnosť … bola skutočným problémom… ako keby sa rozkývala každá inštitúcia. Revolúcia, cisárstvo, konštituční králi, ktorých už v skutočnosti nikto nerešpektoval, republika… Forma sa rozsypala a náboženstvo s ňou.

/strana 22/

Nebola to opozícia, nebola to nenávisť k Bohu, ako to bude v nasledujúcom storočí v komunistických režimoch, nie. Iba ľahostajnosť… Na Boha sa nemyslelo, to bolo všetko. Ľudia mali iné starosti. Život bol ťažký. Hekatomby obetí napoleonských vojen vyhĺbili v živých silách ľudu obrovské diery. Obyvateľstvo bolo chudobné. Začal sa exodus z vidieka, v mestách sa vytvárala bedárska robotnícka trieda, zložená z vykorenených ľudí, ktorí stratili svoje orientačné body.

/strana 22/

My, ktorí sa dotýkame 21. storočia, dobre poznáme tú ľahostajnosť, čo sa rozvinula najprv pre bezútešnosť robotníckeho prostredia a potom sa zakorenila z opačnej príčiny – pre príchod pohodlia, pre konzumnú spoločnosť. Boh? A načo?

/strana 22/

pre otca Chevaliera a kňazov jeho generácie bolo uvedomenie si šíriacej sa ľahostajnosti obrovským šokom. Videli v nej prameň zla svojich čias, všetkých čias. Keď chýba Boh, podľa čoho sa má riadiť ľudský život, život spoločnosti?

/strana 23/

kazatelia sa nezmieňovali o návrate k praktizovaniu viery, ani o nevyhnutnosti pokánia. Hovorili hlavne o Bohu, ktorého už nik nepoznal, na ktorého sa zabudlo… Uvedomili si, že kresťanský ľud sa neskladá iba z márnotratných synov, ktorých treba priviesť na správnu cestu, ale skôr z bezcieľne blúdiacich oviec, a preto sa im pri pohľade na ne vybavili slová evanjelistu:

Keď videl zástupy, zľutoval sa nad nimi, lebo boli zmorené a sklesnuté ako ovce bez pastiera.“ /Mt 9, 36/

Božské Srdca Ježišovo

Jules bol vždy veľmi svedomitý, dnes by sme povedali taký statočný bifľoš. Každým dňom sa však stával dokonalejším príkladom pracovitosti a verného zachovávania pravidiel, príkladom zbožnosti. Bol pozorný k spolubratom a vynikal v sebaovládaní. .. ako vieme, príklady nie sú veľmi obľúbené. Všeobecná mienka bola, že Jules to preháňa. Zaškatuľkovali ho ako „rigorózneho“. Na vtedajšie časy sa zdal prísny, ba až škrobený. Nemali mu čo vyčítať, no bol pre nich otravný.

/strana 25/

Naša epocha už nie je citlivá na symboly. Vnímame ešte tak štátnu zástavu… Julovi Chevalierovi všetko, čomu veril a prečo žil, stelesňovalo Ježišovo Srdce. Pred vysvätením za subdiakona, ako bolo zvykom, konal osemdňové duchovné cvičenia. A vtedy sa v ňom odohrala úplná premena. Po slávnosti vysviacky ho spolubratia nemohli spoznať. Nový Jules bol veselý, až hravý, vždy usmiaty, ochotný žartovať… Mysleli si: „Keby mu to tak vydržalo!“ /Čo sa hovorí zakaždým, keď sú ľudia presvedčení, že to nebude dlho trvať./

/strana 29/

Ale Julovi to vydržalo. Až do konca života.

/strana 29/

Kto je Jules?

Jules sa narodil v Richelieu… Jeho rodina vlastnila v Touraine blízko Chinonu hrad… do tohto prísneho prostredia sa 15. marca 1824 narodil Jules akko tretie dieťa chudobnej rodiny. Jeho otec, Jean-Charles, pochádzal z pomerne blahobytného prostredia, ale po smrti rodičov ostal bez prostriedkov… Mama… bola najmladšia z trinástich detí… o jej výchovu sa starala teta. Teta bola zbožná a cez revolúciu ukrývala šľachticov a kňazov /spolu s nimi sa zúčastňovala na tajných omšiach v jaskyniach/, hoci ju vypočúvali pred revolučným tribunálom. Malej Luise dala hlbokú náboženskú výchovu, no do školy dievčatko nechodilo…škôl nebolo.

/strana 32/

Jules chcel ísr do seminára, ale jeho rodičia ani len mierny poplatok nemohli zaplatiť. Okrem toho očakávali, že bude finančne prispievať do rodiny. Počítali s tým. Jules sa musel vyučiť remeslu, aby mohol pomôcť rodičom, aj si našetriť na seminár. Vyučil sa za obuvníckeho učňa. A to mal iba dvanásť rokov. Ale nedarilo sa mu našetriť dostatok finančných prostriedkov. Akú mal ešte nádej ako sedemnásťročný? Ale stal sa zázrak. Jeho otec sa zamestnal ako hájnik a Julesovi pocestný, ktorý toho hájnika hľadal, v prvotnom nadšení, že táto rodina má syna, ktorý sa chce stať kňazom, vyhlásil, „ že bude šťastný, ak bude môcť platiť školné za mladého seminaristu.“

/strana 35/

Pôjdem svojou cestou s očami upretými na Krista.“

/strana 38/

Jules Chevalier, kňaz

14. júna 1851 bol Jules Chevalier vysvätený za kňaza.

ešte aj po päťdesiatich rokoch si veriaci spomínali na mladého kaplána.

/strana 41/

Issoudun

Sem ho poslal biskup za farára.

8. december 1854

V tejto kapitole ide o založenie kongregácie Rytierov Najsvätejšieho Srdca.

Začiatky

Od 4. júna 1855 teda jestvovali Misionári Najsvätejšieho Srdca Ježišovho.

/strana 54/

Kúpili dom v Issoudune a urobili v ňom niekoľko nevyhnutných úprav. Zo stodoly spravili kostol. Nijaký „noviciát“, biskup im pridelil starobinec a nemocnicu. Tam mali slúžiť. Ale otec Chevalier sa „nechcel dať uzavrieť do jednej diecézy, nemohol prijať ani ohraničenie jednou farnosťou.“

/strana 58/

Ich kostol sa stal rušným centrom. Veľa kázali a ponúkali duchovné cvičenia pre laikov, pre kňazov, pre mužov, vojakov, sluhov, ženy, robotníkov, učňov… Postarali sa o to, že okrem žien sa v kostole začali objavovať aj muži. Nakoniec už ani kostol nestačil a otec Chevalier sa začal zaoberať myšlienkou postaviť další, väčší kostol.

Odchod Emila Maugenesta.

Naša Milá Matka Najsvätejšieho Srdca Ježišovho

Ide o tú istú postupnosť, akú sledujeme v Zdravas Mária… Začíname chválou a obdivom k Panne Márii plnej milosti, dôverne blízkej Pánovi, požehnanej medzi všetkými ženami, k Matke Spasiteľa. A až potom a práve pre to všetko môžeme povedať: Pros za nás… teraz…

/strana 68/

Púť

Stavba baziliky.

Silou bratstva bol predovšetkým pocit, že spolu s Pannou Máriou, spolu s pápežom, s mnohými biskupmi a s miliónmi kresťanov na celom svete tvoria veľkú rodinu, v ktorej sa každý modlí za úmysly všetkých. Čiže nie duch izolácie, ale naopak, veľmi silný pocit univerzálneho bratstva. To chcel otec Chevalier: Aby Jažiša, Lásku, ktorá sa stala človekom, milovali všade a všetci vďaka Panne Márii, skrze ňu a s ňou.

/strana 74/

Daj, aby sme žili ako ty, v láske tvojho Syna.“

/strana 76/

Rozmach kongregácie

Počas prvých piatich rokov mala kongregácia len troch členov. Po odchode spoluzakladateľa otca Maugenesta, len dvoch. „Žatva je veľká, ale robotníkov málo,“ pocítil ako prvý Ježiš.

/strana 81/

Otec Vandel prišiel na myšlienku zriadiť bezplatný seminár.

/strana 83/

otec Chevalier … chcel k svojmu dielu pritiahnuť aj laikov. Laickí Misionári Najsvätejšieho Srdca Ježišovho – so sľubmi alebo bez nich – žijúci alebo nežijúci v spoločenstve… Vytvoril sa tretí rád.

/strana 87/

Otec Chevalier a pápež

Galikán pochádza z latinského slova gallicus, ktoré znamená galský, čo bolo aj synonymum slova francúzsky. Galikanizmom sa teda myslí francúzska Cirkev. Konkrétne Cirkev Francúzska, autonómna, národná, nezávislá od pápeža.

/strana 90/

nadšenie pre univerzálnu Cirkev prerástlo do Prvého vatikánskeho koncilu v rokku 1870, do vyhlásenia dogmy o pápežskej neomylnosti.

/strana 91/

Pius IX. ktorý bol z pápežov najdlhšie na čele Cirkvi /32 rokov: 1846-1878/, sa najprv venoval mnohým potrebným reformám v liberálnom duchu, čo mu vynieslo veľkú popularitu. No keď ho revolúcia v roku 1848 vyhnala z Ríma, stal sa takým autoritatívnym, ako bol sprvu liberálny. Určite si vyčítal, že bol slabý a nevedel predvídať nastávajúce udalosti. Keď sa pomocou francúzskej armády v roku 1849 zasa ujal svojho miesta, až do roku 1870 sa staval proti tvorcom talianskej jednoty /Cavour, Garibaldi/. Napriek týmto udalostiam zvolal Prvž vatikánsky koncil /1869/, ktorý sa pre vojnu v 1870/71 musel predčasne skončiť. V roku 1870 bol donútený podrobiť sa násiliu, keď bol Rím pripojený k zjednotenému Taliansku ako hlavné mesto. Odvtedy sa pokladal za vatikánskeho zajatca. V roku 1864 zverejnil encykliku Quanta cura, s povestným Sylabom /zoznamom/ , pre ktorýsa stal terčom mnohých výčitiek, keďže odsúdil omyly moderného sveta.

/strana 96/

Pius IX. bol svätý pápež, ktorého nepochopila jeho doba a ktorý nepochopil svoju dobu.

/strana 96/

Aj pontifikát Leva XIII. sa odohrával v časoch pre Cirkev neľahkých: rímska otázka, kapitalizmus, socializmus, viera vo vedu, kolonializmus, nárast obyvateľstva, nejednota kresťanov. Musel sa zaoberať množstvom problémov. Otázku svetskej moci pápežov sa mu vyriešiť nepodarilo /1881 dokonca pomýšľal uchýliť sa do Rakúska/.

/strana 96/

Encyklikou Rerum Novarum, ktorá mala veľký ohlas, odsúdil zhubné následky liberalizmu… okružným listom Aeterni Patris /1879/ obnovil štúdium teológie. Bol to zároveň veľký pápež misií, organizoval katolícku hierarchiu v Indii, v Japonsku, v Afrike. Veľa pracoval aj na zjednotení kresťanov.

/strana 96/

V roku 1889 vyšla encyklika Annum Scrum, prvá, ktorá bola venovaná Božskému Srdcu a ktorá položila teologické základy uctievania Božského Srdca.

/strana 96/

Lev XIII. zomrel roku 1903, otec Chevalier roku 1907. Obaja predstavujú v Cirkvi rovnaké obdobie.

/strana 97/

V historických zmenách

Záver

Najdrahšie modlitby Misionárov Najsvätejšieho Srdca Ježišovho

Modliba k Matke Najsvätejšieho Srdca Ježišovho

Rozpomeň sa,

Naša Milá Matka Najsvätejšieho

Srdca Ježišovho,

veľké veci ti urobil Pán.

Zvolil si ťa za Matku

a pozval ťa k sebe pod kríž.

Dal ti účasť na svojej sláve.

Vypočuje tvoje orodovanie.

Odovzdaj mu náš chválospev a vďaku.

Odporúčaj mu naše prosby.

Pomáhaj nám žiť v láske tvojho Syna,

ako žiješ ty, aby prišlo Božie kráľovstvo.

Priveď všetkých ľudí k premeňu živej vody,

ktorý prýšti z Ježišovho Srdca.

Prinášaj svetu nádej a spásu,

spravodlivosť a pokoj.

Zhliadni na našu dôveru,

odpovedz na naše volanie

a buď vždy našou milou Matkou.

Amen.

Myšlienky Jula Chevaliera

Poslanie Misionárov Najsvätejšieho Srdca Ježišovho na Slovensku

Otcom superiorom MSC je Anton Egging z Holandska, otec Frank Vandegehuchte je Belgičan, brat diakon Hans Smida je Nemec, kandidáti Jacek a Ryszard sú Poliaci. S misionármi je duchovne spätý poľský kňaz Kasimierz Bartkiewicz a skupiny laikov v obci Jarok a v Lukovom dvore.

/strana 117/

Werbeanzeigen
Veröffentlicht unter Biografie, Francúzski autori, Náboženské, Werke | Verschlagwortet mit , , , | Kommentar hinterlassen

Franz Kafka: Amerika

Franz Kafka: Amerika

Gelesen: Juli 2019

Sprache: deutsch

Zahl der Seiten: 229

Veröffentlicht: 1927

Kategorie: Fiction

Quelle: http://gutenberg.spiegel.de

http://www.digbib.org/Franz_Kafka_1883/Amerika_.pdf

– Das Urteil 1913

– Strafkolonie 1920

– Die Verwandlung 1912

– Der Prozess 1925

– Das Schloss 1926

– Der Bau 1931

– Brief an den Vater 1919

https://de.wikipedia.org/wiki/Franz_Kafka

Biographie

Der Heizer

Karl Roßmann ist 16 Jahre alt. Seine Eltern schickten ihn nach Amerika, weil sie vertuscht haben wollen, dass ein Dienstmädchen von ihm ein Kind bekommen hatte. Das Schiff, an dem er nach Amerika gekommen war, blieb im Hafen stehen und die Passagiere eilten zu der amerikanischen Freiheitsgötin. Karl hat unten im Schiff seinen Regenschirm vergessen und kehrte zurück, um ihn zu suchen. Seinen Koffer ließ er bei einem Bekannten.

Karl hatte Probleme seinen Regenschirm zu finden. Er verlor die Orientation und wahrscheinlich auch den lange so gut geschutzten Koffer. Er trifft einen Mann, der sich als Schiffsheizer vorgestellt hat. Er will das Schiff und seine Arbeit verlassen. „Dann sind Sie mein Mann. Sehen Sie, wir sind doch auf einem deutschen Schiff, es gehört der Hamburg-Amerika-Linie, warum sind wir nicht lauter Deutsche hier? Warum ist der Obermaschinist ein Rumäne? Er heißt Schubal. Das ist doch nicht zu glauben. Und dieser Lumpenhund schindet uns Deutsche auf einem deutschen Schiff! Glauben Sie nicht“ – ihm ging die Luft aus, er fackelte mit der Hand – „dass ich klage, um zu klagen. Ich weiß, dass Sie keinen Einfluss haben und selbst ein armes Bürschchen sind. Aber es ist zu arg!“

Der Heizer entscheidet sich, ins Büro des Kapitäns zu gehen und den Herren da oben seine Meinung zu sagen.

Der Heizer begann seine Erklärungen und überwand sich gleich am Anfang, indem er Schubal mit »Herr« titulierte. Wie freute sich Karl am verlassenen Schreibtisch des Oberkassiers, wo er eine Briefwaage immer wieder niederdrückte vor lauter Vergnügen. – Herr Schubal ist ungerecht! Herr Schubal bevorzugt die Ausländer! Herr Schubal verwies den Heizer aus dem Maschinenraum und ließ ihn Klosette reinigen, was doch gewiß nicht des Heizers Sache war!“

/Seite 9/

In Wirklichkeit aber hat sich alles anders abgespielt, wie Karl erwartet habe. Herr Schubal ist gewonnen und der Heizer zeigte sich als Feigling. Ein Senator erzählte Karl´s Geschichte. Anders, als sie seine Eltern kapiert haben. Nicht Karl, sondern das Mädchen hat ihn vergewaltigt.

Die Zeit drängt schon“, sagte sich Karl, „aber ohne alle zu beleidigen, kann ich nichts tun. Ich kann doch jetzt den Onkel nicht verlassen, nachdem er mich kaum wiedergefunden hat. Der Kapitän ist zwar höflich, aber das ist auch alles. Bei der Disziplin hört seine Höflichkeit auf, und der Onkel hat ihm sicher aus der Seele gesprochen. Mit Schubal will ich nicht reden, es tut mir sogar leid, daß ich ihm die Hand gereicht habe. Und alle anderen Leute hier sind Spreu.< Und er ging langsam in solchen Gedanken zum Heizer, zog dessen rechte Hand aus dem Gürtel und hielt sie spielend in der seinen. »Warum sagst du denn nichts?« fragte er. »Warum läßt du dir alles gefallen?« Der Heizer legte nur die Stirn in Falten, als suche er den Ausdruck für das, was er zu sagen habe. Im übrigen sah er auf Karls und seine Hand hinab. 17 »Dir ist ja unrecht geschehen wie keinem auf dem Schiff, das weiß ich genau.« Und Karl zog seine Finger hin und her zwischen den Fingern des Heizers, der mit glänzenden Augen ringsumher schaute, als widerfahre ihm eine Wonne, die ihm aber niemand verübeln möge.

»Du mußt dich aber zur Wehr setzen, ja und nein sagen, sonst haben doch die Leute keine Ahnung von der Wahrheit.“

Karl geht mit seinem Onkel weg, aber zweifelt daran, dass der Senator ihm je den Heizer werde ersetzen können.

Der Onkel

Im Hause des Onkels gewöhnte sich Karl bald an die neuen Verhältnisse. Der Onkel kam ihm aber auch in jeder Kleinigkeit freundlich entgegen, und niemals mußte Karl sich erst durch schlechte Erfahrungen belehren lassen, wie dies meist das erste Leben im Ausland so verbittert.“

/Seite 20/

Vorsichtig wie der Onkel in allem war, riet er Karl, sich vorläufig ernsthaft nicht auf das geringste einzulassen. Er sollte wohl alles prüfen und anschauen, aber sich nicht gefangennehmen lassen. Die ersten Tage eines Europäers in Amerika seien ja einer Geburt vergleichbar, und wenn man sich hier auch, damit nur Karl keine unnötige Angst habe, rascher eingewöhne, als wenn man vom jenseits in die menschliche Welt eintrete, so müsse man sich vor Augen halten, daß das erste Urteil immer auf schwachen Füßen stehe und daß man sich dadurch nicht vielleicht alle künftigen Urteile, mit deren Hilfe man ja hier sein Leben weiterführen wolle, in Unordnung bringen lassen dürfe. Er selbst habe Neuankömmlinge gekannt, die zum Beispiel, statt nach diesen Grundsätzen sich zu verhalten, tagelang auf ihrem Balkon gestanden und wie verlorene Schafe auf die Straße hinuntergesehen hätten.“

/Seite 20/

Es ist sehr schwer das Werk von Kafka zu lesen und noch schwieriger etwa paar Notizen davon zu machen. Ich verstehe den Stil von Kafka nicht und finde das, was er schreibt, abscheulich. Ein Mädchen, die einen Mann vergewältigt! Was für ein Thema ist das? Was will er uns damit sagen? Dass seine Kindheit nicht problemlos gegangen ist? Dass er problematische Beziehung mit seinem Vater gehabt hat? Dass er selbst nicht gerade in Ordnung war, was den Sex betrifft?

Karl sehnt sich nach einem Klavier und bekommt es. „Er erhoffte in der ersten Zeit viel von seinem Klavierspiel und schämte sich nicht, wenigstens vor dem Einschlafen an die Möglichkeit einer unmittelbaren Beeinflussung der amerikanischen Verhältnisse durch dieses Klavierspiel zu denken.“

/Seite 22/

Karl lernt Englisch und sein Onkel freut sich, wenn er seine Spracherfolge sieht. Er nimmt ihn mit, er besorgt ihm einen Englischlehrer und stellt ihn der seine Gesellschaft der Reichen vor. Er ist stolz auf seinen Neffen. Karl besucht die Reitschule und hat Angst vor den Pferden.

In der Reitschule, wo ihn das hoch sich aufbauende Automobil des Onkels absetzte, erwartete ihn bereits der Englischprofessor, während Mack ausnahmslos erst später kam. Er konnte aber auch unbesorgt erst später kommen, denn das eigentliche, lebendige Reiten fing erst an, wenn er da war. Bäumten sich nicht die Pferde aus ihrem bisherigen Halbschlaf auf, wenn er eintrat, knallte die Peitsche nicht lauter durch den Raum, erschienen nicht plötzlich auf der umlaufenden Galerie einzelne Personen, Zuschauer, Pferdewärter, Reitschüler oder was sie sonst sein mochten?“

/Seite 23/

Karl sollte etwas von den Onkel´s Geschäften lernen.

Es war eine Art Kommissions- und Speditionsgeschäftes, wie sie, soweit sich Karl erinnern konnte, in Europa vielleicht gar nicht zu finden war. Das Geschäft bestand nämlich in einem Zwischenhandel, der aber die Waren nicht etwa von den Produzenten zu den Konsumenten oder vielleicht zu den Händlern vermittelte, sondern welcher die Vermittlung aller Waren und Urprodukte für die großen Fabrikskartelle und zwischen ihnen besorgte. Es war daher ein Geschäft, welches in einem Käufe, Lagerungen, Transporte und Verkäufe riesenhaften Umfangs umfasste und ganz genaue, unaufhörliche telefonische und telegraphische Verbindungen mit den Klienten unterhalten musste.“

/Seite 24/

Einmal war es so weit, dass der Onkel Karl mitnahm und bekannt mit seinen Geschäftspartnern machte. Bei einer der geschäftlichen Gelegenheiten stand Karl im Gespräch mit sogenanntem Herrn Pollunder und Herrn Green.

Der Herr Pollunder schien „überhaupt an Karl ein besonderes Gefallen zu finden, und während der Onkel und Herr Green wieder zu den geschäftlichen Besprechungen zurückkehrten, ließ Herr Pollunder Karl seinen Sessel nahe zu sich hinschieben, fragte ihn zuerst vielerlei über seinen Namen, seine Herkunft und seine Reise aus, bis er dann schließlich, um Karl wieder ausruhen zu lassen, lachend, hustend und eilig selbst von sich und seiner Tochter erzählte, mit der er auf einem kleinen Landgut in der Nähe von New York wohnte, wo er aber allerdings nur die Abende verbringen konnte, denn er war Bankier, und sein Beruf hielt ihn in New York den ganzen Tag fest. Karl wurde auch gleich herzlichst eingeladen, auf dieses Landgut hinauszukommen, ein so frischgebackener Amerikaner wie Karl habe ja auch sicher das Bedürfnis, sich von New York manchmal zu erholen.“

/Seite 25/

Der Onkel ist aber nicht gerade begeistert davon, dass Karl zu dem Herrn Pollunder kommen sollte. Er ist zuerst mit der Karl´s Einladung auf Pollunders Landgut nicht einverstanden. Dann willigt er zu, aber nur für einen Abend und eine einzige Nacht.

»Es ist merkwürdig, wie ungern er mir die Erlaubnis gegeben hat, Sie zu besuchen, obwohl Sie doch sein Freund sind.«

Ein Landhaus bei New York

Herr Pollunder hat eine Tochter namens Klara. Die behandelt aber Karl so schlecht, dass er an nichts anders denkt als daran, rasch zurück nach Hause zu gehen.

Jetzt handelte es sich nur darum, den Weg zum Saal zurückzufinden, wo er ja wahrscheinlich auch seinen Hut in der ersten Zerstreutheit auf einen unpassenden Platz gelegt hatte.“

/Seite 35/

Das Haus hat kein elektrisches Licht und es ist sehr groß. Karl muss mit der Kerze durch die geheimnissvollen Räume wandern, bis er einen der Diener trifft und von ihm eine Laterne bekommt. Da konnte die Kerze nicht so schnell kaputt gehen. Karl spricht mit dem Diener, der ihm Flecken von seinem Anzug entfernt und er kommt dazu, dass er belogen wurde. Dieses Haus hat Mack gekauft. Dieses Haus gehört nich den Pollundern. Und die blöde Kuh Klara ist Verlobte von Mack.

»Das wußte ich freilich nicht«, sagte Karl und blieb stehen.

»Setzt Sie das in solches Erstaunen?« fragte der Diener.

»Ich will es mir nur zurechtlegen. Wenn man solche Beziehungen nicht kennt, kann man ja die größten Fehler machen«, antwortete Karl.

»Es wundert mich nur, daß man Ihnen davon nichts gesagt hat«, sagte der Diener.

»Ja, wirklich«, sagte Karl beschämt.

/Seite 37/

Karl hört die Stimmen vom Speisesaal und geht rein, um Herrn Pollunder Bescheid zu sagen, dass er nach Hause gehen will.

»Ich möchte um alles gerne nach Hause. Ich werde gerne wiederkommen, denn wo Sie, Herr Pollunder, sind, dort bin auch ich gerne. Nur heute kann ich nicht hierbleiben. Sie wissen, der Onkel hat mir die Erlaubnis zu diesem Besuch nicht gerne gegeben.“

/Seite 39/

Die beiden wollen ihn aber nicht loslassen. Er musste wieder zur Klara, um sich verabschieden und dann musste er einen gemeinen Brief von seinem Onkel Jacob lesen, der ihn nicht mehr sehen will. Herr Green gab ihm eine Fahrkarte dritter Klasse nach San Franzisko. Der alte Koffer seines Vaters ist wieder da und Karl nimmt sein Unglück ganz gelassen.

Auf dem Umschlag des Briefes von seinem Onkel steht: >Zu übergeben nach Mitternacht. Wenn die Männer ihn nicht hin und her geschupst hätten, konnte er den Termin des Zusammentreffens mit seinem Onkel schaffen. Warum haben die zwei Herren, dass er den Zeittermin verpasst? Was sollte das Ganze?

Sie sind es, der die Schuld trägt, daß ich ihn versäumt habe.« Karl sah Green mit scharfen Augen an und erkannte wohl, wie in Green die Beschämung über diese Entlarvung mit der Freude über das Gelingen seiner Absicht kämpfte. Endlich nahm er sich zusammen und sagte in einem Tone, als wäre er Karl, der doch schon lange schwieg, mitten in die Rede gefallen: »Kein Wort weiter!« und schob ihn, der Koffer und Schirm wieder aufgenommen hatte, durch eine kleine Tür, die er vor ihm aufstieß, hinaus.“

/Seite 47/

Weg nach Ramses

Er dachte, ob es nicht vielleicht doch gut wäre, den Eltern zu schreiben, wie sie es ja tatsächlich beide (und der Vater zuletzt sehr streng in Hamburg) von ihm verlangt hatten. Er hatte sich freilich damals, als ihm die Mutter am Fenster an einem schrecklichen Abend die Amerikareise angekündigt hatte, unabänderlich zugeschworen, niemals zu schreiben, aber was galt ein solcher Schwur eines unerfahrenen Jungen hier in den neuen Verhältnissen!“

/Seite 50/

Er hat vieles erlebt, zwei Kameraden – Delamarche – und – Robinson gefunden, die Lärm gemacht haben und schmutzig waren.

»Warum wollen Sie denn eigentlich im Freien übernachten?« fragte eine Frau. »Wir haben hier Platz genug. Schlafen Sie bei uns im Hotel.

« Das war für Karl sehr verlockend, besonders da er die vorige Nacht so schlecht verbracht hatte.

»Ich habe mein Gepäck draußen«, sagte er zögernd und nicht ganz ohne Eitelkeit.

»Das bringen Sie nur her«, sagte die Frau, »das ist kein Hindernis.«

»Aber meine Kameraden!« sagte Karl und merkte sofort, daß die allerdings ein Hindernis waren.

»Die dürfen natürlich auch hier übernachten«, sagte die Frau.

»Kommen Sie nur! Lassen Sie sich nicht so bitten.«

»Meine Kameraden sind im übrigen brave Leute,« sagte Karl, »aber sie sind nicht rein.«

»Haben Sie den Schmutz im Saal nicht gesehen?« fragte die Frau und verzog das Gesicht.

»Zu uns kann wirklich der Ärgste kommen. Ich werde also gleich drei Betten vorbereiten lassen. Allerdings nur auf dem Dachboden, denn das Hotel ist vollbesetzt, ich bin auch auf den Dachboden übersiedelt, aber besser als im Freien ist es jedenfalls.«

/Seite 59/

Die zwei konnten nicht ins Hotel gehen. Sie waren Diebe und wollten dem jungen Karl nur schaden. Und er, naiv, dachte, sie sind seine Freunde.

Hotel Occidental

Woher sind Sie denn?« fragte die Oberköchin im Hotel.

»Aus Prag in Böhmen«, sagte Karl.

»Sehen Sie einmal an«, rief die Oberköchin in einem stark englisch betonten Deutsch und hob fast die Arme, »dann sind wir ja Landsleute, ich heiße Grete Mitzelbach und bin aus Wien. Und Prag kenne ich ja ganz ausgezeichnet, ich war ja ein halbes Jahr in der Goldenen Gans auf dem Wenzelsplatz angestellt. Aber denken Sie nur einmal.«

/Seite 64/

»Ich habe noch eine Bitte, Frau Oberköchin«, sagte Karl im Anblick des Telephonkastens, der auf dem Tisch stand, »es ist möglich, daß mir morgen, vielleicht sehr früh, meine früheren Kameraden eine Photographie bringen, die ich dringend brauche. Wären Sie so freundlich und würden Sie dem Portier telephonieren, er möchte die Leute zu mir schicken oder mich holen lassen?«

»Gewiß«, sagte die Oberköchin, »aber würde es nicht genügen, wenn er ihnen die Photographie abnimmt? Was ist es denn für eine Photographie, wenn man fragen darf?« »Es ist die Photographie meiner Eltern«, sagte Karl.

/Seite 65/

Alles Möglichste ist in dem Hotel passiert, aber Karl blieb hier drei Monate. Er befreundete sich mit einem Mädchen namens Theresa, derer Vater ein Baupolier war. Ihre Mutter brachte Theresa in die Welt als ein uneheliches Kind. Ihr Vater ist nach Kanada ausgewandert und die Zurückgebliebenen hatten weder einen Brief noch eine sonstige Nachricht von ihm erhalten.

/Seite 74/

Der Fall Robinson

Da klopfte ihm jemand auf die Schulter. Karl, der natürlich dachte, es wäre ein Gast, steckte den Apfel eiligst in die Tasche und eilte, kaum dass er den Mann ansah, zum Aufzug hin. »Guten Abend, Herr Roßmann«, sagte nun aber der Mann, »ich bin es, Robinson.« »Sie haben sich aber verändert!« sagte Karl und schüttelte den Kopf.

/Seite 79/

Robinson ist betrunken und wollte von Karl Geld. Er sieht nicht gut aus, aber ins Krankenhaus will er nicht gehen. Renell ist mit Delamarche beisammen. Die beiden haben ihn ja nach Karl ausgeschickt. Er will nicht zurück zu Delamarche. Er wehrt sich.

Gut, ich gebe Ihnen Geld, aber nur unter der Bedingung, dass Sie sofort von hier fortgehen und niemals mehr mich hier besuchen. Wenn Sie mir etwas mitteilen wollen, schreiben Sie an mich. Karl Roßmann, Liftjunge, Hotel Occidental, genügt als Adresse. Aber hier dürfen Sie, das wiederhole ich, mich nicht mehr besuchen. Hier bin ich im Dienst und habe keine Zeit für Besuche.

/Seite 80/

Karl nimmt ihn in den Schlafsaal. Kurz war er weg von dem Posten und der Oberkellner schrie ihn an:

»Du hast deinen Posten ohne Erlaubnis verlassen. Weißt du, was das bedeutet? Das bedeutet Entlassung. Ich will keine Entschuldigung hören, deine erlogenen Ausreden kannst du für dich behalten, mir genügt vollständig die Tatsache, daß du nicht da warst. Wenn ich das einmal dulde und verzeihe, werden nächstens alle vierzig Liftjungen während des Dienstes davonlaufen..“

/Seite 84/

Alle scheinen gegen Karl zu sein. Die Oberköchin ist aber der echte Boss des Hotels und sie entscheidet, was man mit Karl weiter macht. Er hat die Arbeitsstelle verlassen und einem betrunkenen Mann Geld geben wollen. Karl wurde entlassen.

Ein Asyl

Auto, der betrunkene Robinson, Delamarche, Karl und ein Polizist, der Fragen stellt.

»Du hast also keine Ausweispapiere?« und Karl mußte antworten: »Bei mir nicht.« »Das ist aber schlimm«, sagte der Polizeimann, sah nachdenklich im Kreise umher und klopfte mit zwei Fingern auf den Deckel seines Buches. »Hast du irgendeinen Verdienst?« fragte der Polizeimann schließlich.

»Ich war Liftjunge«, sagte Karl.

»Du warst Liftjunge, bist es also nicht mehr, und wovon lebst du denn jetzt?« »Jetzt werde ich mir eine neue Arbeit suchen.«

»Ja, bist du denn entlassen worden?« »Ja, vor einer Stunde.«

/Seite 104/

Das Gespräch geht weiter, auch Delamarche mischt sich ein und endlich kann das Auto weiter zur Delamarche´s Wohnung fahren.

Das erste, was Karl beim Eintritt der Wohnung bemerkte, waren drei Kasten, die knapp hintereinander aufgestellt waren. Auf dem Kanapee lag eine Frau…

/Seite 110/

Sie war Sängerin, verwöhnt und ihr Name war Brunelda. Sie verlangte von den Männern, dass sie sie bedienen und Robinson war gerade dran. Er beklagte sich aber über die schwere Arbeit und wollte Karl überreden, den Posten zu nehmen.

»Der Posten hat auch Vorteile, wie sie dir kein anderer Posten bieten kann. Du bist immerfort in der Nähe einer Dame wie Brunelda, du schläfst manchmal mit ihr im gleichen Zimmer, das bringt schon, wie du dir denken kannst, verschiedene Annehmlichkeiten mit sich. Du wirst reichlich bezahlt werden, Geld ist in Menge da, ich habe als Freund Delamarches nichts bekommen; nur wenn ich ausgegangen bin, hat mir Brunelda immer etwas mitgegeben, aber du wirst natürlich bezahlt werden wie ein anderer Diener. Du bist ja auch nichts anderes. Das Wichtigste für dich aber ist, daß ich dir den Posten sehr erleichtern werde. Zunächst werde ich natürlich nichts machen, damit ich mich erhole, aber wie ich nur ein wenig erholt bin, kannst du auf mich rechnen. Die eigentliche Bedienung Bruneldas behalte ich überhaupt für mich, also das Frisieren und Anziehen, soweit es nicht Delamarche besorgt. Du wirst dich nur um das Aufräumen des Zimmers, um Besorgungen und die schwereren häuslichen Arbeiten zu kümmern haben.«

/Seite 120/

Karl zeigte kein Interrese und Robinsons Benehmen ändert sich. Er benahm sich wirklich wie ein Wächterhund.

Da ertönten aus der Ferne von der Gasse her stoßweise Trommeln und Trompeten. Einzelne Rufe vieler Leute sammelten sich bald zu einem allgemeinen Schreien. Karl drehte den Kopf und sah, wie sich alle Balkone von neuem belebten. Langsam erhob er sich, er konnte sich nicht ganz aufrichten und musste sich schwer gegen das Geländer drücken. Unten auf dem Trottoir marschierten junge Burschen mit großen Schritten, ausgestreckten Armen, die Mützen in der erhobenen Hand, die Gesichter zurückgewandt.

/Seite 121/

»Es wird morgen ein Richter in unserem Bezirk gewählt und der, den sie unten tragen, ist ein Kandidat«, sagte Delamarche, vollkommen ruhig zu Brunelda…

/Seite 122/

Delamarche und die Sängerin wollen, dass Karl als Diener in der Wohnung bleibt. Aber er will nicht. Er wäre am liebsten noch gleich abends weggegangen. Die zwei wollten ihn nicht lassen, haben soger die Tür abgesperrt, die Karl aufbrechen wollte, und dann kam es zur Rauferei. Karl ist unglücklich und spricht mit einem Studenten, der um drei eine kurze Pause nebenbei seines Studiums macht. Am Tag arbeitet er als Verkäufer, in der Nacht studiert er. Den Schlaf kennt er fast nicht.

»Ich wollte Ingenieur werden«, sagte Karl noch eilig zu dem scheinbar schon gänzlich unaufmerksamen Studenten hinüber. »Und jetzt sollen Sie Diener bei diesen Leuten werden«, sagte der Student und sah flüchtig auf, »das schmerzt Sie natürlich.«

/Seite 131/

Das Naturtheater von Oklahoma

Karl sah an einer Straßenecke ein Plakat mit folgender Aufschrift: »Auf dem Rennplatz in Clayton wird heute von sechs Uhr früh bis Mitternacht Personal für das Theater in Oklahoma aufgenommen! Das große Theater von Oklahoma ruft euch!

/Seite 134/

Fragmente

Alle Angst der letzten Stunden verschwand.

/Seite 154/

Veröffentlicht unter Nemeckí autori, Notizen in Deutsch, Werke | Verschlagwortet mit , , | Kommentar hinterlassen

Michael Ackermann: Rocky. Der Mann mit der Maske

Michael Ackermann: Rocky. Der Mann mit der Maske

Bücherei: meine eigene

Gelesen: 1993 in Bratislava

Sprache: deutsch

Zahl der Seiten: 96

Verlag: Wuppertal

Gattung: Biography Eines, der den Weg zu Gott gefunden hat

Auf dem Umschlag geschrieben: Dr. Michael Ackermann ist Germanist und Oberstudienrat an einer Hamburger Gesamtschule. Rocky, der Irokese von der Reeperbahn suchte die Freiheit und rannte in immer neue Gefangenschaften. Er wollte Mensch sein und verbarg sich hinter der Maske seiner tätowierten Haut. Er suchte Freunde und gesellte sich zu Schlägern, und als er es im Showgeschäft versuchte, wurde die Einsamkeit zur Qual. Eine gescheiterte Existenz? Beinahe. Seine Geschichte wäre eine von vielen, hätte es da nicht eine Gruppe von Pantomimen am Altonaer Bahnhof gegeben – Laienschauspieler, die sich von Rockys exotischer Aufmachung nicht täuschen ließen…

1. Die Weichen sind gestellt

Wie bei Preußens

Gerhard Bauer wurde als einziges Kind einer traditionsreichen Postdamer Soldatenfamilie am 26.11.1926 geboren. Sein Vater zeigt keine Gefühle. Er ist Soldat, bei dem der Mensch „beim Offizier“ beginnt. Sein Sohn leidet unter dem Vater. „Er will lustig und traurig sein dürfen, will Gefühle zeigen“ und demnach „wird er nie ein richtiger Mensch“ sein. So viel sein eigener Vater.

/Seite 9/

Als Nazikind im roten Wedding

„… als Nazikind darf er auch nicht mit gleichaltrigen Kindern der meist sozialdemokratischen oder kommunistischen Nachbarn spielen. Er hat kaum Umgang mit Kindern, vereinsamt früh, baut sich eine eigene abgeschlossene Traumwelt zurecht, die nur ihm gehört, von der keiner etwas ahnt.“

/Seite 10/

Der Musterschüler

Der Hass bekommt ein Ziel

Nichts als weg – zum Militär…

in Krieg und Gefangenschaft

Bis in die letzten Kriegstage hinein war er – wie viele junge Leute – mitgerissen vom massenpsychologisch geschicht aufgeputschten Fanatismus der Nazis: „Führer befiel – wir folgen!“

Er ist neunzehn, als er in amerikanische Kriegsgefangenschaft gerät, und zwanzig, als er 1946 entlassen wird – nach Hause, nach Berlin, in den Französischen Sektor der Stadt.

Der Vater war schon im Mai 1945 von den Russen erschossen worden – bis zum Schluss ein gefühlloser Anbeter der Härte, ohne jede Reue. Die Mutter hatte das Haus an die Franzosen abgeben müssen, darf aber in einer kleinen Mansardenwohnung weiterhin wohnen bleiben. Dass die Mutter überlebte, macht ihn dankbar, empfindet er als Glück.

/Seie 15/

und dann doch noch Liebe

Gerhard verliebt sich und heiratet. Eine Tochter wird geboren. Gerhard´s Frau arbeitet als Verkäuferin, er aber findet keine Arbeit.

2. Ein Versuch zu leben – missglückt

Fluchthelfer – ohne Chance

Lebenslänglich

Er kommt bei den Russen in Untersuchungshaft. „Es gibt keinen öffentlichen Prozess.. Die Verhöre finden jede Nacht von 22:00 bis 5:00 morgens statt, so dass er bald völlig übermüdet und entkräftet ist. Von der Decke des Verhörraumes hängt ein Eisenhaken: „Wenn du nicht mehr willst, kannst du dich ja aufhängen,“ zischt einer der verhörenden Kommissare.

Zynismus der Gewalt.

/Seite 18/

Lebenslänglich

Monatelang erhalten die Gefangenen keine richtige Arbeit. Jede sinnvolle Tätigkeit hätte ja auch den Menschen aufgebaut, hätte ihn ein wenig Mensch sein lassen. In dieser sinnlosen, ausweglosen monotonie fangen die Gefangenen an sich gegenseitig auf primitive Weise zu tätovieren, einige am ganzen Körper.

/Seite 19/

Tätoviert sein heißt für die Strafgefangenen, gezeichnet sein. Sie tun es bewusst, weil sie mit ihrem Leben abgeschlossen haben… Immer wieder werden Häftlinge auf Deportationszüge geladen, die nach Sibirien gehen.

/Seite 20/

Einer unter vielen

Was dem Gefangenen an menschlicher Geborgenheit bleibt, sucht er in den Armen eines Mitgefangenen… Als Begleiterscheinung kommt es nachts leicht zu homosexuellen Handlungen, denn innerhalb der Mauern des Straflagers zählen keine normalen Maßstäbe mehr.

/Seite 20/

Die Mutter stirbt

Zuchthauslehren

Das Ende der Hoffnung

Insgesamt 1500 Mann, die wegen angeblicher Spionage verurteilt waren, werden auf einen „Gnadenerlass“ der Sowjetregierung hin „vorzeitig“ entlassen.

/Seite 25/

Gerhard´s Frau lebt mit seinem besten Freund in Berlin und er hat demnach die letzten Reste von Hoffnung und Glauben an die Menschen verloren.

3. Ein neuer Versuch

Er muss mit seinen eigenen Enttäuschungen fertig werden. Vielleicht kann er sie verarbeiten, indem er anderen seine verstoßene Liebe zuwendet? Wird er am Ende nur helfen, um sich selbst zu helfen?

/Seite 26/

Gerhard… stellt fest, dass das christliche Bekenntnis der leitenden Aerzte, Schwestern und Pfleger nur wenig mit ihrem Leben übereinstimmt. Sie gehen sonntags in die Kirche, ja. Aber das eigene Ich bleibt im Mittelpunkt, um den sich alles dreht.

/Seite 26/

und neue Erfahrungen

Die christlichen Versager

Ein Doppelleben beginnt

Tagsüber bleibt er Krankenpfleger… die notwendige Gegengewicht sucht er nachts in einem Prominentenclub, der homosexuellen Kellerbar „Come back“, wo auch verschiedene Film- und Fernsehstars jener Jahre verkehren. Bald schon steht er Nacht für Nacht in schwarzem Leder hinter dem Tressen.

/Seite 29/

Der Ausstieg

1964 stirbt der einfühlsame und tolerante Chef des Stifts. Sein junger Nachfolger läßt Gerhard in die Verwaltung rufen. Hier teilt er ihm mit, dass er „zwar nichts gegen Tätovierungen habe“, sie störten jedoch das Betriebsklima. Das war die Kündigung.

/Seite 30/

4. In Satans Bann

Die Maske

er läßt sich am ganzen Körper tätowieren. Kein Stück Haut soll freibleiben.

/Seite 31/

Der Rocker schlägt zurück

„… aus Satans Kraft“

Rocky, der Irokese

Ein Mann der Gewalt

5. Der Abschied von der Gewalt

Alle Christen sind Heuchler“

Falsche Instrumente“

Kurt und der NDR

Theo Kurt ist ein älterer vornehmer Herr, auch in Leder, der bei der Begrüßung gleich eine Flasche Cognac holen läßt. Er ist homosexuell, aber bringt Rocky dazu, sich polizeilich anzumelden und ein geregeltes Leben zu führen, indem er ihm ein Zuhause gibt – ein Traum!

/Seite 39/

Kurt hat Bekannte beim Hamburger Studio des NDR. Über diese Verbindung wird Rocky in Wolfgang Menges Talkshow „Drei nach neun“ nach Bremen eingeladen. Sie sprechen über Vorurteile gegenüber Tätowierten. Rocky hat reiche Erfahrungen anzubieten.

/Seite 39/

Eine große Musikfirma /Teldec/ sieht die Show und will mit ihm eine Platte produzieren.

/Seite 39/

Schluss mit ´m Stuß

Kurt kommt ins Krankenhaus. Er hat Krebs. Zehn Monate lang pflegt ihn Rocky: Jeden Abend schläft „Vadder“ in seinen Armen ein… Rocky pflegt seinen Freund zehn Monate lang.

/Seite 42/

Nach Kurts Beerdigung, bei der der Pastor Rocky nicht einmal die Hand gibt, überkommt ihn eine furchtbare Leere. Er denkt an Selbstmord, nimmt 20 kg ab. In diesem Zustand bricht seine Bautzener Tuberkulose erneut aus. Er kommt in ein Krankenhaus im Norden Hamburgs, wo man nach langen Untersuchungen feststellt, dass er außerdem Knochen- und Prostatakrebs hat, deren Ausmaß er nicht ahnt. Die Wirbelsäule droht durchzubrechen… Die Schmerzen sind groß. Er wird zum wandelnden Arzneischrank.

/Seite 42/

Getrieben von der Angst vor dem Alleinsein und dem Tod sucht er eine Ersatzbefriedigung, die er schließlich in der Drogenszene und im Showgeschäft findet, wo er von Tausenden umjubelt wird, um nach einer halben Stunde wieder allein zu sein…

/Seite 42/

6. Hinter der perfekten Maske – im Showgeschäft 1976-1985

Vermarktet

https://de.wikipedia.org/wiki/Udo_Lindenberg

Auf der Straße trifft Rocky Udo Lindenberg…. Udo ist sensibel, offen für Menschen, die in Not sind… Rocky erhält kleinere Filmrollen.

/Seite 43/

Abhängig zum Nulltarif

The show must go on, koste es was es wolle…. Die Spritzen, als Einstieg noch zum Nulltarif oder Freundschaftspreis verabreicht, verschlingen bald seine gesamte Gage.

/Seite 45/

Und weiter allein auf der Welt

Der Exhibitionist

Götterhämmerung

1984 kommt es zum Höhe- und Schlusspunkt in Rockys Showkarriere. „Götterhämmerung“ soll in Berlin vorgestellt werden, wobei Udo als Papst verkleidet, ein paar leichte Mädchen als Nonnen und Rocky als der leibhaftige Satan auftreten sollen… Dieser letzte, gespenstische Auftritt muss jedoch plötzlich abgebrochen werden. Rocky kann nicht mehr. Der Krebs macht ihn fertig. Die Ärzte geben ihm kaum noch Überlebenschancen.

/Seite 48/

7. Umkehr zum Lebendigen: Juni – September 1985

Bleib stehen!

Als er aus dem Krankenhaus entlassen wird, ist er vom Krebs gezeichnet…

/Seite 50/

Am Bahnhof trifft er eine Gruppe geschminkter Pantomimen. Sie spielen ein christliches Stück. Eine Frau der Theatergruppe hält ihn an: „Bleib steh´n, wir wollen mit dir reden!“

/Seite 50/

Die neue Verwandlung

Angenommen

Ein neues Zuhause

Eine neue Familie

er spürt: Hier wirkt nicht die Liebe von Menschen, sondern die Liebe dessen, der selber Liebe ist. Nur Gottes Liebe kann das möglich machen. Liebe gegen Extravaganz.

/Seite 56/

Ein neuer Mensch

8. Beziehungsfragen

Auch die andern ändern sich

Er befreit aus allen Ängsten

Rocky ist tot

9. Der Gerettete hilft retten

Wieder im Krankenhaus – und doch ganz anders!

Die Gemeinde steht nicht nur im Gebet hinter dem Bruder, es vergeht auch kein Tag, an dem ihn nicht mehrere „Geschwister“ besuchen. Immer stehen frische Blumen und frisches Obst an seinem Bett.

/Seite 67/

Die Wohngemeinschaft

Sie brauchen kein Sidol

Zweimal Bernd

Schüler wundern sich

Masken

1986 – Song „Die Maske“

Ich sehe nicht wie jeder aus,

versteh mich bitte nicht verkehrt.

Es hat auch einfach keinen Sinn,

wenn ich zuviel erklär!

Ich brauche meine Maske,

Du nimmst sie mir nicht ab.

Doch kommen wie auf Dich zu sprechen,

dann winkst Du auch nur ab.

Wenn Du meinst, ich trage eine Maske,

bitte sag mir, was trägst Du?

Vielleicht glaubst Du, dass Du besser bist.

Und diese Maske trägst nur Du.

Ich habe keinen Durchschnittskopf,

bei mir glänzt nicht der Lack.

Drehn sich die Leute nach mir um,

lach ich mir einen ab.

Unser Leben erfordert oft ein Maskentragen.

Aber Gott schaut durch alle Masken hindurch.

Wir haben es erst gar nicht nötig,

bei ihm eine Maske aufzusetzen.

/Seite 76/

Schülereindrücke

Im alten Milieu

Das Festival

Sterbenskrank im Dienst

Gerhard muss erneut ins Krankenhaus in Altona: Eine Lunge ist völlig zerfressen, von der anderen arbeiten nur noch 20%. Der Unterleibskrebs wuchert weiter. Er selbst ist so schwach, dass er kaum noch aus eigener Kraft die Nachttischschublade öffnen kann. Und dennoch beginnt hier erst die eigentliche Geschichte des „Missionars“ Gerhard Bauer.

/Seite 83/

Elli Pirelli u.a.

Sag mal, Gerd, wie ist das eigentlich mit dem Leben nach dem Tod?“

Gerhard antwortet ruhig: „Dann geht das Leben erst los!“

/Seite 84/

Wir müssen lernen loszulassen. Dann werden wir das Leben gewinnen.“

/Seite 86/

10. Hilfe für Helfende – an Stelle eines Nachworts

Umgang mit Maskenträgern

Eine Anfrage an Jünger

Es kommt darauf an, dass man ein Mensch ist mit Blut in den Adern und einem Herzen.“

/Seite 89/

Die Voraussetzungen

Der Mensch braucht nur zu sein, was er von Gott aus ist: Sein Kind.

/Seite 91/

Das bedeutet auch, dass ich in den kleinen Dingen des Alltags treu bin, als wären es große, dann wird mir Gott die Gnade schenken die große Dinge zu tun, als wären es kleine. Dabei kann Gott jede Angst nehmen und in Liebe verwandeln.

/Seite 91/

Stimmt das Bild?

Radikalkur und Gnade

Nach Neujahr verschlechtert sich Gerhards Zustand auf dramatische Weise… am 4. Januar 1987 wacht er nicht mehr auf.

/Seite 96/

Veröffentlicht unter Biografie, Náboženské, Nemeckí autori, Notizen in Deutsch, Werke | Verschlagwortet mit , , , , , , , , | Kommentar hinterlassen

Thorsten Havener: Viem, čo si myslíš. Tajomstvo čítania myšlienok

Thorsten Havener: Viem, čo si myslíš. Tajomstvo čítania myšlienok

Foto: vlastné

Knižnica: kniha požičaná od MT z Bratislavy 

Prečítané: júl 2019

Jazyk: slovenský

Originál: Ich weiß, was du denkst

Počet strán: 155

Vydavateľstvo: TIMY PARTNERS spol . S r.o, Pražská 5, 81104 Bratislava

Druh knihy: telepatia, efektívne pozorovanie, hodnotenie a myslenie

Napísané na obálke knihy

Thorsten Havener absolvoval štúdium na diplomovaného prekladateľa z anglického a francúzskeho jazyka na univerzitách v Saarbrückne a Monterey v Kalifornii.

Dnes žije so svojou rodinou neďaleko Mníchova. So svojím programom „Čo si myslíte?“ je na turné po celom Nemecku. Popri svojich vystúpeniach …. usporadúva aj prednášky a tréningové semináre.

www.thorsten-havener.com

Úvod

V ten deň, keď sa jeho brat zabil pri zoskoku padákom, sa mu zmenil celý život. Vďaka kúzelníckym pomôckam svojho brata mohol uniknúť pred bolesťou do sveta, ktorý nemal žiadne hranice. „Do vysnívaného sveta, ktorý patril len mne samému a o ktorý som sa napriek tomu mohol deliť aj s inými ľuďmi, ak som chcel.“

/strana 8/

Prvá kapitola

Svet je taký, za aký ho považujeme

Popri teórii, odborných poznámkach, je v kapitole veľa osobných skúseností autora, aj rôzne experimenty, ktoré čitateľa hneď vťahujú do obsahu knihy.

Zdá sa mi, že čím sme starší, tým nepresnejšie pozorujeme. Naproti tomu moje deti vidia okolo seba neuveriteľné veci a stále experimentujú s tým, že rôznym veciam dávajú celkom iný význam. V dospelosti to už nerobíme. Niečo spoznáme a okamžite to, čo sme videli, prispôsobíme svojej skúsenosti. Preto často veci nevidíme také, akými naozaj sú, ale vytvárame si svoj vlastný svet cez osobný filter.“

/strana 15/

Druhá kapitola

Telo prezrádza naše myšlienky

Ak niekto veľa a rozumne premýšľa, rozumný výraz získa nielen jeho tvár, ale aj telo. /Friedrich Nietsche/

Ak majú naše myšlienky určitý smer, bude ich nasledovať naše telo. Takže sám rozhodujete o tom, ako sa cítite.“

/strana 32/

Základný experiment: čítanie myšlienok

Duch vedie telo

Experiment s hodinkami

Oči: zrkadlo duše

Očný experiment

Experiment: čítanie z očí

.

Experiment so sánkou

Experiment priateľ – nepriateľ

Zrkadlový experiment

Experiment s mincou

..

Experiment s napätými svalmi

Tretia kapitola

Svojimi myšlienkami určujeme svet

Všetka sila vychádza zvnútra. /Serge Kahili King/

„… sme nepretržite schopní prepožičiavať iným ľuďom a udalostiam silu, alebo im ju kategoricky odmietnuť.“

/strana 81/

Sila autosugescie

Sila sugescie

Reč tvorí realitu

Najdôležitejšie čarovné slovíčka pod lupou

Slovo „alebo“

Kombinácia pokynov

Štvrtá kapitola

Neexistujú hranice: Mentálny tréning

„… vy ste tvorcom svojich myšlienok. Vy máte silu určovať. Záleží len na tom, ako zmýšľate, pretože svet je taký, za aký ho považujeme. Svojimi myšlienkami vytvárate rámec, ktorý je pre vás výhodný.“

/strana 135/

Zredukovanie strachu – cvičenie

Dobré myšlienky bývajú kľúčom k dosiahnutiu cieľov. A rovnako zlé myšlienky tomu zabránia. Existenčný strach, strach zo zlyhania, strach zo straty – strach môže byť taký silný,, že nás ochromí a nedovolí nám vôbec sa rozhodovať. Aby ste sa stali pánom vlastného strachu, uveďte sa najprv do stavu alfa. Keď sa dostanete na svoje vysnívané miesto, predstavte si veľké zrkadlo. Zrkadlo má čierny rám. Zviditeľnite si v ňom svoj strach. Povedzme, že sa bojíte skúšok. Vložte všetko do toho, čo vám pôsobí starosti. Až kým nie je zrkadlo po okraj plné. Potom si predstavte, ako celý tento strašidelný scenár v zrkadle rozbijete kladivom. Sklo sa rozprskne na tisícky črepín.

Potom si predstavte, ako črepiny miznú a čierny rám sa rozplýva. Tento obraz si už nikdy nevyvolávajte! Teraz si predstavte na miesto, kde stálo čierne zrkadlo, iné zrkadlo, tentoraz s bielym rámom. V ňom si sprítomnite istú situáciu, ale tá prebieha podľa vašich predstáv. Vybavte si každý detail čo najpresnejšie. Keď ste už úplne spokojný, začnite počítať a vráťte sa do prítomnosti.

/strana 140/

Piata kapitola

Okamih sily

Práve teraz sú tie staré dobré časy, na ktoré budeme spomínať o desať rokov. /Peter Ustinov/

Používať mentálne techniky sa treba učiť rovnako ako hru na nejakom nástroji.“

/strana 147/

Nikdy sa nedajte odradiť, nikým. Ste zodpovedný za obsah svojich myšlienok a za smerovanie svojej vôle. Ak máte jasno v tom, že k súčasnej situácii existuje aj alternatíva, rozhodne nezostaňte stáť. Chcete sa hýbať, dosiahnuť viac v živote a k tomu patrí možno aj to, že sa stanete dobrým čitateľom myšlienok a človekom, ktorý rozumie ľuďom. Osobný úspech na seba nedá dlho čakať.“

/strana 148/

Šiesta kapitola

Možné je viac, ako si myslíte

Táto kapitola je rozsahom pomerne skromná, ale je tu uvedených niekoľko pomerne silných príkladov, ktoré sa oplatí si osobne prečítať.

Slovo na záver

V tejto knihe som bol veľmi úprimný a porozprával som vám veľa detailov zo svojho osobného života, priblížil mnoho myšlienok. Mojím cieľom bolo zasvätiť vás do môjho umenia. Všetko, čo som tu napísal, je pre mňa každodennou realitou a rutinou. Ako viete, nie som žiaden vedec, ale usporadúvam prednášky, semináre a predvádzam svoj showprogram, aby ľudia spoznali moje znalosti a aby som ich zabával.

Všetky tu predstavené mentálne metódy využívam denne… Prajem vám, aby sa osvedčili aj vo vašom bežnom živote. Aby slúžili vášmu pokroku a spokojnému a šťastnému životu.“

/strana 155/

Veröffentlicht unter Nemeckí autori, Werke | Verschlagwortet mit , , , , | Kommentar hinterlassen

Stefan Zweig: Netrpělivost srdce

Stefan Zweig: Netrpělivost srdce

Knižnica: vlastná

Prečítané: jún 2019

Nemecký originál: Ungeduld des Herzens

Preklad: Božena Koseková

Druh knihy: psychologický román

Foto: Island 2019, FrJell

……………………………….

Ponúkam linky do mojej virtuálnej knižnice. Odkazy na výborné knihy, ktoré som od neho prečítala a spoznámkovala. Niektoré sú prečítané v nemčine, niektoré v slovenčine, či češtine. Rakúsky spisovateľ Stefan Zweig patrí medzi mojich obľúbených, ale táto kniha, ktorú som práve prečítala, bola nudná. Zweig ju napísal v roku 1939 a hrá sa s citmi tragicky zaľúbeného bohatého dievčaťa, ktoré má všetko, len zdravie nie. Je ochrnutá a dôstojník z posádky pohraničného mesta jej nemôže ponúknuť viac ako len priateľstvo. Príbeh sa odohráva krátko pred vypuknutím Prvej svetovej vojny a cítiť v ňom autorov smútok a túžbu vymaniť sa z momentálnej politickej situácie sveta, ktorý už akýmsi spôsobom nebol ten jeho.

https://frauellie.wordpress.com/2016/03/19/stefan-zweig-stefan-zweig-triumph-und-tragik-des-erasmus-von-rotterdam/

https://frauellie.wordpress.com/2015/09/01/stefan-zweig-schachnovelle/

https://frauellie.wordpress.com/2012/02/11/balzac/

https://frauellie.wordpress.com/2012/02/11/maria-stuart/

https://frauellie.wordpress.com/2017/05/10/stefan-zweig-angst/

…………………………………………….

Životopis Stefana Zweiga

https://de.wikipedia.org/wiki/Stefan_Zweig

1881 bis 1918

Arnold Zweig, ktorý je tiež „z rodiny spisovateľov“ a ja mám v knižnici od neho knihu „Um Deutschland geht es uns. Eine Biographie von Wilhelm von Sternburg“, nemá s naším Stefanom Zweigom okrem mena nič spoločné. On je Nemec, Stefan Zweig Rakúšan. Narodil sa do bohatej židovskej rodiny v Schottering-u a vyrastal spolu s bratom Alfredom. Nepraktizovali svoju vieru, ale Stefan Zweig sa neskôr rád hlásil ku židovstvu v štýle: Som Židom úplnou náhodou, ale som Židom.

Maturoval na Gymnáziu vo Wasagasse v roku 1899. Ďalej pokračoval štúdiom filozofie na Viedenskej univerzite. Lepšie povedané, zapísal sa tam, ale v podstate sa riadnemu štúdiu vyhýbal a radšej písal do časopisu „Neue Freie Presse“. Stíhal aj jedno, aj druhé a nakoniec bol promovaný za doktora filozofie. Popri písaní poviedok, noviel, esejí, básní, pracoval ako prekladateľ a novinár. Jeho knihy vychádzali vo vydavateľstve Insel v Lipsku. Mal svoje „malé špinavé tajomstvo“, ale o tom temer nikto nevedel. Mal nutkanie obnažovať sa pred malými dievčatkami. :(

Veľa cestoval, nadväzoval kontakty s umelcami, spisovateľmi, písal si so známymi osobnosťami. Keď začala Prvá svetová vojna ako presvedčený pacifista, by najradšej ostal doma, ale situácia bola taká, že „všetci boli za vojnu“ a tak si našiel miesto ako vyšší dôstojník vo vojnovom archíve.

Von Anfang an glaubte ich nicht an den „Sieg“ und wußte nur eines gewiß: daß selbst wenn er unter maßlosen Opfern errungen werden könnte, er diese Opfer nicht rechtfertige. Aber immer blieb ich allein unter all meinen Freunden mit solcher Mahnung, und das wirre Siegesgeheul vor dem ersten Schuß, die Beuteverteilung vor der ersten Schlacht ließ mich oft zweifeln, ob ich selbst wahnsinnig sei unter all diesen Klugen oder vielmehr allein grauenhaft wach inmitten ihrer Trunkenheit.“

V roku 1917 bol z vojenskej služby uvoľnený a presťahoval sa do neutrálneho Švajčiarska.

1919 bis 1933 – Roky v Salzburgu

V januári 1920 sa Zweig oženil s Friderike Winternitz, ktorá sa rozviedla s novinárom Felixom Wintenitz a do manželstva so Stefanom Zweigom priviedla aj svoje dve dcéry z prvého manželstva.

Stefan Zweig v tomto období veľa píše a jeho „Sternstunden der Menschheit“ sa stanú jeho najpredávanejšou knihou /mám ju spoznámkovanú vo svojej virtuálnej knižnici/. Angažuje sa v boji proti nacionalizmu a túži po zjednotenej Európe, ktorá by bola schopná ubrániť svoju neutralitu a zabezpečiť svojim ľuďom mier. V roku 1928 cestuje do Ruska, stretáva sa so spisovateľom Maximom Gorkým a svoju knihu z roku 1931 „Die Heilung durch den Geist“ venuje Albertovi Einsteinovi.

1934 1942 – Exil

Po jednej nespravodlivej domovej prehliadke sa Stefan Zweig rozhodne emigrovať do Londýna. V Nemecku je vydávanie jeho kníh zakázané , tak sa táto aktivita presunie na iné vydavateľstvo, tentokrát do Rakúskej Viedne. Ale kontakty s Nemeckom Zweig nepreruší.

Cestuje do Južnej Ameriky. V marci 1933 je sfilmovaná jeho novela „Brennendes Geheimnis“. To, že je Žid, mu neumožňuje presadiť sa v Hitlerom ovládaných krajinách. V roku 1935 sa dostáva na index zakázaných autorov.

Jeho manželstvo s Friderike sa rozpadne. Od roku 1934, keď odišiel do exilu, žili vlastne odlúčene. V roku 1938 sa rozviedli. Stefan Zweig sa oženil rok nato s Charlotte Altmann, ktorá ho sprevádzala na jeho cestách. Kontakt so svojou prvou ženou však neprerušil, ostali v písomnom styku a ako sa vraví – „ostali priatelia“.

Keď začala Druhá svetová vojna, prijal Stefan Zweig britské občianstvo. Vo svojom novom dome neďaleko Londýna začína písať Balzaca /mám prečítané, spoznámkované/. Ale aj v Británii ho prenasleduje strach a tak radšej utečie do Ameriky. Najprv je v New Yorku, potom v Argentíne, v Paraguai. V roku 1940 sa usadí v Brazílii. Získa vízum „za napísanie knihy v prospech Brazílie“. V roku 1941 sa objaví Monografia Brazílie. Nasleduje uznanie doktorátu.

Smrť

V noci z 22. na 23. februára 1942 si Stefan Zweig v Petropolise zoberie život. V liste na rozlúčku napíše, že už nemá chuť žiť vo svete plnom nespravodlivosti a násilia. Jeho druhá žena umiera spolu s ním.

………………..

Netrpělivost srdce

Čo o tejto knihe hovorili iní čitatelia, nájdete pod týmto linkom:

https://www.databazeknih.cz/knihy/netrpelivost-srdce-14002?c=all

Vybrala som dva protichodné názory ako dôkaz, že každý z nás vníma svet a život v ňom trochu inak. To isté platí aj o knihách, ktoré čítame.

Micha-Él: Vždycky jsem ráda, pokud mi knížka něco dá a posune mě dopředu. Netrpělivost srdce tohle výborně splnila, jedná se o dokonale propracovaný psychologický román, v němž se autor zamýšlí nad lidským soucitem. Edita, poručík, Kekesfalva, Condor, zkrátka všechny postavy byly maximálně reálné a nikdy nepůsobily černobíle. Často jsem se zamýšlela, jak bych se v situaci sama zachovala, proto se rozhodně nejedná o nějakou oddechovku, Zweig neustále čtenáři předkládá, nad čím by měl přemýšlet. Edita byla bezpochyby rozmazlená, ale pak jsem si říkala, přesně to, co Zweig psal – vždyť je nemocná… Název románu do posledního puntíku vystihuje jeho myšlenku, jen jsem si říkala, jak je to s tím soucitem, tkví opravdu v tom, abychom se obětovali? Těžko říct, myslím, že je na každém, k čemu po přečtení dospěje. Bezvadná kniha!

Palivo: Tato kniha byla jako sex – tedy prvních pět minut to je zábavný a pak už se vám chce jen spát.

Jak už to má Štefan Dvoj-ka ve zvyku, i v Netrpělivosti srdce se vykecával víc než bylo třeba. Kdyby ještě žil, věřím tomu že by u nás na vesnici seděl na náměstí a povídal si se všema babkama co jdou vokolo.

Kniha začíná velmi slibně: mladej důstojník vyzve k tanci zámožnou buchtičku jednoho frajera, aniž by věděl, že chuděra nemůže chodit. Ještě že jí třeba nenabídl Johnnyho Walkera. Každopádně, faux-pasy je na světě. Důstojníkovi je nicméně prominuto a tak začne na zámek dojíždět častěji. To ovšem neměl dělat, protože se všechno zkomplikuje jak banán. Trýznivé myšlenky a psychologický sešup ovšem nezažívá jen hlavní hrdina, ale i čtenář, který musí neustále dokola číst naprosto každý pocit, který hrdinu napadne. NONSTOP. Mám tucha, že Zweig by dokázal i z mé návštěvy záchodu vytěžit stostránkovou novelu Netrpělivost zadnice. Ke konci jsem již omdléval a měl jsem chuť připsat se do knihy a nakopat všechny postavy do prdele zepředu.

Což o to, že kniha končí opravdu skvěle a jedná se o velmi silný námět. Kdyby Zweig nebyl takovej nudnej patron, mohla z toho být skvělá knížka.

…………………………………………

P r o l ó g

Je dvojí soucit. Jeden, ten zbabělý a sentimenální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše. A ten druhý, který jediný má smysl – ten nesentimentálníí, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj.“

Píše sa rok 1938 a v Európe sa každý rozhovor točí okolo dohadov, či môže, alebo nemôže vypuknúť nová svetová vojna. Stefan Zweig tu zverejní veľa zo svojich naozajstných pocitov pacifistu.

Začíname rozprávačom „ja“, ktorý sa vo Viedni úplnou náhodou zoznámi s mužom, ktorý mu vyrozpráva zaujímavý príbeh. Náš rozprávač zmení v príbehu niekoľko údajov, aby zachoval anonymitu muža, ktorý ho poctil svojou dôverou.

Bylo mi tehdy pětadvacet let a sloužil jsem jako aktivní poručík u n-tých hulánů.“

/strana 13/

Jeho brata Ulricha dali rodičia do seminára a toho nášho hrdinu poslali do vojenskej školy. Jeho teta sa postarala, aby dostal, čo sa „na rod patrí“ a pretože mu zaplatila koňa a výstroj, mohol sa kariérne rozbehnúť u vojenského jazdectva. Dostal sa do pohraničia a príšerne sa nudil. Niekedy v máji v roku 1914 sa v cukrárni zoznámil s lekárnikom Zlatého anjela a ten mu „s blažeností venkovské pýchy sděluje – a povídá a tlachá…“ že Kekesfalv je najbohatší muž v celom okolí, že mu patrí zámok, rozľahlý starý park, cvičište, veľký cukrovar, píla, koniareň, plus šesť či sedem domov v Budapešti a vo Viedni.

Poručík sa ide do zámku zdvorilo predstaviť a za dva dni nájde doma navštívenku. „Mně, nepatrnému důstojníkovi, oplatí návštěvu hned dva dni po nástupní návštěvě – víc zdvořilosti a úcty by si nemohl přát generál.“

/strana 18/

V zámku sa zoznámi s domácou slečnou Editou, ktorú všetci milujú a rozmaznávajú, pretože je chromá. Ona to niekedy zneužíva, niekedy upadá do zúfalstva a to až takého, že sa chce pripraviť o život. A potom do jej život vstúpi tento nenápadný, mladý dôstojník a ona sa do neho náruživo zaľúbi.

Od prvního okamihu to museli všichni vědět, oec a Ilona a sluha i ostaní služebnictvo. Všichni museli dávno vědět o její lásce, o její vášni, polekání a pravděpodobně se zlou předtuchou – jen já, blázen svého soucitu, jsem nic netušil a hrál jsem dobrého, hodného, pitomého kamaráda, který měl plnou hubu žertů a nepozoroval, že jí moje nechápavé, nepochopitelné nepochopení drásá horoucí duši.“

Chromá zámocká slečna bola v lekárskej starostlivosti doktora Condora. Poručík Hofmiller sa zoznámi s jeho ženou a zistí, že je slepá.

Chromá Edita sa celou dušou upne na možnosť, že sa uzdraví. Zasnúbi sa so svojím milovaným poručíkom, ktorý však zasnúbenie na verejnosti pred svojimi kamarátmi poprie. Bojí sa ich hlúpych poznámkok na „adresu toho kripla“, aj posmechu, že to všetko robí len pre peniaze. Jeho veliteľ povie, že všetko dá do poriadku a pošle ho z pohraničného mestečka preč. Poručík Hofmiller si uvedomuje, k čomu všetkému môže Editu táto situácia zviesť a zúfalo sa snaží poslať jej upokojujúci telegram, aby si náhodou nesiahla na život.

Tisíc pozdravů z cesty a věrnou vzpomínku. Služební příkaz. Vrátím se brzy. Condor všechno vysvětlí. Okamžitě napiš. Upřímně Anton.“

/strana 320/

Poručík Hofmiller sa pokúša Edite zavolať, ale ako keby sa všetko spriahlo proti nemu. Volajú mu o pol jednej v noci a potom je hovor odhlásený. Prečo? „Muselo se něco stát, nevím co, a přece to vědět musím. Strašlivá hrůza, tato nemožnost prorazit vzdálenost, čas! Mám zavolat Condora sám? Ne, teď v noci už ne. Jeho paní by se polekala. Pravděpodobně mu to bylo už príliš pozdě a zavolá ještě jednou ráno.“

/strana 320/

Je vyhlásená Prvá svetová vojna, ale poručík Hofmiller si slová „vražda, nešťastie, hrôza“ spojí so svojím vlastným rozhádzaním citov. Jeho telegram mu vrátili späť ako „nedoručiteľný.“

Znovu zavolal lekárovi Condorovi a tentokrát sa mu podarilo dovolať sa. Všetko sa dozvedel. Edita si vypočula, ako jej snúbenec „zaběle upláchl“. Poslala Jozefa, aby zistil, či jej poručík Hofmiller nezanechal nejakú správu.

Ordonance podala přesnou informaci, že jsem služebně na neurčitý čas odvelen a že jsem pro nikoho žádnou zprávu nezanechal a to rozhodlo. V netrpělivosti svého srdce nechtěla už čekať ani den, ani hodinu. Příliš hluboce jsem ji zklamal, příliš smrelně jsem ji zasáhl, než aby mi ještě mohla důvěřovat. Moje slabost jí dodala osudovou sílu.“

/strana 326/

Chromé dievča spáchalo samovraždu.

Utekl jsem do války jako zločinec do tmy…. Byl jsem přesvědčen, že jsem svým slabošským soucitem, zpočátku lákavým a nakonec zbabělým, zavraždil člověka, jediného člověka, který mě vášnivě miloval.“

/strana 326/

Poručík Hofmiller sa vrhol do vojny a získal medailu za statočnosť. Keď sa po štyroch rokoch vrátil domov, nikto mu nič nevyčítal. Bol vojnovým hrdinom, to po prvé po druhé, už nebolo nikoho, koho by sa jeho bolesť, či zrada dotýkala. Editin otec zomrel o pár dní po smrti svojej milovanej dcérky, Ilona, jej spoločníčka a kamarátka sa vydala za nejakého notára a žila v Juhoslávii, plukovník Bubenčič sa zastrelil na Sáve, kamaráti alebo padli, alebo si popri hrôzach vojny na takú „malú epizódku zrady“ ani nespomenuli.

Poručík Hofmiller začal žiť novým životom. „Protože mi mou vinu nikdo nepřipomínal, zapomněl jsem na ni. Neboť srdce dokáže zcela a hluboce zapomenout, když zapomenout chce.“

/strana 329/

„… žádná vina není zapomenuta, dokut o ní ví svědomí“.

/strana 329/

TOUHA PO POCHOPENÍ A VYJÁDŘENÍ KONCE JEDNOHO SVĚTA

Román, ktorý som práve prečítala, Stefan Zweig dokončil krátko pred druhou svetovou vojnou. Rok predtým, ako začala. Zweig zomrel v roku 1942. Doslov napísal Jaroslav Střílecký a vôbec sa mi nepáčil. Aspoň jeden citát na záver:

Zweigův pohled na svět byl založen na iluzích, do nichž tak vkořenil svůj život, že na jejich rozbití dobrovolně zemřel. Při takovém poukazu musíme však být obezřetní, abychom maně nepřitakali vrahům. Neboť nejlepší z Zweigových iluzí se nerozložily, ale byly brutálně zničeny mocnostmi, jež se staly nadmíru neiluzorní silou a bezostyšně manipulovaly osudy desítek milionů, ač světonázorově nejen nebyly zušlechtěny, ale vyvěraly z barbarské směsi temně instinktivní agresivity, sekularizované pověrečnosti a samozvaně cynického mesianismu. Proti tomu byla Zweigova iluze -jakkoli se s ní dnes nemůžeme ztotožnit – útočištěm konkrétně humánní naděje.“

Veröffentlicht unter Lieblingsauthoren, Rakúski autori, Stefan Zweig, Werke | Verschlagwortet mit , , , , | Kommentar hinterlassen

Juraj Vojtáš: Odvážne srdce

Juraj Vojtáš: Odvážne srdce

 

Je fascinujúce, kam až je otec schopný zájsť, aby zachránil svojho syna.“

/Peter, otec štyroch synov/

Knižnica: M.T.

Prečítané: jún 2019, Bratislava

Jazyk: slovenský

Počet strán: 308

Vydavateľstvo: Zaostri na rodinu, o.z., Banská Bystrica 2016

Druh knihy: fantasy

Prológ

LOV NETVORA

Hnal sa lesom. Nesmierny hnev lomcoval jeho vnútrom. Neznášal les, cez ktorý sa predieral. Hnusil sa mu mesiac, ktorý tušil nad sebou. A nenávidel ľudí v údolí.“

/strana 7/

1. časť

DIVOČINA

POKOJNÉ RÁNO

Zoznamujeme sa s rodinou, v ktorej je dospievajúci chlapec Will, jeho mama a otec. Chlapcovi sa čoraz častejšie sníva ten istý strašný sen. Teda, on si myslí, že je to „iba sen“.

Pokiaľ vo mne bije srdce, nedovolím, aby mu ublížili! Tentoraz budem pri ňom včas,“ dodal otec.

/strana 13/

………………………………………………….

Ešte som len na strane 213, ale musím si robiť poznámky z toho, čo som prečítala, lebo knihu mám požičanú len na určitý čas a ten sa kráááááti!!! 🙂

Takže? Som príjemne prekvapená. Veľmi dobre sa mi číta knihu, ktorú napísal jeden zo saleziánskych spolupracovníkov. Je to napínavé hneď od začiatku, tajomné, boj dobra a zla, hádanka, ako to asi skončí, plné prekvapujúco nových udalostí. Ja inak nerada čítam „fantasy knihy“ a tak som rada, že sa mi konečne dostala do rúk kniha, ktorá ma baví. Hoci ešte netuším, ako skončí….

……………………………………………

Willa stále prenasledujú strašné nočné mory, o ktorých jeho rodičia hovoria, že sú to „len sny“ a že „to prejde“. Ale v náznakoch sa dozvedáme, že je za tým oveľa oveľa viac.

ZVÁŽANIE DREVA

Veľmi pekne a pôsobivo napísaná kapitola o otcovi a jeho vzťahu k synovi. Aj naopak, hoci Will je ešte mladý teenager a „kope do trávy“, keď ho otec volá vyrúbať stromy v lese. On by radšej šiel s kamarátom Fironom na lov. Ale otec mu nedovolí ani len vyrobiť si luk. „Z lesa si berieme len to najpotrebnejšie,“ hovorí mu.

PRÁCA VO VYHNI

Otec vo vyhni vyrába podkovy, ale Will hundre, že prečo nevyrába zbrane, keď to vynáša viac peňazí. Nemuseli by byť takí chudobní. „Výrobou zbrane nesieš zodpovednosť za činy, ktoré ňou budú vykonané.“

So zbraňou sa dajú vykonať hrdinské činy!“ nadšene vykríkol Will.

Vojakom v meste by som nevyrobil ani nožík,“ ukončil debatu otec.

/strana 19/

LOV

PRVÉ NEBEZPEČENSTVO

V týchto kapitolách sa dozvieme, ze nie je príliš dobrý nápad neposlúchať svojich rodičov.

BYLINKÁRKA

Stará žena opantala chlapcov vábivým spevom a skoro skončili v močarine. Will sa otcovi nepriznal, že porušil pravidlá ním stanovené, ale otec to uhádol a vybral sa spolu so synom za ženou, ktorá mu skoro zabila syna. Volala sa Gleen a žila predtým nepekným životom. „Natoľko ju fascinujú ľudské stvorenia, že sa ich chce zmocniť. To je len jedna zo slabých odoziev z jej minulosti.“ /strana 39/

Will sa dozvie, že otec pomohol tejto žene – netvorovi, zmeniť sa. Stala sa z nej bylinkárka. Naučila sa ľuďom pomáhať, tvrdí otec. „Pozná všetky liečivé rastliny v Západnom kráľovstve, nielen liečivé.“

/strana 40/

NOČNÁ ZÚRIVOSŤ

Otec pri rozžeravenej peci udieral obrovským kladivom po mohutnej železnej tyči. Odletujúce iskry osvetľovali tmu. Will si takto predstavoval dávnych rytierov, ako mocnými údermi odsekávajú hlavy drakom“.

/strana 41/

PRVÉ STRETNUTIE SO ŠĽACHTIČNOU

V tejto kapitole sa Will stretáva s čarovným stvorením, s podrezaným jazykom, ktoré ho napriek tomu zasiahne rovno do srdca. Stane sa jej ochrancom, hoci ani dobre netuší, kto ona je. Až kdesi na konci knihy sa dozvieme, že Cara nesie „temné bremeno. Je sľúbená najvyššiemu z netvorov, čiernemu drakovi, ktorý ju unesie.“

OBJAVENIE NETVOROV

Budovatelia pretvárajú svet, ktorý stvoril „Prvý Kováč“. Ale do sveta, ktorý bol krásny a čistý prichádzajú Ničitelia a tí sú schopní rozbiť všetko, čo tu je. Will sa dozvie nielen históriu toho, ako vzniklo „Západné kráľovstvo“, ale objaví aj „netvorov“.

Jeho otec dokáže zbaviť ich nenávisti. Zo strašného medveďa, ktorý ich napadol, sa stane zarastený muž, ktorému sa po tvári kotúľajú slzy.

Chcel som ťa zabiť,“ namietal muž zahanbene. „Odpusť mi… tá nenávisť… je preč… ako si to urobil?“

Sám si sa jej vzdal, ja som ti len ukázal prameň. Rozhodnutie vrátiť sa si urobil sám.“

/strana 61/

RODINNÁ HISTÓRIA

Náš rod má dar obnovovať… v ľuďoch vieme objaviť ich pôvodnú krásu… ukázal som mu, kým bol v okamihu zrodenia. Videl som v ňom odblesk Milujúceho Slnka.“

A to svetlo z hrude?“

Keď druhému praješ dobro, v srdci sa ti rozhorí oheň Prvého Kováča. Je to plameň, ktorým boli pred vekmi vytvorené všetky veci. Tyč s kameňom ich nasmerovala k nemu. Plameň prenikol do zákutí jeho mysle a rozhorel v ňom vyhasnutú nádej a lásku. Život sa mu opäť zdal zmysluplný. Chytil sa ho celou dušou. Zanechal nenávisť. Túžba byť šťastný pretrhla putá nenávisti a hnevu, ktoré ho zväzovali a ľudská podoa sa predrala na povrch. Toto je Svetlá Premena.“

/strana 63/

Sú aj takí, ktorí sa po boji s Premeneným sami stali netvormi,“ zašepkala mama.

/strana 66/

Vtedy Will pochopil, prečo mu otec zakazoval s netvormi bojovať. „Ak sa im vyhneš, prežiješ dlhšie,“ hovoril.

/strana 67/

BOJ

Caru zraní jeden z netvorov a Willov otec s ním bojuje. Rana je otrávená a Cara je v bezvedomí. Takto ju nedostanú ku bylinkárke Gleen cez rozvodnenú Striebornicu. Musia ju dostať do mesta, z ktorého pochádza.

II. časť

MESTO

Vojaci, ktorí mali na Caru dávať pozor, spútajú Willa a jeho kamaráta, ktorí im privedú priotrávenú Gleen. Je to úplne nelogické, z čoho ich obviňujú, pretože keby ju chceli zabiť, tak s ňou predsa neprídu do tábora. Rozviažu ich až v meste na príkaz kniežaťa, ktorý im ďakuje za záchranu jeho dcéry. Netuší, že Will sa dostal ku bylinkárke a priniesol Care potajomky nápoj, ktorý ju znovu prinavráti k životu.

Firon sa ukáže ako „rodený dvoran“. Vyjadruje sa ako vzdelaný človek a dostane ich „z kaše“. Knieža sa rozhodne, že ich nechá na svojom dvore vyučiť za obrancov. Will a až teraz začína učiť čítať a písať, nehovoriac už ani o používaní zbrane. To by sa jeho otcovi nepáčilo, ale Will už ide svojou cestou. Spolu s Fironom sú očarovaní mestom, ktoré jeho otec tak veľmi nemá rád.

Caru sa znovu ktosi pokúsi uniesť, ale Will ju zachráni. Carin otec ho za tento odvážny čin pasuje za člena hradnej stráže. Ako taký bude dostávať aj svoj žold.

PASOVANIE DO HRADNEJ STRÁŽE

Pred kým má Cara strach?“ pátral Will…

Čo tým myslíš?“ spýtal sa knieža potichu.

Celý čas niečo hľadá,“ pokračoval Will, „pred niekým má hrozný strach.“

/strana 143/

Ale knieža mu nič nepovie, nič neprezradí. Tým pádom ani my, čitatelia, nevieme, z čoho má krásne dievča taký ukrutný strach a prečo tak úzkostlivo hľadá Osloboditeľov.

PLES

Knieža, aby ochránil svoju dcéru, rozhodne sa vydať ju za bohatého grófa. Netuší, že na ples neprišiel skutočný gróf. Jeho zabil Netvor a ku kniežaťu sa dostal oblečený do zlatej masky. Už na plese chcel Caru uniesť, ale Will bol zasa dosť predvídavý na to, aby uhádol, čo sa deje. Aj keď neprišiel na to, kto gróf v skutočnosti je, zabránil, aby Cara zhorela a temer pri tom zhorel on sám. Musel sa pobrať domov, aby ho matka vyliečila. Čo sa stalo s Carou, netušil. Bolelo ho srdce, že sa vydáva.

PRÍCHOD DOMOV

Otec mal pravdu. Mesto mu prinieslo len bolesť a sklamanie. Otec poslednú noc bojoval proti trom Premeneným. „Nezvyknú sa združovať. Dlho boli v temnej podobe, preto bolo hrozne namáhavé sprevádzať ich na svetlo… ušli do lesa… odolali volaniu svetla.“

/strana 169/

Nauč ma poraziť ich! Chcem ich všetkých vyhubiť!“ Will sa s veľkou nádejou v hlase obrátil na otca. Aj mama sa súčasne s ním pozrela na otca.

Nie si na to pripravený!“ vybuchol otec, „boj s prvým Premeneným by si neprežil!“

Stále ma považuješ za dieťa! Ani trochu mi neveríš!“ povedal namrzene Will a vstal od stola.

/strana 170/

Je ako fakľa v tme, čo priťahuje nebezpečenstvo,“ vzdychol otec, „a ja nemám silu…“ zovrel päste, až mu zbeleli hánky, „a nemám silu vyhovoriť mu to.“

/strana 171/

III. Časť

PEVNOSŤ

SMUTNÉ RÁNO

Gróf sledoval Willa, keď sa vracal domov a prepadol ich. Otca asi zabili, ale matke a Willovi sa podarilo ujsť.

Musím zistiť, čo je s otcom“ hlesol Will.

Zachránil nás tým, že zostal,“ povedala smutne mama, „určite je v poriadku.“

/strana 187/

Ja viem, kam uniesli kňažnú,“ riekla mama a Will sa na ňu prekvapene zadíval. „Nesmieš ho prenasledovať,“ tvár sa jej skrivila od bolesti, „sľúb mi to!“

Ako to vieš?“ opýtal sa Will. Vždy považoval mamu za ženu, ktorá nevykročila z rodného lesa.

Je to temná cesta,“ pokračovala potichu, „je to miesto lákavé a strašné zároveň.“

Ako to vieš?“ zopakoval Will.

Namiesto odpovede si mama zdvihla vlasy. Will neveriacky hľadel na čierneho draka na jej pokožke.

Odkiaľ to Pmáš?“ nechápal Will.

Nechoď tam!“ Mama naňho uprela svoje prenikavé modré oči.

Mama!“ Will vzal mamine trasúce sa ruky do dlaní. „Je tam Cara. A možno tam odviedli aj otca.“

Zabudni na nich. Ak otca zajali,“ zavzlykala, „je navždy stratený!“

/strana 189/

PREBUDENIE

Will, Firon, Ron a Fironova sestra Raina sa rozhodli ísť vyslobodiť Caru. Aj Mal bol s nimi. Ten, ktorý v meste kradol, aby mohol uspokojiť svojho ustavične opitého otca. Po mnohých ťažkostiach sa dostali za Zakázaný hrebeň a Will si uvedomil, že sú v zajatí Temného pána!

Naša záchraná výprava sa začína dobre,“ zahundrala Raina, „som zvedavá, kto príde zachrániť nás!“ Will si nadával. Bylinkárka mala pravdu. Do čoho sa to pustili!

/strana 212/

PÁN HRADU

Willovi sa zdalo, že pán hradu je falošný gróf Mallin, ale hlas zahalenej postavy na tróne, ku ktorému ich doviedol strážca, patril niekomu inému.

Neoprávnene ste vnikli na moje územie… za to vás čaká poprava.“

/strana 214/

Ale tmavá postava pána hradu im dá šancu. Môžu sa zapojiť do dobrodružstva, o akom sa ani im, ani ich rodičom ani nesnívalo. „Môžete získať slávu, bohatstvo, uznanie…“

/strana 215/

Vyzerá to ako nejaká pasca, ale Will si myslí, že ak chcú zachrániť otca a Caru, musia riskovať. Súhlasí.

PRIVÍTACIA SLÁVNOSŤ

Will s kamarátmi objaví Caru. Ako budúcu manželku temného pána hradu. „To chce jeho Caru každý chlap na povrchu Risnie?“

/strana 220/

Willl na slávnosti plnej opitých ľudí, objaví, ako sa z ľudí stávajú netvory.

ROZHOVOR S CAROU

Will túžil vziať domov aspoň Caru. Po otca sa vrátia neskôr. Ale Carin pohľad pri stretnutí bol mútny. Aj keď sa mu podarilo vrátiť jej spomienky, nemohli z hradu ujsť. Nielen hrad, ale celé údolie bolo strážené vojakmi.

POKUS O ÚTEK

Cara má splodiť nástupcu trónu vo Forneme. Aby temmný pán hradu mohol ovládnuť celé územie kniežatstva bez toho, aby musel bojovať. Netuší, že Cara je neplodná. Keď na to príde, zabije ju, pretože ju už nebude potrebovať.

TREST

Temný pán hradu ich za trest, že sa pokúsili ujsť, nechá pracovať v bani ako posledných otrokov. Rainin trest spočíva v tom, že bude „drhnúť podlahu v kuchyni!“

/strana 235/

TAJNÁ CHODBA

Will nájde svojho otca zavretého v klietke uprostred Premenených, ktorí sa pokúšajú dočiahnuť ho svojimi chápadlami. Zasa sa na to príde, že Will chce oslobodiť svojho otca. Chytia ho, dovedú pred temného pána hradu a ten mu povie, že ak do troch dní nenájde pre neho čierny drahokam, začne jeho kamarátmi kŕmiť Premenených.

CESTA NADOL

V tejto kapitole je priveľa informácií. Je o tom, ako sa vlastne Temný pán hradu stal mužom, ktorý premieňal ľudí na Netvorov. A o tom, že čierny drahokam je vlastne jeho srdce. Preto má armádu otrokov, ktorí kopú v bani, lebo dúfa, že ho tam niekde nájdu. Ale, ak by sa srdce k nemu dostalo, premenil by na Netvorov celú zem. Ešte niekto si však robí nárok na nadvládu nad svetom. Je to úlisný sluha Slíma Temného pána, ktorý chce vládu sám pre seba. Schmatne spievajúcu Caru, ktorá spevom uspáva netvorov, aby sa Will mohol porozprávať so svojím otcom a stratí sa v úzkej chodbe.

Will sa rozhodol. Teraz ich zachráni len jedno, preblesklo mu mysľou. „Otec, dôveruj mi!“ zakričal otcovi a ozlomkrky sa rozbehol do podzemia hory.

/strana 256/

TEMNÁ PREMENA

Kapitolu treba osobne prečítať. Je dosť komplikovaná. Will je dobodaný pavúkom, omotaný ženou, ktorú Temný pán hradu nedávno premenil na netvora a on sám sa stane netvorom.

Ja viem,“ povedal postave pred sebou, „je to ťažké Ale napriek tomu ich mám rád.“

/strana 262/

Keď sa zbavil zlosti na otca, že mu nerozumie, na Caru, ze ho nemiluje, na priateľov, že sú zručnejší, vzdelanejší ako on, zachránil sa pred premenou na Netvora. Láska ho zachránila. Jeho pokožka nadobudla znovu ružovú farbu a čierne krídla sa rozplynuli v dyme. „Namiesto postavy pred ním ležalo Srdce temnoty“.

/strana 262/

Kniha má vyše tristo strán. Už mi veľa nechýba, ale, žiaľ, musím ju vrátiť. Ak niekto z vás vie, ako sa to všetko skončí, dajte vedieť, prosím… 🙂

Nasledujúca kapitola má povzbudivý názov, nie? 🙂

SVETLÁ PREMENA

Veröffentlicht unter fantasy, Slovenskí autori, Werke | Verschlagwortet mit , , , , , | Kommentar hinterlassen

Learn English Through Story – Jane Eyre

Learn English Through Story – Jane Eyre– Practice Listening English

English 7 Levels.com

https://www.youtube.com/watch?v=AIzQia83YXM

Vypočuté: marec 2019

Jazyk: anglický

Titulky: anglické

Poznámky: slovenské

Tahira Aslam: It´s a very interesting story in a very simple English, intonation of the reader´s impressed me alot.

/intonácia toho, ktorý to číta, ma ohromila/

Chapter 1: My Story Begins

In 1825, I was ten years old. My father and mother were dead. I lived with my aunt and uncle, Mr. And Mr.s Reed. Their house was called Gateshead Hall. The house was in Yorkshire, in the north of England. My Aunt and Uncle Reed had two children – a boy, John, and a girl, Eliza. I like my Uncle Reed and he liked me. But in 1825, my uncle died. /zomrel/

After that, I was very unhappy. My Aunt Reed did not like me. And John and Eliza were unkind to me. It was a cold, rainy day in December. All of us were in the house. I wanted to be alone. I wanted to read. I opened a book. Then I heard my Cousin John´s voice. „Jane! Jane Eyre! Where are you?“ John shouted. /kričal/

He came into the room and he saw me. „Why are you reading my book?“ he asked. „Give it to me!“ John took /vzal/ the book. He hit /udrel/ my head with it. I streamed. John hit me again. I pulled his hair and I kicked him. /Vytrhla som mu vlasy a kopala som ho./ „Help! Help, Mamma!“ John shouted. „Jane Eyre is hurting me! /ubližuje mi/“ Aunt Reed ran into the room. She pulled me /odtiahla ma/ away from John.

John hit me with a book,“ I said. „I hate him. And I hate you too!“ You are a bad girl, Jane,“ my aunt said. „Why do you hite me?“ „You don´t like me,“ I replied.

Jane chce odísť z domu, kde nie je milovaná. Ale jej teta sa jej len smeje.

Where will you go? Your parents are dead. You cannot live alone.“ Aunt Reed thought for a moment. „My friend, Mr. Brocklehurst, is the owner of a school,“ she said. „I will send you to Mr. Brocklehurst´s school.“ A few days later, Mr. Brocklehurst came to Gateshead Hall. He was a very tall man. His eyes were dark and his face was cruel. /jeho tvár bola krutá/

Od začiatku Jane Eyre ponižoval a rovnako ako ostatné deti v škole, za nič nemal. Vďaka pani Reed považoval Jane Eyre za „zlú“. „God punishes /trestá/ bad children, Jane Eyre.“ „God will punish John Reed,“ I replied. Jane je ešte len malé dievčatko, ale bráni sa, bojuje. No proti svetu a sile dospelých sa zdá, že nemá šancu.

Bad girls are punished at my school, Jane Eyre,“ Mr. Brocklehurst said. „The girls work very hard at Lowood. You will become a good girl.“

I will work hard. I will be a good pupil, Mr. Brocklehurst,“ I said.

Two weeks later, I left Gateshead Hall. I went to Lowood School.

Chapter 2: Lowood School

It was the month of January. I arrived at Lowood School at night. A servant took me up some stairs and into a big bedroom. /Sluha ma priviedol na schody do veľkej spálne./ There were many beds in the room. The girls in the beds were asleep. /spali/ The servant took me to an empty bed. I put on my nightclothes and I got into bed. Soon, I was asleep too.

I woke up very early.

I loud bell was ringing. /Počula som hlasné zvonenie./

The bedroom was dark and cold. I watched the other girls. They washed in cold water and they dressed quickly. There was a plain /prostý, jednoduchý/ brown dress next to my bed. And there was a pair of ugly /škaredé/, heavy shoes.

I washed quickly. Then I put on my new clothes. I was very hungry. I followed the other girls down the stairs. We sat down at long tables in a large dining-room. Our food was terrible. „The food is bad again,“ one of the girls said.

Stand up!“ a teacher shouted. „Don´t talk!“

We walked into a big schoolroom and we sat down.

There were about eighty girls in the schoolroom.

And there were four classes.

The oldest girls were in the fourth class.

I was in the first class.

Four teachers came into the room and we began our lessons. The lessons were not interesting. First, we read some pages in a book. Then our teacher asked us questions about those pages.

After four hours, we went outside. It was very cold.

Very soon, /veľmi skoro/ a bell rang. Lessons started again.

……………………

Three weeks past. One afternoon, the head teacher /vedúci učiteľ/ came into the schoolroom. The head teacher´s name was Miss Temple. Mr. Brocklehurst was with her. We all stood up. I stood behind an older girl. I did not want Mr. Brocklehurst to see me. Mr. Brocklehurst walked slowly round the room. Everybody was very quiet. And then I dropped /pustila som/ my book! Pán Brocklehurst malú Jane zbadal a okamžite zareagoval.

Ah! The new girl,“ he said. „Come here, Jane Eyre!“ Then he pointed at two of the older girls. „You two girls – put Jane Eyre on that high chair!“ he said.

Look at Jane Eyre, everybody! This child is bad. She is a liar. She will be punische! Miss Temple! Teachers! Girls! Do not talk to this child.“

Then he spoke to me again.

Jane Eyre, you must stand on that chair for two hours, you are a bad girl,“ he said.

That evening, I cried and cried. /kričala som/ But Miss Temple was kind to me. „You are a good pupil, Jane. And you are not a bad girl. I am your friend, Jane,“ she said.

……………………..

Lowood School was in an unhealthy place.

The building was wet /vlhká/ and cold. Mr. Brocklehurst owned the school. He was a rich man. But he did not buy warm clothes for us. And he did not buy good food for us. Everybody hated him.

In the sprin, many of the girls became sick. Some of them left the school. They never came back. Many of the girls died.

That spring was a terrible time. We had not lessons.

Miss Temple and the other teachers took care of the sick pupils.

The next year, Lowood School moved to a better place. Pôvodný majiteľ školy bol súdený a už sa nikdy do školy nevrátil. Obvinili ho, že kvôli jeho nedostatočnej starostlivosti, prišlo niekoľko detí o život. Škola dostala nové vedenie a Jane sa v nej začalo páčiť.

After that, I was happy at Lowood School too.

I was a pupil /bola som žiačkou/ at Lowood School for six years. Then I became a teacher. /potom som sa stala učiteľkou/

I was a teacher at the school for two years.

I never returned to Gateshead Hall.

And the Reeds never wrote to me.

Chapter 3: Thornfield Hall

In 1833, I was eighteen years old.

In the summer, Miss Temple left Lowood School. She got married.

I wanted to leave Lowood too. I wanted a new life.

I will be a governess,“ I thought.

I put an advertisement in a newspaper.

October, 1833. Lowood.

A young woman wants to teach one or two children in their home.

She teaches English, Arithmetic, Geography, Religion, French, Drawing /maľovanie/ and Music.

Jane dostala odpoveď na svoj inzerát:

The reply was from Mr.s Fairfax of Thornfield Hall, near Millcote.

I wrote to Mr.s Fairfax immediately. /okamžite/

I travelled to Millcote in a coach.

……………….

V novom domove ju milo privítala pani Fairfax.

A lady was in the room. She was sitting by the fire.

Mr.s Fairfax is very kind,“ I said to myself. „I willl be happy here.“

Your pupil is Adele Varens.

Adele´s mother was a Frenchwoman.

Adele is Mr. Rochester´s ward. /strážca, poručník?/

He takes care of her.

Mr. Rochester? Who is Mr. Rochester?“ I asked.

Mr. Edward Rochester is the owner of Thornfield Hall,“ Mr.s Fairfax said.

I am his housekeeper. I take care of Thornfield Hall. Mr. Rochester is not here now. He does not like this house. He is often away from home.“

I was very tired. Mr.s Fairfax took me up the wide stairs. She took me to my room. I went to bed immediately. And I slept well.

The next morning, I woke early. The sun was shining. I put on a plain black dress. I opened my bedroom door. I walked along a corridor and down the wide stairs. /široké schody/ I walked out into the sunny garden. I turned and I looked up at my new home. Thornfield Hall was a beautiful house with many large windows. The garden was beautiful too. After a few minutes, Mr.s Fairfax came into the garden. She spoke to me.

Good morning, Miss Eyre,“ she said. „You have woken early. Miss Adele is here.After breakfast, you must take her to the schoolroom.She must begin her lessons.“

A pretty little girl walked towards me.

She was about eight years old.

She spoke to me in French and I replied in French.

We worked all morning.

Adele enjoyed her lessons and I was happy.

……………………

In the afternoon, Mr.s Fairfax took me into all the rooms of Thornfield Hall.

We looked at the paintings and at the beautiful furniture.

We walked along the corridors.

Come up onto the roof, Miss Eyre,“ Mr.s Fairfax said. „You will see the beautiful countryside around Thornfield Hall.“

We walked up many stairs.

At last, we were at the top of the house.

We walked along the top corridor. Mr.s Fairfax opened a small door and we walked onto the roof. We stood on the roof /strecha/ a few minutes. Then we went back into the house. We walked carefully towards the stairs. The top corridor /horná chodba/ was narrow /bola úzka/ and dark.

Suddenly, I heard a strange laugh.

Who is that, Mr.s Fairfax?“ I asked. Mr.s Fairfax did not reply. She knocked on a door. „Grace,“ she said. The door opened. Behind the door was a small room. A servant was standing at the door.

Be quiet, Grace, please,“ Mr.s Fairfax said.

The woman looked at Mr.s Fairfax. Then she closed the door.

That was Grace Poole,“ Mr.s Fairfax said. „She works up here. Sometimes she laughs and talks with the other servants.

Don´t worry about Grace. Please come downstairs now, Miss Eyre.“

Chapter 4: Mr. Rochester

Three months passed. I had not met the owner of Thornfield Hall.

On January afternoon, I went out and I walked towards the road.

I was going to the village of Hay. I was going to post a letter in the village. Hay was two miles from Thornfield Hall. The day was fine but it was very cold. I walked quickly and soon I was near the village. Suddenly /odrazu, zrazu, náhle/, a big black-and-white dog ran past me /bežal okolo mňa/.

A moment later, a man on a black horse followed the dog. The dog ran past me again. It was barking loudly /brechanie bolo hlasné/ . I turned round /otočila som sa/.

The horse had fallen on the icy /ľadovú/ round and the man had fallen from the horse. I walked towards them. „Can I help you, sir?“ I asked.

My horse fell. I´ve hurt my foot,“ the man said.

The horse stood up. The man tried to stand up too. But he could not stand. He fell onto the ground again. The man was about thirty-five years old. He was not handsome but he had a strong face. He had dar eyes and black hair. He was not very tall but his body was powerful.

Jane Eyre ponúkla neznámemu ranenému mužovi pomoc.

The man stood up very slowly, and he put his hand on my shoulder. He walked slowly towards his horse. I helped him. He pulled himself onto the horse /vytiahol sa sám na koňa/.

Jane Eyre sa pobrala ďalej do dediny, odoslala napísaný list a vrátila sa naspäť do Thornfield Hall. Netušila, že muž, ktorý na ňu tak silne zapôsobil, bol sám majiteľ Thornfield Hallu.

Bright lights were shining in the big house. I went inside. A big black-and-white dog walked towards me. It came from the dining-room. „Whose dog ist that?“ I asked a servant.

It´s Mr.Rochester´s dog,“ the servant replied. „Mr. Rochester has come home. But he has hurt his foot. His horse fell on some ice.“

I smiled. The owner of Thornfield Hall had returned. I saw Mr. Rochester the next day. He sent for me in the evening.

I put on a clean dress. I brushed my hair carefully.

This is Miss Eyre, sir,“ Mr.s Fairfax said. Mr. Rochester looked at me. He did not smile. Pán Rochester začal rozhovor s Jane, čudujúc sa v duchu tomuto „malému čarovnému škriatku“. Pani Fairfaxová chválila Jane, že je šikovnou učiteľkou a má na malú Adelku dobrý vplyv.

Mr. Rochester smiled for the first time. „You are very young, Miss Eyre,“ he said. „I am eighteen, sir,“ I replied. Mr. Rochester smiled again. He did not ask me more questions.

After that evening, I did not see Mr. Rochester for a few days.

Then, one night, he sent for me again.

You are looking at me very carefully. Am I a handsome man?“

No, sir,“ I said.

You speak the truth, Miss Eyre!“ Mr. Rochester said.

Look at me again. Am I a kind man?“

No, sir,“ I said again. „You are smiling now. But you are not always kind.“

That is true,“ Mr. Rochester replied. „I have had a difficult life. I have met bad people. I have been a bad person myself. Now Thornfield Hall is my home. But I hate this house. You are very young, Miss Eyre. You cannot understand me.“ „You are right. I don´t understand you, sir,“ I said.

Jane musela uložiť Adelku a tak pán Rochester navrhol, že budú v rozhovore pokračovať zajtra. Očividne ho bavilo rozprávať sa s takým čistým a neopakovateľným stvorením, akým Jane bola.

Mr. Rochester was an interesting man.

But he was a strange man too.

I often thought about him.

Why does Mr. Rochester hate Thornfield?“ I asked myself.

Chapter 5: Fire!

It was March. One night, I was in bed. But I was not asleep. The house was quiet. Suddenly, I heard a sound in the corridor outside my room.

Jane počula strašný smiech.

I got out of my bed and I wen quietly to the door.

I listened. I heard another sound.

Somebody was walking up the stairs to the top corridor. Then I heard somebody close a door.

Was that Grace Poole?“ I said to myself.

I put on some clothes and I opened the door.

There was a candle on the floor outside my room.

The candle was burning.

There was thick smoke in the corridor.

I went into the corridor. I looked around me.

The door of Mr. Rochster´s bedroom was open.

And the smoke was coming from Mr. Rochester´s room.

I ran into the room.

Wake up, sir!“

What happened, Jane?“

There was a fire, sir. Grace Poole tried to kill you!

Stay here, Jane. Open the window. I´ll go upstairs.“

I sat in a chair by the window.

Time passed. At last, Mr. Rochester returned.

Please don´t worry, Jane,“ he said. „Grace Poole is a strange woman. But she won´t hurt anybody tonight.“

I stood up. „Goodnight, sir,“ I said.

Thank you, my dear friend,“ he said. „You saved my life tonight, Jane.“

Goodnight, sir,“ I said again.

I went back to my bed. I was very tired.

Jane si uvedomila, že pána Rochestera miluje.

Did he love me?“ I did not know.

I did not see Mr. Rochester the next day. He did not sent for me.

Jane pána Rochestera na druhý deň nevidela. Nebol doma. Pani Fairfaxová povedala, že šiel do Ingram Parku.

Mr. Rochester will stay there for a week or more. He has gone to Ingram Park,“ Mr.s Fairfax replied /odpovedala/. „He has many friends. All his friends will be at Ingram Park this week.“

Jane je už do pána Rochestera zamilovaná a ako „sa patrí“, žiarli, že medzi priateľmi, ktorých pán Rochester má, budú aj dámy, predovšetkým krásna Miss Blanche Ingram, ktorá by nedbala stať sa Rochesterovou ženou.

Is Miss Ingam beautiful?“ I asked.

She is very beautiful,“ Mr. S Fairfax said.

Will Mr. Rochester marry her?“ I asked.

Mr.s Fairfax smiled. „I don´t know.“

I was very unhappy. I went up to my bedroom. I looked in my mirror. „Jane Eyre,“ I said to myself. „You are not pretty and you are poor. Mr. Rochester will never marry you…. You are a poor governess. Forget Mr. Rochester, Jane Eyre! Forget him!“

Chapter 6: Guests at Thornfield Hall

Two weeks later, a letter arrived for Mr.s Fairfax. „Mr. Rochester will return on Thursday,“ Mr.s Fairfax said. „Some of his friends will come here with him. There will be many guests at Thornfield Hall.“

On Thursday evening, Mr.s Fairfax, Adele and I were in Adele´s bedroom. Mr. S Fairfax was looking out of the window. „The guests are arriving now!“ Mr. S Fairfax said.

I went to the window and I looked out. There were three carriages /koče/. Two people were riding horses. Mr. Rochester was riding his big black horse. Jane sa dívala na krásnu Blanche Ingram a bolo jej smutno.

Na druhý deň poslal pán Rochester pre Adelku a jej vychovávateľku, aby sa predstavili hosťom.

Later Adele and I went quietly into the sitting-room.

And soon, eight ladies came into the room.

One of them was tall, dark and very beautiful. She was Blanche Ingram. Adele ran towards her.

Good evening, beautiful lady,“ she said in French.

What a pretty little girl!“ Blanche Ingram said.

Miss Ingram spoke to the other ladies. And she spoke to Adele. But she did not speak to me.

Half an hour later, the gentlemen came into the room. I looked at Mr. Rochester. He saw me, but he did not speak to me. Miss Ingram pointed at Adele. „Why doesn´t little girl live at a school, Mr. Rochester?“ she asked. „Adele learns her lessons at home,“ Mr. Rochester replied. She has a governess.“ … Later, Miss Ingram and Mr. Rochester sang some songs together. Mr. Rochester had a fine voice. I listened to the songs, then I left the room. Mr. Rochester followed me. „What is wrong, Jane?“ he asked. „Nothing is wrong, sir,“ I said. „But I am tired. I am going to my room. Goodnight, sir.“ „You are tired. And you are unhappy too, „ Mr. Rochester replied. „There are tears in your eyes. Rest now, Jane. But please come and meet my guests tomorrow evening. Don´t forget, my – , don´t forget, Jane.“

Hostia ostali na Thornfield Hall dva týždne. Jane musela ísť každý večer do spoločenskej miestnosti spolu s Adelkou. Kým Adelka bola celá blažená v spoločnosti hostí, Jane sa radšej utiahla za záclonu a snažila sa neukázať nikomu na oči. Ale potom sa niečo stalo. Nejaký pán Mason sa ohlásil na návštevu a pán Rochester zbledol na smrť, keď mu povedali jeho meno.

Suddenly, Mr. Rochester´s face was pale. „Jane, my little friend, I´ve had a shock,“ he said.

Chapter 7: A Terrible Night

Some hours later, I woke up. A terrible cry had woken me. The moon was bright. Its light was shining through my window. I listened.Then I heard somebody shouting. The voice came from the top corridor. „Help! Help!“ I got out of bed and I put on a dress and some shoes. I opened my door. All the guests were in the corridor outside te bedrooms. They were all asking questions. „What happened?“ they asked. „Is there a fire? Who is hurt? Where is Mr. Rochester?“

Hostia vychádzali zo svojich izieb znepokojene sa jeden druhého pýtali, čo sa deje a kde je pán Rochester. Pán Rochester zvládol začínajúcu paniku. Tíšil dámy a nenápadne všetkých posúval naspäť do izieb. Povedal, že niekomu zo služobníctva snívali zlé sny, ale že už je všetko v poriadku. Ale nebolo…

Soon, somebody knocked on my door. I opened the door. Mr. Rochester was standing in the corridor. „Jane, follow me. Do not make a sound,“ Mr. Rochester said.

We went up to the top corridor. Mr. Rochester unlocked a door and we went inside a room.

Mr. Mason was sitting on a chair in the room. His face was pale. And his shirt was covered with blood! Then I heard a terrible laught. The sound came from the next room.

Grace Poole is a madwoman,“ I thought. Why does Mr. Rochester have a mad servant?“ Mr. Rochester spoke quietly to Mr. Mason. „I am going to bring a doctor, Richard,“ he said. Then he spoke to me. „Stay here, Jane. Wash Mr. Mason´s arm. But do not speak to him.“

Po dvoch pre Jane takých strašných hodinách, sa pán Rochester vrátil nazad aj s lekárom. „She bit me,“ Mr. Mason said. I came up here. I wanted to see her. I wanted to help her. But she bit me!“ „Be quiet now, Richard,“ Mr. Rochester said quickly.

Keď Masona nasadili do kočiara, obrátil sa k pánovi Rochesterovi s prosbou: „Help her. Be kind to her, Rochester,“ he said. „Yes, I will, Mason,“ Mr. Rochester said.

Na druhý deň dostala Jane list z Gateshead Hall. List bol od jej sesternice Elizy. Jej brat John zomrel a matka bola velmi chorá, tak sa obracala na Jane, či by ich nemohla prísť pozrieť.

I started the journey to my Aunt Reed´s house immediately. I arrived there the next day. Jane prišla chorú tetu navštíviť, ale tá s ňou neprehovorila ani slovo. Tri týždne to trvalo, kým Jane oslovila. Dala jej prečítať list, ktorý bol tri roky starý. Madeira. October 1831.

Dear Madam. I am Jane Eye´s uncle. I am very rich man. I have no children. One day, Jane will have all my money. Tell her about me She must write to me. John Eyre.

Janina teta na ten list odpovedala, ale pretože malú Jane nenávidela, nedopriala jej ani strýkove peniaze, ani strýkovu lásku. Strýkovi napísala, že Jane zomrela. „Jane died at Lowood School.“ Teta zomrela na druhý deň zomrela a Jane sa opustila Gateshead Hall navždy. So sebou si niesla strýkov list. Vracala sa do svojho skutočného domova a k mužovi, ktorého hlboko milovala.

Every day, Mr. Rochester and I talked together. And every day, I loved him more.

Chapter 8: In the Garden

Jedneho dňa sa Jane prechádzala v záhrade a pán Rochester sa ku nej pripojil, ako to robieval aj po iné dni. Povedal jej, že jej malá žiačka odchádza do školy a pýtal sa jej, či teraz opustí Thornfield Hall.

Leave?“ I said quickly. „Must I leave Thornfield?“

Don´t leave, Jane,“ Mr. Rochester said. „Stay here.“ He smiled at me. „Will you marry me, Jane?“ For a moment, I could not speak. At last, I asked: „Do you love me, sir?“

I do,“ he replied.

Then, sir, I will marry you,“ I said.

We will be married in a month, Jane!“

…………………

It was the month of July. Two days before our wedding-day, Mr. Rocheser went away. „I willl return tomorrow,“ he said. „I love you, Jane.“ My wedding dress and my wedding veil were in my room. I looked at them. I had a very strange dream last night. It was a dream about this house. But in my dream, Thornfield Hall had no roof. The walls were burnt. They were black. Jane sa ani tak nvyľakala svojho sna, ako toho, že v jej izbe bola odrazu akási vysoká žena s dlhými, čiernymi vlasmi.

She put my wedding veil over her head and she looked in the mirror. Then I saw her face! It was a strange, terrible face… Suddenly the woman tore my veil into two pieces. She threw the pieces on the floor! The woman held her candle near my face, she looked at me and she laughed. Then she went away.

Jane toto všetko porozprávala svojmu snúbencovi Edwardovi. Podľa neho sa toto všetko stalo v Janinom sne. Lenže roztrhaný svadobný závoj bol dôkazom, že sa to Jane nesnívalo.

But the woman did not hurt you, Jane,“ Mr. Rochester said.

Sleep in Adele´s room tonight, my dear. You will have no more bad dreams.“

Chapter 9: Mr. Rochester´s Wife

Prišiel deň Janinej svadby. Sobášili sa v malom kostole, v ktorom nebolo veľa hostí. They were sitting in a dark corner. I could not see them very well. The clergyman started to speak. At every marriage, the clergyman asks an important question. He asks the pleople in the church, „Is there a problem about this marriage?“ The clergyman spoke loudly. He asked this question and he waited. There was silence for a moment. And then one of the men in the dark corner stood up. „There is a problem. These two people must not be married!“ he said. „My name is Briggs, sir. I am a lawyer,“ the man replied. „I know many things about you. 15 years ago, you were married in the West Indies.Your wife´s name is Bertha Mason. She is alive. She lives at Thornfield Hall.“ „It is true,“ he said. „My wife is living at Thornfield Hall. She is mad. Come to the house – all of you! Come and see Mr.s Rochester! Come and see the madwoman!“

Jane bola ako ochrnutá. Nemohla plakať, nevládala povedať ani slovo. Len to si uvedomovala, že nikdy nebude ženou muža, ktorého tak veľmi miluje. Vedela, že pán Rochester je prudký, tvrdohlavý a panovačný muž, ktorý by ju nikdy nenechal odísť z Thornfield Hall. Ale ona musela odísť.

I must leave Thornfield Hall. I must never see Mr. Rochester again. My life here is finished.

My father wanted me to marry Bertha Mason. Her family was very rich. I married her. My father was happy. But I was not happy. Bertha was mad, and she was a bad woman. Nobody told me about her. She was married to me, but she met other men. She was drunk every day. She tried to kill me meny times. After four years, I brought Berta here to Thornfield Hall,“ Mr. Rochester said. „Then I went away. Grace Poole took care of Bertha. I met other women. One of them was a French singer. She was Adele´s mother. Adele is my daughter, Jane. But I did not love the French singer. I did not love anybody. I came home to Thornfield Hall. Then you came here and I loved you. I will always love you. Please stay with me, Jane.“

Jane doslova utiekla z Thornfield Hall. Nezobrala si so sebou nič z toho, čo jej Mr. Rochester daroval. Svoje posledné peniaze dala kočišovi, aby ju odviezol hocikde, ale poriadne ďaleko.

I had no money. I had no food. I walked until the evening came. At last, I lay down on the ground. I fell asleep immediately.

Chapter 10: Moor House

The next morning, I woke late. I walked along the road for many miles. It started to rain. Soon my clothes were wet. I saw no one. I walked on the moor all day. In the evening, I was very tired again. „Where shall I sleep?“ Then I saw a light. I walked slowly towards it.

Dom, do ktorého sa Jane dostala, patril Johnovi Riversovi a jeho dvom sestrám – Diane a Mary. Jane im porozprávala o škole, do ktorej chodila, o tete, u ktorej predtým žila, ale ani slovo o Thornfield Hall a mužovi, ktorého ľúbila. John bol zapálený kazateľ, ktorý dal do poriadku školu pre deti a Jane ako učiteľka mu prišla veľmi vhod. Blízko pri škole bol malý domček, takže sa vyriešilo aj Janino ubytovanie. Dievčatá ju zbožňovali, deti mali rady a John skúmal, aká vlastne je.

One day, St John Rivers came to my house. „I want to ask you three questions, Jane,“ he replied. „Is your name Jane Elliot? Do you have another name? Do you know Jane Eyre?“ I looked at him for a moment. I did not speak. „I have some news for Jane Eyre,“ St John said. „Jane Eyre was a pupil at Lowood School. And she was a teacher there. Then she was a governess at Thornfield Hall – the home of Mr. Edward Rochester.“ „How do you know this?“ I asked. „This letter is from a lawyer. The lawyer tells a story about Mr. Rochester. He had a mad wife. But he tried to marry Jane Eyre. She left Thornfield.“ Jane prizná Johnovi Riversovi svoju identitu aj všetko to, o čom píše právnik jej strýka. „John Eyre has given you twenty thousand pounds. You are rich, Jane.“ Jane nechápala, že prečo pán Briggs napísal práve jemu. „My mother´s name was Eyre,“ St John said. „She was your father´s sister, Jane.“ „Then you, Diana and Mary are my cousins!“ I said.

I gave St John Diana and Mary five thousand pounds each. I wrote to Mr.s Fairfax too, but she did not reply. Six months passend. I heard nothing from Thornfield Hall. Then, one day, I was walking on the moor. Suddenly, I heard a voice. There was nobody on the moor.

But the voice was calling my name – Jane! Jane! Jane! „That is Mr. Rochester´s voice,“ I said to myself. Then I shouted, „I am coming, Edward. I am coming!“

I began my journey the next day.

Chapter 11: My Story Ends

Was Mr.Rochester at Thornfield? Was he ill? And then I saw the house. The house had no roof. Its walls were burnt and black. Nobody was living there.

Vystrašená Jane sa rozhodla ísť do najbližšej dediny, aby získala informácie o tom, čo sa v Thornfield Hall vlastne stalo.

Three months ago, thee was a fire at Thornfield Hall,“ a man told me. „The madwoman burnt the house. She was Mr. Rochester´s wife.“ „Was Mr. Rochester in the house?“ I asked. „He tried to save his wife´s life. He went into the burning house. But the madwoman jumped from the roof. She died.“

Was Mr. Rochester hurt?“ I asked quickly.

Yes, he was badly hurt,“ the man said. „He is blind – he can´t see. And he has only one hand. He is living at Ferndean.“

I got out of the carriage near Ferndean. I walked to the house. I knocked on the door. A servant opened it. I knew her.

Bol čas večere a pán Rochester chcel sviečky. Napriek tomu, že bol slepý, robilo mu dobre vedomie, že vedľa neho horia sviečky. Jane vzala sviečky do vlastných rúk a vybrala sa za milovaným pánom Rochesterom, z ktorého sa stal rozmrzelý mrzák.

I opened the door of Mr. Rochester´s room. His black-and-white dog was sitting by the fire. The dog jumped up and ran towards me. „Who is there?“ Mr. Rochester said. „Don´t you know me, Edward?“ I asked. „Your dog knows me.“ I put the candles on a table. I held Mr. Rochester´s hand. „I know that voice. And I know this little hand,“ Mr. Rochester said. „Is that you, Jane?“ „Yes, sir, I have found you at last,“ I said. „I will never leave you again.“ Then I told Mr. Rochester my story. „Why did you leave your cousins, Jane?“ Mr. Rochester asked. „Why did you come back to me? I am blind. I have only one hand.“ „I will take care of you, Edward,“ I said. „But I don´t want a servant,“ Mr. Rochester replied. „I want a wife.“ „You will have a wife, Edward,“ I said.

I will be your wife. I will marry you. I loved you very much at Thornfield Hall. Now I love you more.“

Mr. Rochester and I got married. After a time, his eyes were better. He could see a little. He saw the face of our first child! My dear Edward and I are very happy.

Veröffentlicht unter English, Werke, zvukove nahravky | Verschlagwortet mit , | Kommentar hinterlassen