Joanna Batkiewiczová – Brozeková: Ježišu, ty sa postaraj.

Joanna Batkiewiczová – Brozeková: Ježišu, ty sa postaraj.

Dolindo Ruotolo. Život a zázraky

Knižnica: vlastná, darček od Tomáška k narodeninám 2019

Počet strán: 288

Jazyk: slovenský

Preklad z poľštiny Juraj Švec 2018

Vydavateľstvo: Casa Mariana Editrice, 2018

Druh knihy: náboženská

Napísané na obálke knihy

Joanna Batkiewiczová-Brozeková je poľská novinárka, publicistka a prekladateľka, autorka niekoľkých kníh o pátrovi Dolindovi Ruotolovi a spoluautorka knihy „Mam odwage mówic o cudzie“ /Mám odvahu hovoriť o zázrakoch/.

V súčasnosti spolupracuje s portálmi Vatican Insider a Aleteia.

Život

Kňazská dôstojnosť je obrovské bremeno. Preto ten, kto ho chce nadobudnúť, musí na to pamätať, a ten, kto ho už má, nech sa ho bojí!“

/svätý kardinál Jozef Mária Tomasi, Neapol okolo roku 1712/

Mami, budem kňazom“

Keď som mal skoro štyri rôčky, staval som sa na mamine kolená a kričal som: Budem kňazom!!!“ /páter Dolindo/

Bol som piatym dieťaťom mojich rodičov, narodil som sa v piatok… Moje meno znamená utrpenie, vymyslel mi ho môj otec s čím sa mi zdôveril, keď som mal 14 rokov…“

/strana 35/

Od začiatku do konca sprevádza pátra Dolinda neuveriteľné utrpenie. Ani písať sa mi o tom nedá. Nechápem, prečo práve utrpenie musí byť cestou do raja! A ešte takéto utrpenie: bez konca. Ako dieťaťu mu rozrežú ruky, lebo lekár má podozrenie, že ide o chorobu kostí. Bez anestézie. Krátko nato musí podstúpiť ďalšiu operáciu, lebo sa mu na líčku objavuje nejaká hrčka. „Treba ju odstrániť spolu s mandľami. Tento zákrok je taký bolestivý, že chlapček upadne do bezvedomia… Zatiaľ čo rany po operácii líca a hrdla sa úplne zahoja, rany na dlaniach bude cítiť po celý život. Nebudú viditeľné, ale budú bolieť. V poznámkach a svojej autobiografii ich zreteľne spája s Kristovými ranami, no nikdy ich nenazve stigmami.“

/strana 36/

Rafael Ruotolo, je prípad pre psychiatra. Podarí sa mu spoločensky sa vyšvihnúť, a jednako drží rodinu v totálnom hlade. Syn krajčíra, študuje matematiku, stal sa diplomovaným inžinierom. Jeho budúca žena, v ktorej prúdi krv aragónskych kniežat, sa ako prvá stane obeťou Rafaelovho násilia. Ako mladá si ho všimne práve preto, ako zbožne sa v kostole modlí. A potom toto??? Nedovolí deťom, aby chodili do školy, bije ich za každú maličkosť, ustavične ich drží v strachu a napäťí. Najviac mučí Dolinda. Často ho bije po tvári. „Za hocičo…. Tiež ho bije trstinou po dlaniach, po miestach, ktoré chlapčeka stále bolia po operácii a vykrúca mu ruky…“Je násilnícky a zúrivý.

Bil ma vždy, keď som nevedel zopakovať písmenká. A nemohol som ani ceknúť. Musel som tú bolesť zniesť v tichu… Musím priznať, že pre tú extrémnu prísnosť, ktorá bola neprimeraná môjmu veku, a neustále príkoria, ktoré z nej vyplývali, mi úplne zmizol úsmev z tváre a stával som sa obyčajným kreténom. Ničomu som nerozumel, nič som nerozlišoval.“

/strana 41/

Ako malý chlapček výrazne pociťuje rozdiel medzi svojím despotickým otcom a strýkom, ktorý ich občas príde navštíviť. Je to vysoký, silný muž v reverende. Vzbudzuje rešpekt u dospelých a lásku u Dolinda, ku ktorému je pozorný, láskavý a dobrý. Vtedy sa malý stavia na mamine kolená a kričí, že bude kňaz!!

Ježiš, večné slnko“

Túto kapitolu by som najradšej preskočila. Už nikdy ju nebudem čítať druhýkrát. Taká je strašná. Dolindo tu hovorí o umŕtvovaniach, ktoré si sám predsavzal. Jedol napríklad chinín, aby mal v ústach trpkú chuť. Alebo sa štípal, či kvákal za vlasy, aby sa svojím utrpením „zapáčil Ježišovi“.

Bodal som sa, ba dokonca som si vymyslel, že si spravím z otcovej tabule vlastný kríž, aby som sa na ňom mohol umŕtvovať.“

/strana 49/

Páter Dolindo píše autobiografiu na výslovný príkaz svojho spovedníka.

Dom sa pomaly stával peklom… otec už nepristupoval ku sviatostiam ako kedysi, ale len raz za rok… Na nás i na mamu často kričal a strašne nadával… Večer sme museli dávať naše zošity s domácimi úlohami na otcov stôl. Prezeral si ich… niekedy o polnoci alebo dokonca o jednej v noci a ak v nich našiel chyby alebo podľa jeho názoru kostrbato napísané slová, budil nás v noci s trstinou v ruke a nútil robiť všetko nanovo.“

/strana 53/

Útek

Rafael Ruotolo si do domu asi priviedol milenku, Antoniettu Bonafedeovú, ktorá pomáhala v rodine Concetty Miccioneovej. Toto meno vzbudzovalo v Dolindovi hrôzu, pretože Concetta bola v očiach jeho otca dokonalou /žgrloškou, dodávam/ a Rafael vytýkal svojej žene, že nie je taká ako ona. Po jej smrti Rafael vezme do svojho domu jej brata a ich domácu, o ktorú sa náramne zaujíma. Zdá sa, že v tomto období voči svojej vlastnej žene používa aj fyzické násilie. Silvia je veľmi pobožná, ale po rozhovore so svojím spovedníkom sa rozhodne od manžela utiecť. 23 rokov žila v ustavičnom strachu, v obavách o svoje deti, o hlade a zime. Rodina spadla do krajnej, ešte horšej núdze, ale už v nej nebolo ani kriku, ani násilia.

Mama sa rozhodne poslať dvoch synov Elia a Dolinda do Apoštolskej školy Misijnej spoločnosti. Ani jeden z nich netúžil odísť na misie, ale neodvážili sa to mame povedať. Obaja sa stanú diecéznymi kňazmi. Andrea Volpe, druhý riaditeľ školy sa stane novým Dolindovým trýzniteľom.

Otcova smrť

Posledné dva roky pred smrťou Rafael Ruotolo ochrnie. Nemôže sa hýbať. Je to dôsledok silného epileptického záchvatu, kvôli ktorému stráca citlivosť v celej pravej polovici tela. Dolindo sa snaží presvedčiť mamu, aby sa nad otcom zľutovala, aby mu odpustila a starala sa o neho. Silvia s tým napokon súhlasí, ale až po tom, čo jej to prikáže jej duchovný otec.

Otcovi sa uľavilo, keď nás uvidel. Bol veľmi dojatý. Dobre si uvedomoval, v akom je stave, v predchádzajúci večer sa znakom kríža na čele rozlúčil so všetkými našimi sestrami a mamou. Prijal sviatosti, hoci si nepamätám, či mu dovolili prijať Eucharistiu. Okolo poludnia sa začala agónia. Bola bolestná a trvala 18 hodín.“

/strana 66/

Keď otec zomrel, prestala rodina dostávať alimenty a boli na tom ešte horšie. Dosť dobre nerozumiem, kam sa podeli všetky peniaze, ktoré ten chlap mal. Dolindo po otcovej smrti prežíval viditeľnú úľavu, ale vnútorne si to vyčítal, ako keby to mal byť hriech.

Seminár v ruinách

Táto kapitola je o nepochopiteľnom správaní sa pátra Volepco, ktorý sa čoraz intenzívnejšie psychicky vybíja na chudákovi pátrovi Dolindovi. Vrieska po ňom, prikazuje mu mlčať, nedovolí mu ísť spať, obmedzuje jeho vychádzky nemôže sa bez jeho dovolenia vzdialiť ani len do kaplnky. „Prikazuje mu umývať dlážky a toalety v celom seminári, čistiť a prenášať nábytok, umývať riad. V prítomnosti seminaristov ho karhá ako psa. Trápi ho a opakuje dookola: „Mŕtvolou, musíš sa stať mŕtvolou, ak chceš byť nástrojom v Božích rukách.“

/strana 77/

Serafína – Božie znamenia, alebo pokušenie diabla?

Páter Volpe predstavuje Dolindovi Serafínu Gentileovú, údajnú „vizionárku“, ktorej je spovedníkom. Objavuje sa v Neapoli s malým chlapčekom, o ktorom je presvedčená, že sa v ňom zjavuje Duch Svätý. Páter Ruotolo nikdy neuveril, že sa Duch Svätý naozaj vtelil do dieťaťa, o ktorom Serafína hovorí, že je to jej synovec. Ale neodsúdi ju. A toto, že ju neodsúdil, bude považované za prejav jeho súhlasu s jej víziou.

Boží Duch je plný pokoja a pokory, pomazania. Klamstvo,alebo dokonca diabolská mystifikácia neprinášajú skutočný pokoj, ale falošné nadšenie, ktoréje čisto zmyslové. Človek si ho môže pomýliť s Božím pokojon, ak nie je v tejto oblasti odborníkom. Prítomnosť Serafíny… vyvolávala vo mne Boží pokoj, viedla ma k dobru a ku láske k Bohu… Netvrdím však, že to, čo sa v nej dialo, pochádzalo od Boha. Nestačí totiž samotná prítomnosť nadprirodzeného javu alebo veci, aby sme mohli povedať, že je v nich Boh. Diabol je tak isto schopný konať nadľudské veci.“

/strana 82/

Serafína nič neje, iba občas vypije pohár vody. Píše stovky strán z oblasti teológie, filozofie, ako keby jej to niekto diktoval. Má vízie, prorokuje a veľa z toho sa už splnilo. Miluje Sviatosť Oltárnu. Cirkev ju pozoruje, ale potom vyriekne verdikt, že jej vízie nemajú nadprirodzený pôvod. Ale kým k tomu cirkevná inkvizícia príde, začne sa cirkev zaujímať o kňazov okolo nej. Už v seminári začnú na Dolinda kydať špinu. Že podporoval herézu o vtelení Ducha Svätého do malého chlapca. „Toto krivé obvinenie, posilnené hriešnou náchylnosťou niektorých ľudí posudzovať a nespravodlivo súdiť na základe domýšľavosti, mu zostane natrvalo.“

/strana 84/

Prvýkrát pred inkvizíciou

Myšlienka na „Svätú inkvizíciu“ vyvoláva v ľuďoch priam panický strach. Páter Dollindo a páter Andrea budú jednými z posledných, ktorých inkvizícia vypočuje. Jej názov sa zmení na čosi láskavejšie, hovorí autorka. Na „Posvätné ofícium“. Palác ofícia je ako hrad. Pochmúrna budova s mrežami na úzkych oknách. Bývajú tam zadržiavaní rehoľníci a kňazi, ktorých prísne strážia. Pátra Dolina chcú vyhostiť z komunity, alebo zavrieť do nejakého psychiatrického ústavu.

Predstavení Misijnej spoločnosti sa k nemu správajú ako k malomocnému. „Prinášajú mu jedlo len raz denne, na obed trochu zeleninovej polievky a kúsok chleba. Nedostane ani lyžičku…“ Napriek tomu, že Posvätným ofíciom ešte nie je odsúdený, už len samotné vypočúvanie pred ním pre jeho predstavených znamená, že ho zo spoločnosti vyhosťujú a izolujú od cirkvi. Ani doma to nemá ľahšie. Vlastná rodina sa k nemu správa ako k odsúdencovi. „Keď som napríklad nechal na tanieri kúsok chleba, nevrátili ho späť, ale vyhodili ho do smetí ako chlieb exkomunikovaného… Moja sestra mi často nechávala na posteli obrázok odťatej hlavy s odkazom: Obráť sa!… nemáme pre teba prikrývku, ak chceš, zarob si na ňu.“

/strana 91/

Páter po nociach mrzne, hladuje. Chodí v jednej reverende. Ak sa zašpiní a po praní nestihne vyschnúť, oblieka si ju ešte vlhkú.

Alebo si svätý, alebo posadnutý. Ale svätý nemôže byť vyhodený z Cirkvi, takže v sebe nosíš diabla,“ počuje Dolindo od svojich najbližších.

/strana 91/

Epidémia apostázy

Jeho matka ťahá ku nim domov kňazov, aby „obrátili jej syna. „Spravím všetko pre to, aby ťa Rím odsúdil oficiálne, vtedy sa možno konečne podvolíš,“ hovorí svojmu synovi… Silvia je presvedčená, že jej syn spolu s pátrom Volpem a Serafínou t oria sektu. Bez problémov preto hlási na políciu správu o údajnej nelegálnej organizácii, do ktorej patrí jej Dolindo… Dolindo je vypočúvaný na policajnej prefektúre.“

/strana 93/

A teraz sa do toho „oprú“ noviny…

Anjeli a Ježiš, prvé stretnutia a bilokácie

Budem k tebe prehovárať ja sám, pretože túžim ľudstvu povedať veľa vecí. Pretvorím to všetko na Božiu slávu, ale potrebujem, aby si bol pripravený, aby si sa úplne odovzdal iba mne a stal sa mojím nástrojom. Pripravím ťa na to.“

/Pán Ježiš pátrovi Dolindovi/

Páter Dolindo predvída rôzne situácie. Vidí do budúcnosti. Má dar „duchovného rozlíšenia“, dokáže napríklad len pri pohľade na nejakú knihu posúdiť, aké účinky môže mať. Dostáva dar prorokovať, dar videnie do budúcnosti a tiež veľmi vzácny dar čítania v ľudských srdciach. V týchto rokoch zakúsi svoju prvú bilokáciu.

poznámka pod čiarou… do konca života sa bude páter Dolindo budiť o pol tretej v noci, aby sa o tretej hodine ráno pomodlil prvú modlitbu.“

/strana 101/

Je zaujímavé, že v dvadsiatom storočí sa takmer všetky mariánske zjavenia a posolstvá týkajú otázky obrátenia kňazov.

/strana 105/

Apoštolát s dáždnikom

/strana 126/

V roku 1912 sa v Atlantickom oceáne potopí zdanlivo nepotopiteľný Titanic. Zahynie tisícpäťsto ľudí. Thomas Byles „vo chvíli, keď sa Titanic čoraz väčšmi potápa, obieha kajuty a spovedá, udeľuje posledné rozhrešenie mnohým pasažierom. Aktá beatifikačného procesu anglického kňaza prídu v krátkom čase do Ríma.“

/strana 126/

Vypukne prvá svetová vojna. Taliansko je pod nadvládou kráľa Viktora Emanuela II. Čoraz viac sa hovorí o predstaviteľovi talianskej socialistickej strany Benito Mussolinim. Jeho noviny sa rýchlo stanú nástrojom fašistov.

Posvätné ofícium vracia pátrovi Ruotolovi takmer plnú kňazskú službu /okrem svätej omše môže znovu kázať a viesť duchovné cvičenia/. Avšak stále nemôže spovedať iných.

/strana 127/

Immaginette – páter rozdáva sväté obrázky, malé kartičky, ktoré si kúpil a na ich druhú stranu napísal nejaké rady, napomenutia. Prosil pritom Ježiša, aby „on sám oslovil každého z tých ľudí, ktorých som nepoznal.“

/strana 130/

Opera di Dio znamená Božie dielo a páter Ruotolo ho začne v jednej známej neapolskej rodiny La Roverovcov. So súhlasom „a plným schválením cirkevných autorít povstane jeho prvé dielo Náuka viery a krátko nato zbierka poznatkov a komentárov k evanjeliám s názvom Život nášho Pána Ježiša Krista. Každá z týchto kníh má od 500 do 2000 strán. Páter nikdy nesúhlasí s tým, aby boli predávané so ziskom, ale len za dobrovoľný príspevok. Za získané peniaze môže pokryť náklady na tlač ďalších kníh. Sumu, ktorá mu zostane, rozdá chudobným.“

/strana 134/

Niekedy v tomto období ho zradia jeho duchovné dcéry a znovu dostane zákaz vykonávať kňazské služby. Že nato stačili „duchovné zápisky“ nejakých pár žien, ma šokuje!!! Zákaz vykonávania kňazských služieb dostal na dva roky!!!

Ako prejav heroickej pokory ide napriek všetkému do domu rodiny Corsarovcov. Ani jedným slovom im nič nevyčíta. Neočakáva vysvetlenie. Kľakne si pred zradkyňami a poprosí o odpustenie…. Obe sestry sa od tej chvíle tak zapoja do evanjelizácie, že Irma vstúpi do Katolíckej akcie a Lia založí Kongregáciu malých misionárok Eucharistie. Umrie sedem rokov po smrti pátra Dolinda. V súčasnosti prebieha aj jej beatifikačný proces.

/strana 146/

Páter Dolindo zomrel 22. januára 1922 vo veku 68 rokov.

Do konca knihy mi už chýbajú iba dve kapitoly:

Na prahu smrti

Slzy radosti – rehabilitácia

Po nich prichádza asi sto strán svedeckých výpovedí. Je tu jedna časť napísaná Annou Smaldoneovou a časť, ktorá sa volá „Diela“. Kniha, ktorú som si kúpila, stála desať euro. Za život pátra by človek dal milióny. Ľudia v cirkvi by nemali tak strašne trpieť, ako trpel on.

Amen

Werbeanzeigen
Veröffentlicht unter Biografie, Iní autori, Náboženské, Schmerz, Pain, Bolesť | Verschlagwortet mit , , | Kommentar hinterlassen

Cestopis: Schirnaidel Markt Eggolsheim

Cestopis: Schirnaidel Markt Eggolsheim

Am 22. April sind wir nach Schirnaidel gelaufen. Wir – die Frauen und Männer des wunderschönen Frankenlandes, Mitglieder der KAB. Der Zeitpunkt unseres Zusammentreffens wurde auf eins gestellt. Zuerst sind wir mit den Autos gefahren, um der schönen kleinen Ortschaft Schirnaidel näher zu kommen. Unsere Gruppe besteht nämlich aus den Senioren und nicht jeder hätte das Ziel unserer Reise zu Fuß geschafft.

In Eggolsheim mit den Autos geparkt, sind wir weiter zu Fuß gegangen. Ich habe unterwegs viel fotografiert und mich nebenbei mit mehreren Menschen unterhalten. Das Wetter war herrlich und die Laune bei allen sehr gut, schätze ich. Ich habe eine Oma bewundert, die mit ihrer kleinen Enkelin gewandert ist und mit ihr gespielt hat und gesungen hat, dass ihr der Weg nicht langweilig vorkommt.

Nach Schirnaidel angekommen, haben wir uns mit einer Lehrerin getroffen, die uns durch die Geschichte und Schönheit der örtlichen Kirche begleitet hat. Die Kirche St. Johannes der Täufer wurde in dem Styl des Barocks gebaut. Den Informationen unserer klugen Wikipedie nach, hat die kleine Ortschaft den Bau des Gotteshauses Johann Georg Pfister (1656-1718) aus Schirnaidel, fürstbischöflicher Kanzlist zu Bamberg zu verdanken. Er hat geheiratet, ist aber in seiner Ehe kinderlos geblieben. Er hat eine genaue Vorstellung darüber gehabt, was er mit seinem Geld machen sollte. Seine zwei Brüder haben das Vermächtnis nach seinem Tod richtig umgesetzt.

https://fraenkische-schweiz.bayern-online.de/die-region/staedte-gemeinden/eggolsheim/kultur/geschichte/geschichte-schirnaidel/

Die Bauarbeiten seinerzeit hat der Bamberger Maurermeister Andreas Rheinthaler († Juni 1718) geleitet, der zugrunde liegende Bauplan stammt vermutlich vom Bamberger Architekten Johann Dientzenhofer (1663-1726).

Die Kirche geweiht hat am 24. Juni 1720 Weihbischof Johann Werner Schnatz (1705-1723), Bamberg.“

Ich habe den Namen unserer Begleiterin, mit Hilfe derer wir die wunderschöne Kirche besichtigt haben, vergessen. Sie hat aber mit Begeisterung über die Kirche gesprochen und nach der Besichtigung einen großen Applaus geerntet. Die Organisatorinnen haben sich bei ihr im Namen der ganzen Gruppe bedankt und ihr ein schönes kleines Geschenk gegeben.

Nachdem wir die wunderschöne Kirche besucht hatten, machten wir Halt in einem nahe gelegenen Restaurant. Wir aßen Kuchen, Kaffee und tranken Bier, tauschten Erfahrungen aus unserem Leben mit Gott und den Menschen aus. Vielen Dank an alle für diese schöne Action.

Veröffentlicht unter cestovanie, Notizen in Deutsch | Verschlagwortet mit , , , , , | Kommentar hinterlassen

Janko Jesenský: Ženích a iné rozprávky

Janko Jesenský: Ženích a iné rozprávky

Knižnica: vlastná, odmena za „veľmi hodnotný prednes prózy“

Prečítané: od roku 1966 veľakrát, naposledy v apríli 2019

Jazyk: slovenský

Počet strán: 211

Vydavateľstvo: Slovenské vydavateľstvo krásnej literatúry 1953

Druh knihy: Humorné poviedky

https://sk.wikipedia.org/wiki/Janko_Jesensk%C3%BD

JUDr. Janko Jesenský sa narodil 30. decembra v roku 1874 v Martine a zomrel tiež v decembri v roku 1945. Milujem spôsob, akým píše prózu. Jeho básne som nečítala, nepoznám ich. Viem, že veľa prekladal a písal pod rôznymi pseudonymami. „Janko Martinský“ je pekný pseudonym, pravda? Alebo „Nechtík“, či „Stokráskin“. 🙂

Podľa wikipédie bol potomkom šľachtického rodu. Dostalo sa mu dobrého vzdelania, aj dobrej výchovy. Jeho otec sa aktívne zapájal do národného hnutia. Janko Jesenský si v roku 1905 otvoril samostatnú advokátsku kanceláriu. Oženil sa s Annou, dcérou „významného štúrovského historika Júliusa Bottu. V roku 1914 narukoval k trenčianskemu pluku. Bol obvinený z vlastizrady a v roku 1915 odvelený na ruský front. Prešiel do ruského zajatia a po čase sa zapojil do československého odboja v Rusku…. po zložitých politických kolíziách s boľševikmi sa dostal domov. V roku 1919 pustil do povojnového budovania vo viacerých úradoch dožívajúcej republiky…. V roku 1929 sa presťahoval do Bratislavy. Stal sa vládnym radcom, neskôr viceprezidentom Krajinského úradu. Aktívne sa zúčastňoval nielen na politickom, ale i kultúrnom a spoločenskom živote.“

Bol prívržencom čechoslovakizmu, podporoval protifašistické hnutie. V roku 1939 sa utiahol do súkromia. Po vojne bol ako prvý Slovák menovaný za národného umelca. Mesiac nato zomiera. Pochovaný je v rodinnej hrobke Jesenských na Národnom cintoríne v Martine.

Ženích a iné rozprávky

Úvod napísal Michal Chorváth. Je politicky poplatný dobe a „nedá sa čítať“.

Na strane 201 sú Editorské poznámky a na strane 207 veľmi zaujímavý Slovníček.

Ženích /skica/

/strana 21/

Doktor medicíny – Čuprík – sa vracia domov z krčmy. Vypil mnoho vína, ale nepridalo mu ani na nálade, ani na veselosti. Premýľa, že radšej mohol ostať doma a „prečítať nejaké znamenité dielo.“

Dym. Oči ťa štípu. I fádno ti je a predsa sedíš a sedíš. Nepočuješ, len prázdne reči. A aj vieš, že sa nenaučíš ničomu, že sa nezabavíš, a predsa ideš a dýchaš otravu a piješ bohvie čo. Čas márniť, troše márniť, zdravie márniť. Nie je dosť, že sa človek sám od seba derie – a tu ty ešte pomáhaš, aby si čím skôr odkapal. Mať tak doma mladú driečnu ženičku…“

/strana/

Celkom vážne začal pomýšľať na ženbu. Ale koho si vybrať? Aničku? Povedali mu priatelia, že je „koketka“. Elenu? Marišku Stuhlých? Nechal sa ovplyvniť raz tým, raz oným a chodil od jednej ku druhej, „zavádzajúc ich“. Ale keď sa dámy dozvedeli, že on takto – prelietavo raz jednej, raz druhej dvorí, nechali ho tak. A náš doktor medicíny – Čuprík – zasa len v krčme skončil.

Papuča

/strana 33/

Všetci ste pod papučou, páni. Darmo tajíte. I vypili by ste si, i posedli, i podiškurovali… ale ručička na hodinách sa hýbe. Nie je to nevinná ručička: s ňou hýbe, straší, hrozí sa ženské rameno.“

/strana 33/

Všetci páni chodievali k Javorovi. Dobre tam bolo. Ale potom sa stalo, že ktosi presne vedel, čo – kde – kedy a ako povedali, urobili, plánovali. Akýsi zradca sa objavil a páni nemohli prísť na to, kto to bol. Prestali chodiť ku Javorovi a šlo to až ak ďaleko, že musel zavrieť krčmu. A potom sa ukázalo, že to bola žena jedneho z nich.

Nad našimi hlavami v obloku vis a vis bývalého hostinca zazrel som staršiu zapudrovanú ženskú tvár s veľkým účesom, veľkou zlatou brošňou pod bradou a veľkými ametystovými zaušnicami. Ľstivými, širokými očami hľadela na mňa.“

/strana 53/

V ten večer som nešiel k svojej snúbenici.“

/strana 53/

Elenka

/strana 54/

Jesenskému sa toto meno muselo veľmi páčiť, lebo ho vo svojich prózach často používa. Tento príbeh je o mladučkej Elenke, ktorá silou mocou chcela už byť dospelou, rozhodovať sama o sebe a svojich citoch. Zaľúbi sa do nového mladého pomocníka Becka, ale pre neho je to „len malé dievčatko, chúďatko“.

Slovo lásky

/strana 70/

Čurín bol zamilovaný do Eleny Zakalíkovej a ona bola zamilovaná do neho. Ale stalo sa, že jej na jednom bále ktosi iný náruživo dvoril a Čurín okamžite zrušil zasnúbenie. Darmo mu písala listy, darmo sa snažila vysvetliť mu, čo sa stalo, Čurín nemohol zniesť pomyslenie, že sa „pozrela na niekoho iného“. Nechcel jej odpustiť a tak jej rodičia našli iného. Keď sa to Čurín dozvedel, bol hotový! Nahováral si, že je to v poriadku, že on ku Elene už dávno nič necíti, ale jednako chodil tajne popod jej okná, sledoval ju, pozoroval a trápil sa. Jeho priateľ sa obával, že sa zastrelí. Ale nakoniec sa všetko dobre skončilo.

Neodpustíte mi? – Začul po chvíli otázku. – Videla som vás pred chvíľou pred nami. Dívali ste sa a ja som bola dolu, pri bráne – Odpusťte mi!“

/strana 85/

Odpustil jej, hoci vlastne ani nebolo čo odpúšťať.

Nešťastník.

Malomestská príhoda

/strana 88/

Alojz Murín, asi 35 ročný mladý človek, zavalitý a ramenatý, s tenkými fúzikmi pod hrbatým nosom, počernej plete, podsudca pri kráľovskom okresnom súde v Četniciach, bol by býval celkom šťastný človek, keby nešťastnou náhodou nebol mal štyri tetky.“

/strana 88/

Koniec lásky

/strana 110/

Miloš dvoril Elene a ona jeho lásku, či čo to vlastne bolo, opätovala. Lenže jeho „láska“ prešla a snažil sa dostať von „z pasce“, ktorá jeho pričinením sama zaklapla. Všetci ich videli a uznávali ako pár. „Kde si, tichá, bojazlivá Elena so svetlými vlasmi a smutnými očami? Kde je tebou vyčarovaný svet nezapomenuteľných pocitov? Strácaš sa ako vták na jasnom nebi, letiaci do diaľky, vždy menší a menší… drobný bod… i ten mizne… S tebou sa viacej nestretnem.“

/strana 128/

Štvorylka

/Epizóda z malého mesta/

Toto patrilo k povinnému čítaniu a bolo súčasťou jednej z maturitných otázok. Ako vojaci narušili pokojný, pravidelný život malého mesta. A čo sa stalo na bále, keď osem z nich prišlo tancovať. Odobrali domácim ich slečny, ktoré celé nadšené na to pristali, obetujúc svoje dovtedajšie „pevné“ vzťahy s pánmi, ktorí im dvorili. Zabávali sa s vojakmi, lebo to bolo „čosi viac“, ale keď zatrúbili na poplach a vojaci odišli, ostalo osem dám sedieť. Už nemali s kým tancovať.A sedeli až do rána.

Otroci

/strana 151/

Už viac realistická poviedka. Smutná vlastne. Elena – zasa toto meno – sa zaľúbi do chudobného študenta a hoci aj on ju má rád, aj tak sa v láske nestretnú, pretože sú „otroci“ vzťahov, spoločenských ohľadov a peňazí.

Bozk

/List z denníka/

/strana 165/

Sedel som s ňou v letohrádku sám…. Bolo ticho, len niekedy vrzgla pod ňou ľahká, biela pletená stolička. Díval som sa na ňu dlhšie. Ona často dvíhala tvár a pozerala do záhrady, prižmurovala oči, klonila hlavu a ani raz nepozrela na mňa.“

/strana 165/

Koketka

/strana 176/

Mara Žabicová na bále poplietla hlavu šiestim gavalierom, ktorí sa pre ňu išli pozabíjať. A ona si večer zapísala do denníka, že sa človek „musí niečím zabávať…“

Doktor

/strana 185/

Do mestečka prišiel nový hodinár, ktorý nenávidel svoje spoločensky nízko postavené zamestnanie. Tak sa na bále vydával „za doktora“, za „čosi viac“. Lenže mal smolu, lebo sa ukázalo, že nevie okrem čardáša nič tancovať a dievčatá, aby mu nemuseli dať košom kvôli jeho ťarbavosti, šli sa posťažovať pánom. Tam sa prišlo na to, čo si pán Sásik vymyslel a páni ho potrestali tým, že mu z vypožičaného fraku odstrihli jeden šos. Poslali mu potom 300 korún ako odškodné, ale to sa už na ňom smialo celé mesto.

Vydaj

/strana 192/

Veľmi, veľmi pekná poviedka. Ako inak všetky v tejto knihe. Zuzka Bírešovie ovdovie a ide slúžiť ku kníhkupcovi Mirzákovi v Hornej ulici. Je ešte mladá, mocná, šikovná a páni si ju nevedia vynachváliť. Aj jej zdvihnú plat, keď sa o ňu začne uchádzať bohatý Becko, ktorému nečakane umrela žena a jemu ostalo na krku päť malých detí. Už len to, ako realisticky rozmýľa, že prečo by bolo dobré znovu sa oženiť!!! 🙂

Ale Zuzke sa nechce znovu „padnúť do pasce manželstva“. Vraj vydať sa, to je pre dievča ako „malá smrť“. Darmo za ňou chodia kortešačky, aj vlastná sestra, aj otec sa jej vyhráža. Ale keď Becko na ňu prepíše roľu a „odpočíta jej“ 100 zlatých, súhlasí.

Veröffentlicht unter Lieblingswerke, Slovenskí autori, Werke | Verschlagwortet mit , , , , | Kommentar hinterlassen

Friedrich Weissensteiner: Velcí panovníci rodu Habsburského

Friedrich Weissensteiner: Velcí panovníci rodu Habsburského

700 let evropské historie

Knižnica: vlastná, dar pod vianočný stromček v roku 1996

Prečítané: niekoľkokrát

Jazyk: český

Originál: nemecký

Große Herrscher des Hauses Habsburg

Preklad: Milan Churaň

Počet strán: 294

Vydavateľstvo: Ikar Praha 1996

https://de.wikipedia.org/wiki/Friedrich_Weissensteiner

Môj obľúbený spisovateľ historických kníh. Toto nie je prvá kniha, ktorú od neho čítam. Študoval na viedenskej univerzite dejiny a anglistiku. Titul doktor filozofie získal za spracovanie historickej témy. Od roku 1950 pracoval ako gymnaziálny profesor. Od roku 1974 je riaditeľom na Döblinger Bundesgymnasium. Podieľal sa na tvorbe dejepisných učebníc pre študentov gymnázia. Ako historik bol známy tým, že dokázal podať fakty tak, že boli zrozumiteľné aj laikom, čo široký okruh čitateľov náležite ocenil. Jeho knihy boli prekladané do mnohých jazykov a úspešne sa predávali. Ich hlavnou témou boli udalosti okolo Rakúskej monarchie. Toto som od neho prečítala a zapísala do svojej „virtuálnej knižnice“, ale ešte mám prečítané dve knihy, ktoré som zapísať nestihla, plus túto, ktorú po dlhom čase konečne zapisujem:

– Ženy na habsburskom tróne

– Die Söhne Maria Theresias

Velcí panovníci rodu Habsburského

https://frauellie.wordpress.com/2015/09/15/friedrich-weissensteiner-die-frauen-der-genies-katia-mann/

https://frauellie.wordpress.com/2015/09/14/friedrich-weissensteiner-die-frauen-der-genies-alma-mahler/

https://frauellie.wordpress.com/2015/09/14/friedrich-weissensteiner-die-frauen-der-genies-mileva-einstein/

https://frauellie.wordpress.com/2015/09/13/friedrich-weissensteiner-die-frauen-der-genies-cosima-wagner/

https://frauellie.wordpress.com/2015/09/13/friedrich-weissensteiner-die-frauen-der-genies-christiane-goethe/

https://frauellie.wordpress.com/2015/09/12/friedrich-weissensteiner-die-frauen-der-genies-constanze-mozart/

Velcí panovníci rodu Habsburského. 700 let evropské historie

Napísané na obálke knihy:

Ve své nové knize Fridrich Weissensteiner, znalec rakouských dějin, představuje dvanáct nejoslnivějších osobností habsburské dynastie…Začíná prvním habsburským římsko-německým císařem, Rudolfem I., a končí posledním císařem, Karlem I., který musel po rozpadu monarchie odejít do exilu. Autor se nezabívá pouze politickou kariérou jednotlivých vládců ale zajímají ho především jako lidské osobnosti. Vypráví i o jejích soukromých osudech a barvitě líčíí dvorské poměry té které doby. Podařilo se mu tak vytvořiť plastický obraz téměř 700 let trvajících kulturních a politických dějin Evropy.“

Rudolf Habsburský. Rázný zakladatel dynastie

/strana 7/

Píše sa rok 1273 a nemecké kniežatá volia svojho kráľa. Všetci si však prajú, aby nový panovník nebol príliš silný na to, aby zasahoval do ich vnútorných plánov na moc a obohatenie sa. Možno práve preto si vybrali Rudolfa Habsburského, ktorý mal vtedy 55 rokov. Keď si uvedomíme, ako krátko ľudia v tej dobe žili, nemohla to byť moc šťastná voľba.

O prvých 20 rokoch Rudolfovho života nevieme skoro nič. Ale potom, keď sa ujal vlády nad svojím majetkom v roku 1240, si už dokážeme dosť dobre predstaviť, aký bol Rudolf muž. Soudobé prameny nám podávají osobnost a povahu zralého Rudolfa Habsburského téměř plasticky. Dominikánská kronika z Colmaru uvádí, že to „byl muž vysoké postavy, měřil sedm stop, byl hubený, měl malou hlavu, bledou tvář, dlouhý nos a řídké vlasy.“ /strana 10/

Podľa vtedajších historických prameňov bol múdry a šikovný, skromný v jedle i oblečení, zbožný, neholdoval prepychu a tešil sa dobrému zdraviu. Weissensteiner však napíše, že bol tvrdý voči svojim protivníkom, že bol nemilosrdný a bezohľadný bojovník, keď išlo o presadenie jeho vlastných záujmov. Morálními pochybnostmi přitom rozhodně netrpěl a výčitky svědomí ho netrápily. Meč a kopí mu byly bližší než pero a pergamen. /strana 11/

Vraj nevedel písať, ale to jeho povesti veľkého človeka v 13. storočí určite neublížilo, lebo vtedy také veci boli vlastné len mníchom v kláštoroch. V tej dobe sa viac cenil „zdravý rozum“, odvaha k boji a válečné umění. A v tomto ohledu Rudolfovi nechybělo nic.

/strana 11/

Kdo se chtěl prosadit ve světě často nejasných a neurčitých majetkových poměrů, malicherných hádek a sporů, musel být tvrdý, nemilosrdný, cílevědomý a činorodý.

/strana 11/

Rudolf Habsburský nemal vo svojej ríši vybudovaný úradnícký aparát, neexistoval pevný finančný, ani právny poriadok. Nemal k dispozícii vojsko, ani hlavné mesto, ani len rezidenciu, do ktorej by sa z času načas mohol uchýliť. Ríša bola veľká, ale možnosti prepravy zúfalé, cesty nanič, alebo vôbec nijaké. Feudálny štát bol vybudovaný na osobnej závislosti a vernosti, ale tá sa samozrejme uplatňovala dosť ťažko.

Jeho temer „osobným nepriateľom“ bol český kráľ Přemysl Otakar II. Politicky síce nebol veľmi nadaný, ale bol sebevědomý, ctižádostivý až k mocichtivosti, pyšný až k panovačnosti a bezohledný až ke krutosti.

/strana 18/

Ich vojenský stret sa skončil víťazstvom Rudolfa Habsburského. Otakar sa musel zriecť Rakúska, Štajerska, Korutánsk. Ostanú mu len Čechy a Morava. V roku 1276 bol rozhodnutý pomstiť sa za túto porážku. Ale znovu prehral. V boji zahynul, rytieri ho obrali o zbrane a zabili ho ranou meča. Pacholci, potulující se po bojišti, oloupili mrtvého o zbroj a znetvořili jeho tělo.

/strana 23/

Rudolfovo vítězství nad českým králem v bitvě na Moravském poli mělo pro Rakousko, Německo, i pro Evropou nedzozírný význam.

/strana 23/

Ako realistický štátnik prenechal Rudolf Čechy Otakarovmu synovi Václavovi II. Vo Viedni si konečne mohol zriadiť svoju rezidenciu s kráľovskou kanceláriou.

Poslední desetiletí Rudolfova života bylo ve znamení osudových rodinných ran. Roku 1281 zemřela jeho manželka Gertruda… jeho nejmilejší syn Hartmann, jehož stále pověřoval státními úkoly a do kterého vkládal veliké politické naděje, utonul v Rýně. Dcera Kateřina zemřela v roku 1282 a syn Rudolf II odešel na věčnost roku 1290. Ztrátu těchto blízkých nesl velmi bolestně a těžce.

/strana 25/

Napriek trudomyseľnosti, do ktorej upadal, sa ako 66 ročný oženil s mladučkou, štrnásťročnou dcérou burgundského vojvodu. Ale Burgundsko aj tak nakoniec pripadlo Francúzsku.

Ani jeho sen zabezpečiť synovi Albrechtovi nástupníctvo, sa nepodarilo uskutočniť. Kurfirstom sa Rudolf zdal už príliš mocný.

Po zklamání ve Frankfurtu sebral starý král ještě jendou všechny své síly a vydal se na cestu do Alsaska. Týden prožil v milovaném Štrasburku a pak táhl dále, k hradu Germersheim na Rýně. Jeho život se krátil. Když cítil, že se blíží konec, nařídil, aby mu připravili koně pro cestu do Špýru… dne 15. červene 1291 ve starém císařské městě na Rýně zemřel. Podle svého přání je pohřben ve špýrském dómu po boku posledního Štaufa.

/strana 27/

Vévoda Rudolf IV.

Zakladatel habsburského mýtu

/strana 31/

Rudolf IV., nazývaný v učebnicích dějepisu „Zakladatel“ patří k nejvelkolepějším panovnickým osobnostem habsburského domu ve středověku.

/strana 31/

Bol jedným z prvých panovníkov, ktorý sám podpisoval svoje listiny, osobne sa staral o ich vyhotovenie a veľmi dobre poznal organizační, technické a jiné záležitosti chodu své kanceláře.

/strana 32/

Mor, zemetrasenia, záplavy, požiare a neúrody, prírodné katastrofy, ktoré v polovici 14. storočia sužovali ľudí, určite nemali na citlivú dušu chlapca dobrý vplyv.

Za všemi jeho plány a činy byla výrazná, ba až přehnaná touha po sebeuplatnění a vnitřní neklid, které jej mnohdy vedly k ukvapeným krokům. Psychogram Rudolfa IV. se velice podobá psychogramu sporného reformního habsburského císaře Josefa II.

/strana 34/

Rudolf IV svými dalekosáhlými plány a do budoucna zaměřenou koncepcí své politiky vytvořil pro „dominium Austriae“, rakouské panství, habsburský mýtus, který pak působil po celá staletí…. Tento neúnavný, politicky nadaný vládce představuje jednu z nejvýznamnějších panovnických osobností v době evropského pozdního středověku.

/strana 45/

Fridrich III.

Podceňovaný habsburský císař

Fridrich III. nebol nejakou výraznou osobnosťou medzi habsburskými panovníkmi. Bol skôr bezmocný a bez domova, ponížený, ale vari nikto tak húževnato nelipol na právoplatnosti svojho postavenia.

Byl to flegmatik, váhavec, nespolečenský letargický egocentrik. Své politické úspěchy získával vytrvalým taktizováním a obratnou diplomacií. Ale až už by v dlouhých letech života jakkoli bezúspěšný, dokázal sjednáním sňatku svého syna Maxmiliána s Marií, dědičkou burgundského vévody, otevřít habsburskému domu cestu k jeho prosazení ve světové politice.

/strana 49/

Maxmilián I.

Císař na přelomu věků.

Oženili ho politicky s Máriou, veľkovojvodkyňou z Burgundska. Napriek tomu mladí ľudia našli v sebe záľubu. On ju učil nemecky, ona jeho francúzsky. Chodili spolu na klzisko, nadšene hrali šach. Keď Mária na jednej poľovačky spadla z koňa a tri týždne nato zomrela, Maxmilián svoj žiaľ nijako neskrýval. Trpel jej stratou a len pomaly sa zo svojej duševnej bolesti dostával.

Maxmiliána história označuje ako „bojachtivého“. Všeličo prežil, aj poníženia sa mu dostalo, aj uzavrel mier s nenávideným Francúzskom, čím sa mu podarilo pribrzdiť túžbu tohto štátu po expanzii na iné územia.

Jeho druhou manželkou bola Bianka, dcéra milánskeho vojvodu Sforzy. Ku svadbe ho viedli čisto politické dôvody a Bianku nemal ani trochu rád. Keď sa od nej nedočkal vytúženého dieťaťa, nič pre neho neznamenala. Mal deväť nemanželských detí a na Bianku viac ani nepozrel. Keď zomrela v kláštore Stams v Tyrolsku, nepovažoval za nutné ani len zúčastniť sa jej pohrebu.

Keď francúzsky kráľ Karol VIII vpadol v roku 1494 s mohutným vojskom do Talianska, považoval Maxmilián nenávidenú francúzsku inváziu za temer osobnú záležitosť a vytvoril „Svätú ligu“, spojencov proti Francúzom. Lenže vďaka ich polovičatosti, s akou do boja šli, musel sa Maxmilián zatrpknutý vrátiť zasneženými Alpami naspäť do Innsbrucku.

Zasiahol svojimi reformami do štátnej správy, ale vyčerpal hospodársku silu Rakúska až po okraj. Bol tvrdý bojovník, bojachtivý, ale aj horlivý podporovateľ vedy a umenia, veľkorysý mecenáš a tvorivý človek. Na prelome stredoveku a novoveku spojoval v sebe tradície, ktoré mu tak vyhovovali s tým, čo prinášal nový svet. Veľmi chcel byť slávny a využíval na to objavenú tlač. Rozhodne nebol priemerným človekom. Keď sa začal Luterov spor s pápežom, postavil sa jednoznačne na stranu Ríma.

Posledné týždne jeho života boli naplnené fyzickou bolesťou, ktorú trpezlivo a odhodlane znášal.

Maximilián zanechal svým dědicům, vnukům Karlovi a Ferdinandovi, obrovskou říši a náboženský spor, jehož řešení uvrhlo Evropu na jedenapůl století do hluboké duchovní a politické krize. Zanechal jim však také své nejosobnější dědictví – horu dluhů.

/strana 89/

Karel V.

Neúspěšný vládce nad světem

Karol V. bol Maxmiliánovým vnukom. Z hloubi srdce mírumilovný panovník vedl války nejen proti Turkům, protestantům, a katolickému králi Francie, musel se navíc potýkat se sedmi papeži, kteří nezřídka stáli na straně jeho protivníků.

/strana 96/

Vše na něm bylo uměřené, zdrženlivé. Všechny jeho životní projevy se zdají být tlumené, důstojné, kontrolované.

/strana 97/

Nemal nijaké milenky a jeho manželstvo s krásnou portugalskou princeznou Isabelou bolo šťastné a plné vzájomnej náklonnosti a úcty.

Vládl na dvou kontinentech, ve Starém a v Novém světě, nad ohromnou říší jako žádný jiný Habsburk před ním a po něm.

/strana 100/

Nerozumiem, prečo Weissensteiner nazval Karola V. neúspešným… mal toho veľa, s čím musel bojovať a ukázalo sa, že napriek svojej chorobe a fyzickej slabosti, dokázal vo svojich vojakoch vyvolať nadšenie. Spievali sa o ňom dokonca pesničky, že je „poctivý muž“ a bojuje vždy „v prvých radách“… O Lutherovi tu nemusím písať. Karol V. sa postavil proti tomuto neústupnému rehoľnému kňazovi, ktorého učenie voviedlo Nemecko do prvej náboženskej vojny.

V roku 1557 sa presťahoval do Španielska, do vily v susedstve kláštora San Jeromimo de Juste neďaleko Toleda a tu dožil svoj pohnutý, toľkými sklamaniami naplnený život, trápený dnou.

Rudolf II.

Císařský neurotik a knížecí mecenáš

Rudolfa II nelze měřit normálními měřítky. Duševně to byl vysloveně nešťastně založený člověk, těžký psychopat, který se nedovedl vyrovnat se světem a vněkterých obdobích života, zvláště v těch posledních, překračoval hranice normálu. To lze i při vší náležité opatrnosti říct. Tento císař by dnes byl případem pro psychiatra.

/strana 123/

Leopold I.

Turecký Poldík“

Turecký Poldík“, jak říkali Víděňáci s laskavou neúctou svému baroknímu císaři, opravdu nebyl zářivá osobnost. Za jeho vlády však rakouský dům vyrostl po vítězstvích nad Turky v evropskou velmoc.

/strana 143/

Karel VI.

Císař španělského ceremoniálu

Jezuitský zpovědník vychoval Karla k velké zbožnosti a vychovatel, kníže Anton Florian von Liechtenstein, jej naplnil vědomím majestátu a v té době již poněkud zastaralou přestavou o vládě z Boží milosti.

/strana 170/

Žena, ktorú nepeknému Habsburkovi vybrali, bola pekná. Kvôli manželovi sa zriekla protestantskej viery a prijala vieru katolícku. Mužovi porodila syna, ale ten o šiestich mesiacoch zomrel. Za ním nasledovali tri dcéry, medzi nimi aj asi všetkým známa Mária Terézia.

Karol VI. vydal prehlásenie, ktoré vstúpilo do dejín pod názvom „pragmatická sankcia“. Išlo o úpravu následníctva trónu, ktoré mohlo prejsť – v prípade, že sa nenarodil mužský potomok – aj na ženu a po druhé šlo o vyhlásenie, že všetky časti ríše sú územne, hospodársky, právne a tiež kultúrne nedeliteľné. Habsburská monarchia bola prvýkrát prehlásená za jednotný celok, teda za jeden štát!

Marie Terezie

Velká habsburská panovnice

/strana 187/

Veröffentlicht unter Biografie, Friedrich Weissensteiner, Iní autori, Werke | Verschlagwortet mit , , , | Kommentar hinterlassen

Filmotéka: The Closer 2. To Protect & to Serve.

Filmotéka: The Closer 2. To Protect & to Serve.

Library: my own library

the CDs belong to me since 2018

Language: English

Taking notes: slovak language

Type of the serie: crime

https://en.wikipedia.org/wiki/List_of_The_Closer_episodes

The Closer premiered on June 13, 2005 and concluded on August 13, 2012. Each season is organized around a central theme, which drives both the criminal plot and Brenda’s personal storyline. The crime story expands on an element of the theme, and often parallels or mirrors events in Brenda’s personal life.

The series concluded with its seventh season….

In Season 2, Brenda is now firmly established as leader of Priority Homicide, with her team firmly behind her.

The theme for Season 2 is partnerships, which is established as the opening episode explores a partnership within the LAPD and another in Brenda’s life. The theme plays out as the Flynn/Provenza partnership comes front and center early in the season and as Brenda’s relationship with Gabriel grows and strengthens while she forms an uneasy working alliance with Commander Taylor. At the same time, Brenda’s romance with Fritz grows serious as they make the decision whether they should live together.

Auszeit.

/Pod týmto názvom to vyšlo v nemčine./

„To Protect & to Serve“

„Zu schützen und zu dienen“

Als Flynn und Provenz Sky-Box-Tickets über Dienst stellten, könnten die Auswirkungen die Einheit nach unten bringen, nachdem eine Leiche in Provenzas Garage entdeckt wurde.

When Flynn and Provenza put sky box tickets over duty, the repercussions could bring the unit down after a body is discovered in Provenza’s garage.

Contents

Pokračujem v učení sa angličtiny a pozerám DVDčko, na ktorom je jedna epizóda z môjho obľúbeného krimi seriálu The Closer.

Dvaja z Brendinho teamu, pekne „do modra“ oblečení, sa ponáhaľajú na basketbalový zápas. Majú výborné lístky a tešia sa ako malí chlapci. Lenže hneď od začiatku sa na nich nalepí fatálna smola.

Zastavujem si DVDčko, aby som si lepšie pozrela spôsob, akým Američania strednej vrstvy vlastne bývajú. Bola som v Amerike už trikrát a veľmi sa mi tam páčilo. Aj Provenzov dom je presklený, má veľkú terasu a okolo nej plno kvetov a ozdobných kríkov. Vedľa domu je garáž. Louie Provenza čaká na svojho kolegu a kamaráta Flynna. Stojí na chodníku pri ceste, celý nervózny, že prepasú ten super zápas. Ustavične pozerá na hodinky, pretože Flynn mešká. Prežúva obvyklú žuvačku a prevaľuje oči. Keď Flynn konečne príde, Provenza mu vynadá:

– Where the hell have you been? /Kde do čerta si bol?/ The game starts in 10 minutes.

– I took me a half an hour to get this piece of crap started! /trvalo mi pol hodiny, kým som tento kus šrotu dal do pohybu./ I think we should take your car! I´m just saying. /Len toľko som chcel povedať!/

– We´re late because you drive the only car they ever stole in Mexico and brought here to sell.

Keď otvoria Provenzovu garáž, nájdu tam mŕtvolu nejakej mladej, pekne oblečenej ženy. Flynn chce o tom upovedomit ich šéfku Brendu, ale Provenza je striktne proti:

– Wait. What the hell are you doing?

– I´m calling it in. What do you think I´m doing?

– Do that and five minutes from now, this place will be crawling /sa bude hemžiť policajtmi/ with cops… Would you rather spend the next two hours standing in my driveway filling out paperwork or sitting in a skybox at Dodger Stadium?

Znovu otvoria garážové dvere a Flynn si mŕtvu ženu aspoň odfotí.

– I promise you, when we get back from the game, blondie here will still be dead.

Lenže, keď sa vrátia, nevraviac už ani o tom, že ani na zápas sa nedostali, mŕtva žena zmizne. Vyberú sa ju hľadať. Nemôže byť ďaleko. Flynn zatelefonuje kolegovi Michaelovi Taovi:

– Yeah, can you do me a favor? Can you check and see if there´s been any rollout in the past hour? /či sa vyskytli nejaké zmeny/

Taylor je už na mieste. Ale Flynn a Provenza musia, žiaľ, vyhlásiť, že táto mŕtva patrí do ich kompetencie. Zaštítia sa Brendou, že ich sem poslala, ale v skutočnosti ich šéfka ani netuší, čo tí dvaja „navarili“. Brenda zúúúúúri!!! Očakáva od svojich ľudí, že sa budú striktne držať protokolu a vyžaduje teraz od tých dvoch nešťastníkov vysvetlenie.

– Well, you know I´ve been having a lot of trouble with my car lately. /v poslednej dobe/

– Crime scene, Lieutenant Flynn! Get me to the crime scene!

Pekne sa chlapci vyhovárajú a Brenda vrie od zlosti. Ak si všetky informácie ponechá pre seba, stavia sa do pozície komplica. Tento prípad môže ohroziť aj jej kariéru, aj kariéru jej podriadených.

– Cause I felt we needed to take control of the situation. /pretože sme cítili, že by sme mali prevziať kontrolu nad situáciou/

Brenda by mala zorganizovať stretnutie so svojím šéfom a Taylorom, ktorého volali na miesto činu, ale to by bol koniec našich „zlatých chlapcov“. Dívajú sa na ňu prosebnejšími očkami ako psík. Brenda ich pošle „domov“ a chudák Provenza sa pýta, či tam, odkiaľ ona pochádza, sa takýmto spôsobom dáva ľuďom výpoveď. Lenže „domov“ teraz znamená „miesto činu“.

off-duty – Dienstfrei

Z oficiálneho voľna nie je nič a Brenda ide za ostatnými, aby ich poprosila o pomoc.

– You´re asking us to participate in an unauthorized investigation?

Presne toto je to, čo Brenda od nich chce. Nenápadne vyšetrovať vraždu a prísť s riešením skôr, ako by Pop mohol prísť s útokmi proti nim.

– And what about Sergeant Gabriel?

– I think he should remain in the dark. Eventually we might need help from someone, who hasn´t been tainted by ill-gotten information. /možno budeme potrebovať pomoc niekoho, kto nebol ovplyvnený zlými informáciami/.

…………………………

Sme v Provenzovej garáži. Všetci pomáhajú. Ukáže sa, že kľúč od garáže nebol vymenený tak, ako to Provenza od domáceho žiadal. Veľmi sa mi páči, ako Brenda dokáže takéto info patrične využiť. Ako kombinuje a dosiahne aj nedosiahnuteľné, pretože myslí „ďaleko dopredu“. Oddelenie vrážd identifikovalo ženu ako Katherine Landis.

– I want financials, priors, parking tickets, phone records, anything you can find on her.

Julio Sanchez urobí rozbor fotografií, ktoré na mieste činu spravil Flynn a objaví vo vrecku mladej ženy letenku.

– Good. Find out if Aero Escondido had any flights arriving in LAX in the last 12 hours, and if they did, please locate the security tape for the two hours following arrival.

Provenza musí zasa so „spusteným chvostom“ dôjsť za svojou šéfkou. Tvrdil, že tú ženu nikdy nevidel, ani živú, ani mŕtvu ju nepozná, ale ukáže sa, že … no… že čítal jej poštu. Bývala totiž v jeho dome pred ním a chodila jej tam pošta bez toho, aby vedel, komu ju vrátiť, či preposlať.

– So we keep getting information we cn´t use in a case we don´t have! Lieutenant, I want a copy of the coroner´s report as soon as it´s dictated. And don´t show it to anyone else before you show it to me. Thank you. We are callin geveryone who had keys to this garage, starting with your landlord.

– Well, jeez, do we have to do that? If we harass this guy, I know he´s gonna raise my rent. /zvýši mi nájomné/

Samozrejme, že sa dotyčný pán rozčuľuje.

– Would you look at this? Now I have to replace the lock and reset the damn door.

Lenže na Brendu nemá. Tá vyhlási, že nie je výbercom poplatkov za parkovanie, že je šéfkou oddelenia, ktoré zatvára ľudí a že Provenza ho bude žalovať za to, že nevymenil kľúče tak, ako to urobiť mal. A keby to nestačilo, tak sa pozrie na všetky jeho aktivity a nemovitosti, či sú papierovo, dokladov a tak v poriadku. A hneď má patričnú odpoveď zo strany ufrflaného prenájomcu:

– Kathy Landis lived here four, five years ago while she was pregnant.

– And the father of her child? Did he live here as well?

– Mr. Spendgler. He and his wife lived in Los Feliz. They were paying her to have their baby.

– I´am surprised you remember theri name, Mr. Sarcasian.

– I remember the people who write the checks. After the baby was born, they stopped paying. I never got another dime from that worthless bitch. /som nedostal ani halier/

…………………………..

Brenda prinúti nájomcu, aby predĺžil Provenzovi nájomnú zmluvu bez toho, aby mu zvýšil nájomné a odchádza na oddelenie, kde Irene Daniels podáva info o priateľovi zavraždenej.

– When they picked up Landis´ boyfriend, Scott Campbell, there was a knife and 20 condoms filled with black tar heroin in his car. /Daniels/

– You think Scott Campbell killed her for the dope? /Sanchez/

– No. She was dead when Campbell cut her open. We know that, because it was after she was removed from lieutenant Provenza´s garage. And whoever removed the body´s not the same person who put it there. /Chief Johnson/

Pochopila som to tak, že niekto tú ženu zabil, ale ten druhý ju z garáže vytiahol, rozrezal jej brucho kvôli heroínu a teraz ho vypočúvajú. Brenda sa musí ponáhľať, aby z neho nestihli vytiahnuť, kde ku tej mŕtvole prišiel.

– Why aren´t they using Robbery Homicide´s interview room? /prečo nepoužili priestory na vypočúvanie, ktoré patria oddeleniu vrážd?/

– Technical problems with their monitors. /Sanchez/

– Bless me, Reverend Mother for I have sinned /lebo som zhrešila/ – Daniels

– We come all in the hell.

A teraz. Aaach, „čerešnička na torte“!!! Brenda sa usmeje, vyhlási, že „všetci prídu do pekla“ a vrazí do miestnosti, z ktorej možno dohliadať na vypočúvanie. V tom momente, ako vypočúvaný temer prezradí, kde mŕtvolu našiel, položí Brenda svoju tašku tak „nešikovne“ na pult, že jej slová počuť v miestnosti, v ktorej svedka vypočúvajú. Naoko sa rozčúli, že takémuto hodiny trvajúcemu výsluchu by mohol byť koniec, keby… a vlastne mu poradí, že by mal čušať a vyžiadať si právnika.

…………………………

V kancelárii Will Popeho. Taylor zúri, že svedka mali už nalomeného a bol by sa ku vražde priznal, keď Brenda spravila takú hlúpu, elementárnu chybu, o ktorej si Taylor myslí, že ju spravila naschvál, ale nevie na to prísť, čo je za tým. Brenda si vymyslí, že je to prípad FBI a preto musia byť niektoré informácie utajené.

– Okay, before, I was angry. Now, I´m worried and frankly /úprimne povedané//, I´m baffled. /zmätený/ /Will Pope/

– There may be evidence that Campbell cut open and disposed of four, five, who knows how many women the same way in Nevada, Arizona… /Johnson/

– So we´re talking about a multi-state scenario. /Pope/

– Exactly, Exactly. A multi-state scenario. That is it. And the FBI is within one day at the most of taking over this case. /do dvadsiatich štyroch hodín/ /Brenda/

– And what about the DEA? Are they involved, too? /Pope/

– Chief Pope, I have already said too much. /Brenda/

………………………………….

Brenda telefonuje zo záchodu svojmu priateľovi Fritzovi.

– Fritz I may have made a terrible mistake. /Brenda//

– No one´s telling me anything. Can´t you just level with me? /Gabriel/

– Is there someone outside, Detective? /Brenda/

– Yeah, it´s Sergeant Gabriel. /Daniels/

– Tell him about the special job we have for him. /Brenda/

– Right Look, David, the Chief wants you to pull and copy the Baylis murder book and Bates-stamp all the copies. /Daniels/

– That´s like 2 000 pages! I mean, are you kidding me?

Na ženské WC vrazí Provenza: – Chief, I found the adoptive parents. The Spenglers. Used Kathy Landis as a surrogate.

– What adoptive parents? /Gabriel/

– I can´t tell you. /Daniels/

– Are you in the ladies room, Lieutenant Provenza? /Brenda/

– Yeah. I found the adoptive paraents. /Provenza/

– Wait for me outside! /Brenda/

Brenda vyhodí Provenzu zo záchodu a ďalej pokračuje v rozhovore s Fritzom. Potrebuje, aby z jej prípadu vyrobil prípad „mimoriadnej dôležitosti“.

– I have half a dozen of the others, but II have only got one of you. /hovorí Brenda Gabrielovi/

Spolu idú vypočúvať toho pofiderného právnika Mr. Rotha, ktorý používal Kathy Landis na vynosenie detí, ktoré potom „draho predával“. Lenže tentokrát prišla Kathy Landis za ním kvôli tomu, že chce svoje dieťa späť. Právne by to bola bývala dosiahla, lebo tvrdila, že je už preč od drogovej závislosti a má dostatok peňazí na výchovu svojho – teraz už štvorročného dievčatka – ktoré žije u Spenglerovcov. Dostane ich adresu, lebo pohrozí „pofidernému právnikovi“ zákonom. Spenglerovci nemajú na adopciu papier. To, že z podvyživeného, slabého dieťatka vychovali zdravé, normálne dievčatko, ktoré šťastlivo prežilo svoju zdrogovanú matku, to sa v očiach zákona „neráta“ a dieťa by asi prisúdili jej. O tom, že to myslela smrteľne vážne svedčí aj detská izba, ktorú pre svoju dcérku vopred pripravila. Ona sama už nebola schopná donosiť dieťa. Ani na predaj, ani „pre vlastnú potrebu.

Teraz sa dej rúti závratnou rýchlosťou ku svojmu vyvrcholeniu. Brenda ide s Provenzom ku rodine Sprenglerovcov a zaistí otca. Dá mu päť hodín, aby sa sám priznal na polícii s tým, že sa postará o to, aby Sprenglerova žena dostala právo na výchovu ich dievčatka.

– I didn´t mean to hurt her. /nechcel som jej nič urobiť/

– It lists everything that you and your lawyer will need when you sit down with me and the District Attorney later on this afternoon. Baby documents and canceled checks. And, if you would, please bring that key to the garage. I assume that you´re a good father, Mr. Spengler, and a decent human being. That said, /na druhej strane/ If you try and run, /ak by ste sa pokúsili utiecť/ I will make certain that you are charged with first degree murder and your wife as an accessory. Do I make myself clear?

– All of this, it was just because I want to keep my daughter safe.

– You were protecting your own. I can understand it. /chceli ste chrániť tých svojich, tomu rozumiem/ Brenda

……………………………….

V kancelárii Commader, chief Brenda Leigh Johnson:

– Well, I have spoken to the DA /Staatsanwalt/ and Spengler´s plea to manslaughter /zabitie/ won´t reveal /neodhalí/ where he disposed of the body. /kde sa zbavil tela/ Brenda

– Then we´re out of the woods. /Lynn, Provenza/

– No, no, no. /Brenda/

A teraz im Brenda odovzdá zoznam toho, čo všetko od nich chcú ich kolegovia, vrátane dvoch lístkov na vychytený zápas pre ňu a jej priateľa z FBI Fritza. 🙂

Will Pope

Irene Daniels

Fritz Howard

Russel Taylor

David Gabriel

Julio Sanchez

Andy Flynn

Louie Provenza

Michael Tao

Commader, chief Brenda Leigh Johnson

Veröffentlicht unter English, Filmotéka, Krimi, Lieblingswerke | Verschlagwortet mit | Kommentar hinterlassen

Joseph Kardinal Ratzinger: Aus meinem Leben.

Joseph Kardinal Ratzinger: Aus meinem Leben.

Erinnerungen 1927-1977

Bibliothek: von Maria T., Kirchehrenbach

Gelesen: März 2019

Zahl der Seiten: 190

Die Sprache: deutsche Sprache

Verlag: Deutsche Verlags-Anstalt München

Gattung des Werkes: Autobiographie

Kindheit zwischen Inn und Salzach

/Seite 7/

Es ist gar nicht leicht zu sagen, wo ich eigentlich zu Hause bin. Mein Vater wurde als Gendarm wiederholt versetzt, so dass wir viel auf Wanderschaft waren, bis wir 1937, als er mit sechzig Jahren in Pension ging, das Haus in Hufschlag bei Traunstein beziehen konnten, das dann unsere eigentliche Heimat geworden ist.“

/Seite 7/

Juvavum – der römische Name für Salzburg

/Seite 8/

Geboren bin ich am Karsamstag, dem 16. April 1927, zu Marktl am Inn…als drittes Kind der Eheleute Josef und Maria Ratzinger… gleich am Morgen meines Geburtstages … bin ich getauft worden…“

/Seite 8/

Es war keine leichte Zeit, die die Familie in Marktl verbrachte: Arbeitslosigkeit herrschte, die Reparationen lasteten auf der deutschen Wirtschaft, der Streit der Parteien brachte die Menschen gegeneinander auf, Krankheiten suchten die Familie heim.“

/Seite 10/

„… Marktl liegt ganz nah bei Altöting, dem altehrwürdigen Marienheiligtum aus karolingischer Zeit, das seit dem späten Mittelalter zum großen Wallfahrtsort für Bayern und das westliche Österreich geworden ist.“

/Seit 10/

Pförtner Bruder Konrad von Parzham, seliggesprochen

Bernadette von Lourdes

die schienen von den Strömungen der Zeit kaum berührt: Ist das ein Zeichen, dass die Kirche ihre kulturprägende Kraft verloren hat und nur noch außerhalb des eigentlichen Geschichtsstroms angesiedelt ist? Oder ist es ein Zeichen, dass der helle Blick für das Wesentliche gerade auch heute den Geringen gegeben ist, der den „Weisen und Verständigen“ so oft abgeht /Mt 11, 25/…

/Seite 11/

Die ersten Schuljahre auf dem Dorf – der Schatten des „Dritten Reiches“

/Seite 16/

Aschau am Inn, Bauerndorf

Natürlich fehlte uns Kindern zunächst das Großartige der kleinen Stadt, auf die wir so stolz gewesen waren. Die liebenswerte neugotisch ausgestattete Dorfkirche konnte sich nicht mit dem messen, was wir von Tittmoning her gewohnt waren. Die Geschäfte waren einfacher und der Dialekt ein Stück rauher, so dass wir anfangs manche Worte gar nicht verstanden. Aber sehr bald haben wir unser Dorf liebgewonnen…“

/Seite 17/

Wir waren im Dezember 1932 angekommen, schon am 30. Januar 1933 übertrug Hindenburg Hitler das Amt des Reichkanzlers… zum Erschrecken vieler zogen die offene und versteckte Nazis ihre braune Uniform aus der Truhe. Die „Hitlerjugend“ und der „Bund deutscher Mädchen“ wurden eingefühhrt und mit der Schule verbunden… Mein Vater litt darunter, dass er nun einer Staatsgewalt dienen musste…“

/Seite 17/

die Bespitzelung der Priester, die sich „reichsfeindlich“ verhielten, es versteht sich von selbst, dass mein Vater daran nicht teilnahm, sondern im Gegenteil Priester warnte und unterstützte, wenn er wusste, dass ihnen Gefahr drohte.“

/Seite 17/

– Verbindung von der Schule und Kirche sollte gelöst werden

– geistige Grundlage nicht mehr der christliche Glaube, sondern die Ideologie des „Führers“

Die Bischöfe führten den Kampf um die Bekenntnissschule, den Kampf um die Einhaltung des Konkordats, mit aller Schärfe: Die entsprechenden Hirtenbriefe, die der Pfarrer verlas, haben sich mir eingeprägt“

/Seite 18/

– ein antiklerikales Ressentiment

/auf Vorurteilen, einem Gefühl der Unterlegenheit, Neid o.Ä. beruhende gefühlsmäßige, oft unbewusste Abneigung…

Abneigung, Feindschaft, Feindseligkeit, Voreingenommenheit, Vorurteil, Widerstreben, Widerwille; Beispiel: Ressentiments gegen jemanden, gegenüber jemandem haben./

Das Kirchenjahr gab der Zeit ihren Rhythnus und ich habe das schon als Kind, ja, gerade als Kind mit großer Dankbarkeit und Freude empfunden.“

/Seite 21/

Schott – das Gebetsbuch

Schott für Kinder

Sonntags-Schott – die Liturgie der Sonn- und Feiertage

Es war ein fesselndes Abenteuer, langsam in die geheimnisvolle Welt der Liturgie einzudringen, die sich da am Altar vor uns und für uns abspielte.“

/Seite 23/

Gymnasialjahre in Traunstein

/Seite 24/

Gendarmen wurden damals ob der erheblichen physisichen Anforderungen, die der Beruf an sie stellte, mit 60 Jahren in Pension geschickt.“

/Seite 24/

Bereits 1933 hatten die Eltern zu billigem Preis ein altes Bauernhaus aus dem Jahr 1726 am Stadtrand von Traunstein erwerben können.“

/Seite 24/

Mit dem Umzug nach Traunstein … ging ich nun in die erste Klasse des „humanistischen Gymnasiums“… „

/Seite 25/

„… ich war der Jüngste und einer der Kleinsten in der ganzen Klasse.“

/Seite 26/

Latein als Basis des ganzen Unterrichts wurde in alter Strenge und Gründlichkeit gelehrt…

/Seite 26/

Die Sudetenkrise wurde ausgelöst…

/Seite 29/

Im Frühjahr 1939 folgte die Besetzung der Tschechoslowakei und am 1. September des gleichen Jahres nach einer neuen, im gleichen Ritual gestalteten Kampagne gegen Polen der Kriegsausbruch.

/Seite 29/

das Knabenseminar wurde zum Lazarett erklärt

die Nazis haben die Klosterschulen geschlossen

1940 wurde … das Jahr der großen Triumphe Hilters: Dänemark und Norwegen wurden besetzt, Holland, Belgien, Luxemburg und Frankreich wurden in kurzer Zeit niedergeworfen.

/Seite 30/

Wenn der Erste Weltkrieg begonnen hat, war der Bruder von Josef 17 Jahre alt und Josef vierzehn.

Der Bruder von Josef folgte die Einberufung zur Wehrmacht und Josef entdeckte die Literatur: Er las hingerissen Goethe, während Schiller ihm ein wenig zu moralistisch erschien… er liebte besonders die Schriftsteller des 19. Jahrhunderts: Eichendorff, Mörike, Storm, Stifter, während andere wie Raabe und Kleist ihm eher fremd blieben.

/Seite 32/

Kriegsdienst und Gefangenschaft

/Seite 33/

die kleine Gruppe der Seminaristen – die Jahrgänge 1926 und 1927 – zur Flugabwehr einberufen… wir wohnten in Baracken wie die regulären Soldaten… wurden in ähnliche Uniformen gesteckt und hatten im wesentlichen denselben Dienst zu tun…

Josef war sechzehn.

/Seite 33/

die Einberufung zum Reichsarbeitsdienst

die Amerikaner im Dorf

Obwohl unser Haus bar jeden Komforts war, erwählten sie es zu ihrem Hauptquartier. Ich wurde als Soldat identifiziert, musste die schon beiseite geräumte Uniform wieder anziehen, die Hände erheben und mich in die größer werdende Schar von Kriegsgefangenen einreihen, die sie auf unserer Wiese aufstellten. Besonders die gute Mutter traf es ins Herz, ihren Buben und den Rest der geschlagenen Armee von schwer bewaffneten Amerikanern bewacht und gefangen mit ungewisser Bestimmung dastehen zu sehen.“

/Seite 42/

Am 19. Juni 1945 hatte ich die verschiedenen Kontrollen und Untersuchungen zu passieren, bis ich überglücklich den Entlassungschein in Händen hielt, mit dem das Kriegsende nun auch für mich Wirklichkeit wurde.“

/Seite 44/

Im Seminar zu Freising

/Seite 46/

Es war eine bunt gemischter Schar, die etwa 120 Seminaristen, die sich nun in Freising zusammenfanden, um sich auf den Weg zum Priestertum zu machen. Die Altersspanne reichte von fast Vierzigjährigen bis zu uns, ein paar Neunzehnjährigen herunter.“

/Seite 46/

Niemand zweifelte, dass die Kirche der Ort unserer Hoffnungen war. Sie war trotz mancher menschlicher Schwachheiten der Gegenpol zu der zerstörerischen Ideologie der braunen Machthaber gewesen, sie war in dem Inferno, das die Mächtigen verschlungen hatte, stehengeblieben mir ihrer aus der Ewigkeit kommenden Kraft.“

/Seite 47/

Philosoph Aloys Wenzel: Philosophie der Freiheit

Romano Guardini, Josef Pieper, Theodor Häcker, Peter Wust

Religionspädagoge Alfred Läpple

Heidegger und Jaspers

Nietzsche, Klages, Bergson

Hegel, Steinbüchel, Ferdinand Ebner

jüdischer Denker Martin Buber

Ich hatte dagegen eher Schwierigkeiten, den Zugang zu Thomas von Aquin zu finden, dessen kristallene Logik mir gar zu fest in sich geschlossen, zu unpersönlich und zu fertig erschien.“

/Seite 49/

Studium der Theologie in München

/Seite 51/

Ich hoffte, durch die Arbeit an der Universität noch intensiver in die geistigen „Auseinandersetzungen der Gegenwart eindringen und eventuell auch eines Tages mich selbst ganz der wissenschaftlichen Theologie zuwenden zu können.“

/Seite 52/

Exegese ist für mich immer Zentrum meiner theologischen Arbeit geblieben.“

/Seite 58/

Priesterweihe – Seelsorge – Promotion

/Seite 68/

Volk und Haus Gottes in Augustins Lehre von der Kirche

Ende Oktober empfingen wir die Subdiakonats – und die Diakonatsweihe. Damit begann die engere Vorbereitung auf die Priesterweihe, die damals etwas anders aussah als heute.“

/Seite 71/

1951 – wir waren über vierzig Kandidaten“

/Seite 71/

Dienst als Kaplan in der Pfarrei Hl. Blut zu München.

/Seite 72/

Ich hatte 16 Religionsstunden in fünf verschiedenen Klassen zu halten, was viel Vorbereitung erheischte. Jeden Sonntag musste ich wenigstens zweimal zelebrieren und zwei verschiedene Predigten halten, jeden Morgen saß ich von 6 bis 7 Uhr im Beichtstuhl, am Samstagnachmittag vier Stunden. Jede Woche waren mehrere Beerdigungen in den verschiedenen Friedhöfen der Stadt zu halten. Die ganze Jugendarbeit lag auf meinen Schultern, und dazu kamen die außergewöhnlichen Verpflichtungen wie Taufen, Hochzeiten usw.“

/Seite 74/

Die neuen Heiden und die Kirche“ – wie sich die Zeiten verändert haben und das man Ausschau halten musste nach neuen Formen der Pastoralarbeit mit den Jugendlichen.

Die Berufung ans Freisinger Priesterseminar…

Das Gefühl, gebraucht zu werden und einen wichtigen Dienst zu tun, hatte mir geholfen, das Äußerste zu geben, und mir die Freude am Priestertum geschenkt, die in der neuen Aufgabe so unmittelbar nicht zu erleben war.“

/Seite 75/

Es war vor allem für Vater und Mutter eine große Freude, als im Juli 1953 dieser Akt über die Bühne ging und damit der theologische Doktorhut erworben war.“

/Seite 76/

Das Drama der Habilitation und die Freisinger Jahre

/Seite 77/

Es fügte sich, dass gerade mit dem Ende des Sommersemesters 1953 der Lehrstuhl für Dogmatik und Fundamentaltheologie an der Philosophisch- Theologischen Hochschule zu Freising frei wurde.“

/Seite 77/

Schmaus…er müsse meine Habilitationsschrift ablehnen, da sie nicht den dabei geltenden wissenschaftlichen Maßstäbchen genüge. Einzelheiten würde ich nach dem entsprechenden Fakultätsbeschluss erfahren. Ich war wie vom Donner getroffen. Eine Welt drohte für mich zusammenzubrechen. Was sollte aus meinen Eltern werden, die guten Glaubens zu mir nach Freising gekommen waren, wenn ich nun als Gescheiterter von der Hochschule gehen musste?“

/Seite 83/

Da bei der herben Kritik an meiner Arbeit dieser Teil ohne Beanstandung geblieben war, konnte man ihn wohl nicht nachträglich als wissenschaftlich unannehmbar erklären. Gottlieb Söhngen, dem ich meinen Plan vortrug, war sofort einverstanden.“

/Seite 87/

Professor in Bonn

/Seite 92/

Am 15. April 1959 begann ich meine Vorlesungen nunmehr als ordentlicher Professor der Fundamentaltheologie an der Bonner Universität vor einer Hörerschar, die mit Begeisterung den neuen Ton aufnahm, den sie bei mir zu vernehmen glaubte.“

/Seite 92/

Seine Schwester hat ihn nach Bonn begleitet. Sie ist im 1991 gestorben.

Wenn sein Vater gestorben ist, hat Josef gespürt, „dass die Welt für ihn ein Stück leerer geworden war und dass ein Teil seines Zuhause in die andere Welt verlegt war.“

/Seite 99/

Der Konzilsbeginn und der Übergang nach Münster

/Seite 100/

Johannes XXIII hat das II. Vatikanische Konzil angekündigt. „Kardinal Frings nahm seinen Sekretär Luthe und mich als seinen theologischen Berater nach Rom…“ /von 1962 bis 1965/

/Seite 101/

April 1977: Foto des neu ernannten Erzbischofs von München und Freising … das Wappen ist von der persönlichen Lebensgeschichte des Kardinals wie vom Lebensraum des Erzbistums München und Freising her bestimmt…

/Seite 111/

Die Arbeit der Konzilsväter wird ein bisschen geschildert. Es ist aber zu kompliziert, alles folgen zu können. „Die Thesen Geiselmanns“ – ich kenne sie nicht, aber Josef Ratzinger schafft das Wesentliche in paar Worte ein, die ich akzpetieren und verstehen kann. „Offenbarung, das heißt das Zugehen Gottes auf den Menschen, ist immer größer als das, was in Menschenworte geffasst werden kann, größer auch als die Worte der Schrift.“

/Seite 129/

Die Schrift ist das wesentliche Zeugenis von der Offenbarung, aber Offenbarung ist etwas Lebendiges, größer und mehr – zu ihr gehört auch das Ankommen und das Vernommenwerden, sonst ist sie eben nicht Offenbarung geworden. Die Offenbarung ist nicht ein auf die Erde gefallener Meteor, der nun als eine Gesteinsmasse irgendwo herumliegt, wovon man Gesteinsproben nehmen, ins Labor tragen und dort analysieren kann. Die Offenbarung hat Werkzeuge, aber sie ist nicht vom lebendigen Gott ablösbar, und sie verlangt immer nach dem lebendigen Menschen , bei dem sie ankommt. Ihr Ziel ist es immer, die Menschen zu versammeln, zu vereinigen – darum gehört die Kirche zu ihr.“

/Seite 129/

Karl Rahner und Josef Ratzinger ….“Der ganze Unterschied zwischen der Münchener Schule, durch die ich gagengen war und derjenige Rahners ist mir in jenen Tagen klargeworden, auch wenn es noch einige Zeit dauerte, ehe die Trennung unserer Wege nach außen sichtbar wurde.“

/Seite 131/

Der große und mir trotz des Altersunterschieds befreundete Münsteraner Dogmatiker Hermann Volk war im Sommer 1962 Bischof von Mainz geworden Nun erging an mich der Ruf auf seinen Lehrstuhl.“

…seine Liebe für Dogmatik, seine Liebe zum Rheinland, zu den Studenten, zu der Arbeit an der Universität Bonn… es war schwer, sich für München zu entscheiden, wo er damals auch einige Probleme mit seiner Habilitation erlebt hat… Stachel der Erinnerungen

Das Jahr 1963 brachte aber auch noch einen weiteren tiefen Einschnitt in mein Leben. Schon seit Januar war meinem Bruder aufgefallen, dass Mutter immer weniger Speisen zu sich nehmen konnte. Mitte August erhielten wir vom Arzt die traurige Gewissheit, dass Magenkrebs vorlag, der nun recht schnell und unerbittlich seinen Weg nahm.“

/Seite 133/

Am Tag nach dem Gaudete-Sonntag, dem 16. Dezember 1963, schloss sie für immer die Augen, aber das Leuchten ihrer Güte ist geblieben und für mich immer mehr zu einer Verifizierung des Glaubens geworden, von dem sie sich hatte formen lassen. Ich wüßte keinen überzeugenderen Glaubensbeweis als eben die reine und lautere Menschlichkeit, in die der Glaube meine Eltern und so viele andere Menschen, denen ich begegnen durfte, hat reifen lassen.“

/Seite 133/

Das Ringen des Konzils wurde immer mehr unter dem Parteienschema des modernen Parlamentarismus dargestellt.“

/Seite 135/

Für die Gläubigen war es ein merkwürdiges Phänomen, dass ihre Bischöfe in Rom ein anderes Gesicht zu zeigen schienen als zu Hause.“

/Seite 135/

Die Entfernung von Bayern tat ihm weh, „so war die Versuchung unwiderstehlich, als die Universität Tübingen, die mir schon 1959 den Lehrstuhl für Fundamentaltheologie angeboten hatte, mich nun auf den neu errichteten zweiten Lehrstuhl für Dogmatik berief.“

/Seite 137/

Die Aufnahme des Existentialismus in die Theologie, wie Bultmann sie vollzogen hatte, war für die Theologie nicht ungefährlich gewesen. Ich hatte… in meiner Christologie gegen die existentialistische Reduktion anzukämpfen versucht und da und dort – besonders auch in der Gotteslehre… sogar Gegengewichte vom marxistischen Denken her gesetzt, das ja von seiner jüdisch-messianischen Wurzel her durchaus auch biblische Motive verwahrt. Aber die Zerstörung der Theologie, die nun durch ihre Politisierung im Sinn des marxistischen Messianismus vor sich ging, war ungleich radikaler, gerade weil sie auf der biblischen Hoffnung basierte und sie nun dadurch verkehrte, dass die religiöse Inbrunst beibehalten, aber Gott ausgeschaltete und durch das politische Handeln des Menschen ersetzt wurde. Die Hoffnung bleibt, aber an die Stelle Gottes tritt die Partei und damit ein Totalitarismus einer atheistischen Anbetung, die ihrem falschen Gott alle Menschlichkeit zu opfern bereit ist. Ich habe das grausame Antlitz dieser atheistischen Frömmigkeit unverhüllt gesehen, den Psycho-Terror, die Hemmungslosigkeit, mit der man jede moralische Überlegung als bürgerlichen Rest preisgeben konnte, wo es um das ideologische Ziel ging. Das alles ist an sich aufregend genug, aber zur unerbittlichen Herausforderung an den Theologen wird es dann, wenn die Ideologie namens des Glaubens vorgetragen und die Kirche als ihr Instrument benützt wird.“

/Seite 150/

Einführungen in das Christentum“ – erfolgreiches Buch von Josef Kardinal Ratzinger

Die Regensburger Jahre

/Seite 153/

1967 – Der Freistaat Bayern hatte in Regensburg seine vierte Landesuniversität errichtet.

/Seite 153/

1969 – erging der Ruf nach Regensburg an mich, den ich annahm, weil ich – ähnlich wie Wickert – meine Theologie in einem weniger aufregenden Kontext weiterentwickeln und mich nicht in ein ständiges Kontra hineindrängen lassen wollte.“

/Seite 153/

Berufung in die Internationale Päpstliche Theologenkommission.

Die Veröffentlichung des Missale Pauls VI.

Das Gefühl, immer deutlicher eine eigene theologische Sicht zu gewinnen, war wohl die schönste Erfahrung der Regensburger Jahre. Ich hatte ein kleines Haus mit Garten bauen können, das meiner Schwester und mir ein rechtes Zuhause wurde, in dem mein Bruder immer gerne einkehrte. Wir waren wieder daheim. Auch für meinen Bruder waren dies gesegnete Jahre. Einspielungen von Schütz, Bach,Vivaldi, Monteverdi wurden mit internationalen Preisen bedacht…“

/Seite 176/

Erzbischof von München und Freising

/Seite 177/

1977 – Ernennung zum Erzbischof von München und Freising

Ich habe mir als bischöfllichen Wahlspruch das Wort aus dem dritten Johannesbrief gewählt „Mitarbeiter der Wahrheit“, zum einen, weil es mir die vereinigende Klammer zwischen meiner bisherigen Aufgabe und dem neuen Auftrag zu sein schien: Bei allen Unterschieden ging und geht es doch um das gleiche, der Wahrheit nachzugehen, ihr zu Diensten zu sein. Und weil in der heutigen Welt das Thema Wahrheit fast ganz veschwunden ist, weil sie als für den Menschen zu groß erscheint und doch alles verfällt, wenn es keine Wahrheit gibt, deswegen schien mir dieser Wahlspruch auch zeitgemäß im guten Sinn zu sein. Im Wappen der Freisinger Bischöfe findet sich seit ungefähr tausend Jahren der gekrönte Mohr: Man weiß nicht recht, was er bedeutet. Für mich ist er Ausdruck der Universalität der Kirche, die keinen Unterschied der Rassen und der Klassen kennt, weil wir alle „einer sind“ in Christus /Gal 3,28/

/Seite 179/

Augustinus hat seine Meditation über das Zugtier Gottes an verschiedenen Texten festgemacht, so zum Beispiel auch in eier Weihnachtspredigt… im Anschluss an Jes 1,3: „Der Ochs kennt seinen Besitzer und der Esel die Krippe seines Herrn /Is 1,3/. Erröte nicht darüber, dass du Gottes Zugtier bist: Christus wirst du tragen, du wirst nicht fehlgehen: du gehst auf dem Weg, er sitzt über dir. Möge der Herr auf uns sitzen und uns leiten, wohin er will: Sein Tragtier sind wir, nach Jerusalem gehen wir. Wenn er auf uns sitzt, werden wir nicht gedrückt, sondern erhoben. Wenn er uns führt, irren wir nicht. Durch ihn gehen wir zu ihm, damit wir uns mit dem heute geborenen Kind auf ewig freuen können.“

/Seite 190/

Salz der Erde“ von Josef Kardinal Ratzinger

Veröffentlicht unter Biografie, Náboženské, Nemeckí autori, Werke | Verschlagwortet mit , , , , , | Kommentar hinterlassen

Friedrich Weissensteiner: Dcéry Márie Terézie

FriedrichWeissensteiner: Dcéry Márie Terézie

Knižnica: vlastná

Prečítané: 1997, marec 2019

Počet strán: 254

Jazyk: slovenský

Originál: Die Töchter Maria Theresias

Preklad: Taťjana Augstenová, Zuzana Mojžišová

Vydavateľstvo IKAR, Bratislava 1996

Druh knihy: historická

……………………………………….

Predslov

Zo 16 detí, ktorým Mária Terézia darovala život, bolo 11 dievčat. Jedna dcéra umrela hneď po pôrode, dve v detskom, ďalšie dve v dievčenskom veku. Ani ostatné dcéry Márie Terézie sa nedožili vysokého veku. Len Mária Alžbeta žila dlhšie ako jej matka, ktorá zomrela vo veku 63 rokov.

/strana 5/

Mária Terézia ľúbila všetky svoje deti, synov, aj dcéry, z celého srdca. Starala sa o ich telesné pohodlie, dbala o ich duševný i osobný rozvoj a všemožne ich podporovala. Napriek tomu nepociťovala ku každému z nich rovnakú náklonnosť.

/strana 5/

Iba Mária Kristína, najobľúbenejšia dcéra vládkyne sa mohla vydať za muža, ktorého si sama vybrala a milovala – za umeniu oddaného Alberta Sasko-Tešínskeho.

/strana 5/

Mária Anna

Učená, dobročinná modrá pančucha

Čo je toto za preklad?

Narodiť sa ako dievča bolo v 18. storočí spojené s mnohými nevýhodami. Ženy boli spoločensky diskriminované. Muž udával tón vo všetkých oblastiach života: Bol neodškriepiteľnou hlavou rodiny, staral sa o jej živobytie a disponoval, pokiaľ bol, rodinným majetkom. Výchova detí a výber partnerov pre dcéry záviseli len od jeho rozhodnutia. Otcovská autorita bola takmer neobmedzená.“

/strana 29/

Marianna nebola pekné dieťa a aj ako žena bola málo príťažlivá. Ostala – a nielen preto – slobodná.“

/strana 33/

Nedostatky krásy vyvažovalo „mnohostranné nadanie a dobré charakterové vlastnosti. Arcivojvodkyňa bola hudobne nadpriemerne nadaná, pozoruhodne kreslila, aj maľovala. Vynikajúco tancovala, mala pekný, i keď trochu tenký soprán a výrazné umelecké a vedecké sklony a záujmy. Mala fenomenálnu pamäť, presvedčivé logické myslenie, zmysel pre humor a sebairóniu. Jej prírodovedecké a numizmatické vedomosti boli ohromujúce. Rečové znalosti mala, naopak, skromné. … Príčiny tejto nedokonalosti vo vyjadrovaní bolo treba hľadať skôr v nedostatočnom vzdelávaní, než v nedostatku nadania. V 18. storočí sa kládol väčší dôraz na učenie cudzích rečí, predovšetkým francúzštiny jazyka diplomatov tých čias, zato materský jazyk sa zanedbával.“

/strana 33/

Keď mala 19 rokov, ťažko ochorela. Ťažký zápal pľúc zapríčinil tuberkulózu chrbtice ktorá mala „za následok krivé držanie tela a napokon viedla k vytvoreniu viditeľného hrbu.“

/strana 35/

Po prekonaní ťažkej choroby, ktorá znamenala predel v jej živote, sa začala venovať experimentálnej fyzike a mechanike, študovala chémiu a botaniku, po otcovej predčasnej smrti opatrovala a rozširovala jeho zbierku mincí a minerálov, hltala jednu knihu za druhou. Ale to jej nestačilo, zostavila odbornú publikáciu o pamätných minciach vyrazených za vlády Márie Terézie a zhotovovala medené rytiny, kresby a akvarely.“

/strana 35/

Marianna žiarlila na prvú ženu brata Jozefa, lebo mala dojem, že ju obrala o lásku milovaného otca. Videla v nej iba falošnú a neúprimnú intrigánku. Odhalila ako jediná na cisárskom dvore ľúbostný vzťah medzi korunnou princeznou a o štyri roky mladšou Marianninou sestrou Máriou Kristínou.

Mária Terézia sa snažila zabezpečiť jej slušné živobytie a poverila ju vedením ženského šľachtického kláštora, ktorý sama založila v roku 1755 v Prahe na Hradčanoch. Ale Marianna sa tomu vehementne bránila a tak sa pre ňu staval palác vo Viedni podľa vzoru zámku Hetzendorf. Jej brat Jozef však zarazil výstavbu priestranného parku, ktorý bol inak obvyklý a ktorý si Marianna veľmi želala. Jozef svoju sestru nemal rád, ako keby ona mohla zato, aká bola jeho prvá žena.

Po smrti svojej matky sa predsa len musela presťahovať do kláštora, ale nestala sa mníškou. Dobre si rozumela s novou predstavenou kláštora a mohla viesť pomerne slobodný život emancipovanej ženy.

V klagenfurskom paláci zhromaždila okolo seba učencov a umelcov, zbožných, Bohu oddaných cirkevných služobníkov, svetu otvorených, umelecky, vedecky orientovaných šľachticov, medzi ktorými bolo nemálo slobodomurárov.“

/strana 47/

Neželala si, aby ju pochovali v Kapucínskej hrobke vo Viedni, ale v hrobke alžbetínskeho kláštora, ktorému odkázala celý svoj súkromný majetok. „Marianna, dobročinná, sociálne angažovaná dcéra Márie Terézie žije v pamäti rádu po dnešné dni.“

/strana 50/

Mária Kristína

Najobľúbenejšia dcéra Márie Terézie

Ďalší z dobrých príkladov na to, aké nesprávne a nezodpovedné je správanie sa rodičov, ktorí pred ostatnými deťmi uprednostňujú jedno z nich. Súrodenci sa na Máriu Kristínu hnevali, nezapájali ju do svojich hier, nezverovali jej svoje tajomstvá, lebo ona všetko nažalovala cisárovnej. Prečo si práve ju Mária Terézia vybrala ako najobľúbenejšiu? Z objektívneho hľadiska si to vôbec nezaslúžila.

Temperamentná, svojvoľná, žiarlivá, závistlivá, ale nadaná, bystro chápajúca, ktorú bavili jazyky. Podobne ako ostatné dcéry, aj ona mala mimoriadne nadanie na kreslenie a maľovanie.

Zamilovala sa do nej žena budúceho cisára Jozefa, Izabela Parmská, ktorá bola nadaná a krásna, ale rozporuplná bytosť. „…mnohostranná osobnosť s mimoriadne komplikovaným citovým a duševným životom. Bola hypersenzibilná a exaltovaná, škála jej pocitov siahala od vášnivej zmyselnosti cez záchvaty najtrpkejšej trudomyseľnosti a hlbokého zúfalstva až po túžbu zomrieť.“

/strana 63/

Svojho muža nemala rada. Ona vôbec nemala rada mužov, ale zamilovaný Jozef to nevidel. „Izabela s južanskou vášňou milovala na cisárskom dvore iba jediné stvorenie: arcivojvodkyňu Máriu Kristínu.“

/strana 64/

Princ Albert Saský, ktorý mal čoskoro namiesto Izabely zohrávať v živote Márie Kristíny rozhodujúcu úlohu, prišiel do Viedne v decembri 1763…“

/strana 70/

Po náhlej cisárovej smrti, ktorého skosila mŕtvica, sa Mária Kristína mohla vydať za svoju lásku. Jej prvé a jediné dieťa zomrelo hneď po pôrode. Mária Kristína dostala „po ťažkom pôrode horúčku šestonedielok, Albert uprostred júna kiahne.“

/strana 79/

Aj ked sa obaja uzdravili, už nemohli mať vlastné deti. „Neskôr si adoptovali svojho synovca, arcivojvodu Karola, budúceho víťaza od Aspernu a Napoleonovho premožiteľa, a určili ho za svojho dediča.“

/strana 79/

Po smrti Márie Terézie sa na trón dostal Jozef II a ten svojej sestre nebol naklonený. „Jej prednostné postavenie pri dvore, ktoré aj v ňom vyvolávalo nevôľu a žiarlivosť, sa raz navždy skončilo.“

/strana 82/

Udalosti v Belgicku. Tvrdohlavý a bezcitný panovník Jozef II. Jeho reformy, vyvolávajúce vzbury a ich krvavé potlačenie. Keď umieral, ani jeden z jeho početných súrodencov mu pri smrteľnej posteli neposkytol duševnú podporu.

Nový panovník Leopold, veľkovojvoda toskánsky, pokrokovo zmýšľajúci, citlivý a rozvážny, upokojil a zmiernil revolučné nálady v rakúskom Nizozemsku a Uhorsku. Mária Kristína a jej manžel sa vrátili do Belgicka.

20. apríla Francúzsko vypovedalo Rakúsku vojnu a francúzske jednotky napadli Belgicko. Rakúsko-belgická armáda, ktorú viedol Albert, bola porazená a manželia museli z krajiny doslova utiecť. V Drážďanoch viedli pokojný, ale „celkom zmenený život. Ich majetok sa rozplynul, chýbali peniaze na vedenie dvora, primeraného ich stavu.“

/strana 90/

V roku 1974 sa presťahovali do Viedne. Cisár František sa postaral o ich zaopatrenie, ale so zdravím 55 ročnej Márie Kristíny to šlo rapídne z kopca. Zomrela na prudké bolesti žalúdka v roku 1798. „Po 33 rokoch najšťastnejšieho manželstva som stratil najdokonalejšiu ženu, aká kedy žila, to najvzácnejšie na svete, milovaný objekt celého svojho šťastia. Nikdy v priebehu dlhého času nebolo naše šťastie ničím skalené, nikdy ho nenarušila ani najmenšia a najbezvýznamnejšia zvada… vo všetkých životných situáciách sa prejavila ako pravá dcéra Márie Terézie. Bola jej najobľúbenejším dieťaťom a zdedila po nej všetky šľachetné vlastnosti ducha a srdca, najmä odvahu a pevnosť charakteru. Zachovala si ich aj v najťažších chvíľach života…“

/strana 92/

Mária Alžbeta

Márnomyseľná, samoľúba, skúšaná osudom

Z Márie Alžbety vyrástlo živé, veselé dieťa. Mala však sklony k povýšenosti, bola tvrdohlavá, priveľa sa chichúňala a jej zábavy nebrali konca kraja, co sa prísnej matke vonkoncom nepáčilo… bola najkrajšia dcéra Márie Terézie … už v ranej mladosti koketná, samoľúba a márnomyseľná. Veľmi si potrpela na zovňajšok… ale neprejavovala takmer nijaké duchovné záujmy, či sklony.“

/strana 95/

Ako 24 ročná dostala kiahne a jej tvár sa zmenila na nepoznanie. Jej brat Leopold o nej do denníka napísal, že je „extravagantná, že žije iba sama pre seba ako Marianna… Celý svet sa jej vyhýba a bojí sa jej príšerného jazyka nerozumných rečí, zabáva sa zbieraním príbehov a klebiet z celého mesta a ich ďalším rozširovaním…“

/strana 103/

Po smrti matky sa cisár Jozef postaral, podobne ako pri iných sestrách, aby odišla od dvora. Stala sa opátkou v šľachtickom dámskom kláštore v Innsbrucku. Keď sa zmenila politická situácia a kláštor sa prepadal do dlhov, utiekla nazad do Viedne. Napokon našla domov „v Linzi, v dome grófa Heinricha von Khevenhueller na vtedajšej Theatergasse. Tam strávila posledné roky svojho života…. Často chodievala na predstavenia do neďalekého divadla, venovala sa dobročinnosti a priveľa rozruchu okolo seba nenarobila. Čudácka arcivojvodkyňa skonala… v roku 1808 vo veku 55 rokov…“

Mária Amália

Popoluška Márie Terézie

„… bola inteligentná, ale hĺbavá, rezervovaná a tvrdohlavá“

/strana 113/

Kráčala vlastnými cestami a nezaujímala sa o starosti a problémy, o osobné a politické rozhodnutia matky.“

/strana 114/

Nedovolili jej vydať sa za milovaného muža. Vydali ju za hlupáka. Bol od Márie Amálie o päť rokov mladší, slabomyseľný, „neokresaný, nepoddajný, úchylný surovec, bigotný svätuškár, ktorého obľúbenou činnosťou bolo zvoniť na kostolné zvony a piecť gaštany v spoločnosti sedliakov.“

/strana 117/

Mária Amália napriek rozhorčeniu viedenského dvora, zasahovala do štátnických záležitostí. V roku 1770 porodila dcérku, o tri roky nato syna. Žila oddelene od svojho muža vo vidieckom sídle Sala a chodila na poľovačky, čo bolo jej jedinou zábavou. Ale nevyhýbala sa „manželským povinnostiam“ a priviedla na svet ešte tri dievčatá. Po matkiných tvrdých zásahoch možno jej smrť pre ňu znamenala určité vyslobodenie, lebo konečne mohla navštíviť napríklad svojich súrodencov. Do Viedne však naďalej nemohla prísť, lebo tam vládol Jozef a ten ju nestrpel vo svojej blízkosti.

Keď sa k moci dostal jej synovec František II, poslal ju do Prahy. Ani teraz nesmela prísť do Viedne. Ubytovala sa v Prahe na Hradčanoch. Mala 56 rokov, „bola stará, a krehká, mala podlomené zdravie. Trpela tvrdnutím prsných žliaz a mučivými reumatickými bolesťami, ktoré vyústili do ochrnutia ľavého ramena. Stav osudom ťažko skúšanej, v minulosti takej vitálnej ženy sa rapídne zhoršoval. Sily jej napokon ubúdali tak rýchlo, že sotva vládala napísať a podpísať testament… Zomrela v roku 1804. Pochovali ju v chráme Sv. Víta. Do Viedne previezli len jej srdce… a pochovali v loretskej kaplnke, v hrobke sŕdc Habsburgovcov v Augustínskom kostole.“

/strana 131/

Mária Karolína

Napoleonova úhlavná nepriateľka

Fyzicky sa na matku nepodobala, ale charakterom jej bola najbližšie. Bola neskrotná, činorodá, odvážna, otvorená a úprimná, obdarená nespútanou túžbou po slobode a nezávislosti. Jednoducho silná, vyrovnaná, rozhodná a rozvážna osobnosť.“

/strana 149/

Vybrali jej za manžela neapolského princa Ferdinanda. Žil len radovánkam, obchody, politika, vládnutie ho vôbec nezaujímali. Pre Máriu Karolínu bola svadobná noc traumatizujúcim zážitkom. Mária Karolína s týmto grobianom, surovcom s temer sadistickými sklonmi, počala a porodila šesť detí. Pokojne prijímala manželovu neveru, bola rada, že jej dal na chvíľu pokoj.

Kráľovi sa nová situácia veľmi páčila. Keď sa o politiku starali jeho manželka a Acton, on sa mohol zbaviť všetkej zodpovednosti a oddávať sa viac zábavným veciam, než vládnutiu.“

/strana 167/

V roku 1793 popravili vo Francúzsku Mariu Antoinettu. „Mária Karolína onemela hrôzou, keď sa to dozvedela: Až do smrti budem ku všetkým príslušníkom tohto národa pociťovať najhlbšiu nenávisť… Neľútostný a nenávistný boj proti francúzskej revolúcii a jej krvavým výdobytkom určoval odteraz až do konca života celé jej ďalšie konanie.“

/strana 174/

Veröffentlicht unter Friedrich Weissensteiner, Nemeckí autori, Werke | Verschlagwortet mit , , , , , | Kommentar hinterlassen