Stefan Zweig: Netrpělivost srdce

Stefan Zweig: Netrpělivost srdce

Knižnica: vlastná

Prečítané: jún 2019

Nemecký originál: Ungeduld des Herzens

Preklad: Božena Koseková

Druh knihy: psychologický román

Foto: Island 2019, FrJell

……………………………….

Ponúkam linky do mojej virtuálnej knižnice. Odkazy na výborné knihy, ktoré som od neho prečítala a spoznámkovala. Niektoré sú prečítané v nemčine, niektoré v slovenčine, či češtine. Rakúsky spisovateľ Stefan Zweig patrí medzi mojich obľúbených, ale táto kniha, ktorú som práve prečítala, bola nudná. Zweig ju napísal v roku 1939 a hrá sa s citmi tragicky zaľúbeného bohatého dievčaťa, ktoré má všetko, len zdravie nie. Je ochrnutá a dôstojník z posádky pohraničného mesta jej nemôže ponúknuť viac ako len priateľstvo. Príbeh sa odohráva krátko pred vypuknutím Prvej svetovej vojny a cítiť v ňom autorov smútok a túžbu vymaniť sa z momentálnej politickej situácie sveta, ktorý už akýmsi spôsobom nebol ten jeho.

https://frauellie.wordpress.com/2016/03/19/stefan-zweig-stefan-zweig-triumph-und-tragik-des-erasmus-von-rotterdam/

https://frauellie.wordpress.com/2015/09/01/stefan-zweig-schachnovelle/

https://frauellie.wordpress.com/2012/02/11/balzac/

https://frauellie.wordpress.com/2012/02/11/maria-stuart/

https://frauellie.wordpress.com/2017/05/10/stefan-zweig-angst/

…………………………………………….

Životopis Stefana Zweiga

https://de.wikipedia.org/wiki/Stefan_Zweig

1881 bis 1918

Arnold Zweig, ktorý je tiež „z rodiny spisovateľov“ a ja mám v knižnici od neho knihu „Um Deutschland geht es uns. Eine Biographie von Wilhelm von Sternburg“, nemá s naším Stefanom Zweigom okrem mena nič spoločné. On je Nemec, Stefan Zweig Rakúšan. Narodil sa do bohatej židovskej rodiny v Schottering-u a vyrastal spolu s bratom Alfredom. Nepraktizovali svoju vieru, ale Stefan Zweig sa neskôr rád hlásil ku židovstvu v štýle: Som Židom úplnou náhodou, ale som Židom.

Maturoval na Gymnáziu vo Wasagasse v roku 1899. Ďalej pokračoval štúdiom filozofie na Viedenskej univerzite. Lepšie povedané, zapísal sa tam, ale v podstate sa riadnemu štúdiu vyhýbal a radšej písal do časopisu „Neue Freie Presse“. Stíhal aj jedno, aj druhé a nakoniec bol promovaný za doktora filozofie. Popri písaní poviedok, noviel, esejí, básní, pracoval ako prekladateľ a novinár. Jeho knihy vychádzali vo vydavateľstve Insel v Lipsku. Mal svoje „malé špinavé tajomstvo“, ale o tom temer nikto nevedel. Mal nutkanie obnažovať sa pred malými dievčatkami. :(

Veľa cestoval, nadväzoval kontakty s umelcami, spisovateľmi, písal si so známymi osobnosťami. Keď začala Prvá svetová vojna ako presvedčený pacifista, by najradšej ostal doma, ale situácia bola taká, že „všetci boli za vojnu“ a tak si našiel miesto ako vyšší dôstojník vo vojnovom archíve.

Von Anfang an glaubte ich nicht an den „Sieg“ und wußte nur eines gewiß: daß selbst wenn er unter maßlosen Opfern errungen werden könnte, er diese Opfer nicht rechtfertige. Aber immer blieb ich allein unter all meinen Freunden mit solcher Mahnung, und das wirre Siegesgeheul vor dem ersten Schuß, die Beuteverteilung vor der ersten Schlacht ließ mich oft zweifeln, ob ich selbst wahnsinnig sei unter all diesen Klugen oder vielmehr allein grauenhaft wach inmitten ihrer Trunkenheit.“

V roku 1917 bol z vojenskej služby uvoľnený a presťahoval sa do neutrálneho Švajčiarska.

1919 bis 1933 – Roky v Salzburgu

V januári 1920 sa Zweig oženil s Friderike Winternitz, ktorá sa rozviedla s novinárom Felixom Wintenitz a do manželstva so Stefanom Zweigom priviedla aj svoje dve dcéry z prvého manželstva.

Stefan Zweig v tomto období veľa píše a jeho „Sternstunden der Menschheit“ sa stanú jeho najpredávanejšou knihou /mám ju spoznámkovanú vo svojej virtuálnej knižnici/. Angažuje sa v boji proti nacionalizmu a túži po zjednotenej Európe, ktorá by bola schopná ubrániť svoju neutralitu a zabezpečiť svojim ľuďom mier. V roku 1928 cestuje do Ruska, stretáva sa so spisovateľom Maximom Gorkým a svoju knihu z roku 1931 „Die Heilung durch den Geist“ venuje Albertovi Einsteinovi.

1934 1942 – Exil

Po jednej nespravodlivej domovej prehliadke sa Stefan Zweig rozhodne emigrovať do Londýna. V Nemecku je vydávanie jeho kníh zakázané , tak sa táto aktivita presunie na iné vydavateľstvo, tentokrát do Rakúskej Viedne. Ale kontakty s Nemeckom Zweig nepreruší.

Cestuje do Južnej Ameriky. V marci 1933 je sfilmovaná jeho novela „Brennendes Geheimnis“. To, že je Žid, mu neumožňuje presadiť sa v Hitlerom ovládaných krajinách. V roku 1935 sa dostáva na index zakázaných autorov.

Jeho manželstvo s Friderike sa rozpadne. Od roku 1934, keď odišiel do exilu, žili vlastne odlúčene. V roku 1938 sa rozviedli. Stefan Zweig sa oženil rok nato s Charlotte Altmann, ktorá ho sprevádzala na jeho cestách. Kontakt so svojou prvou ženou však neprerušil, ostali v písomnom styku a ako sa vraví – „ostali priatelia“.

Keď začala Druhá svetová vojna, prijal Stefan Zweig britské občianstvo. Vo svojom novom dome neďaleko Londýna začína písať Balzaca /mám prečítané, spoznámkované/. Ale aj v Británii ho prenasleduje strach a tak radšej utečie do Ameriky. Najprv je v New Yorku, potom v Argentíne, v Paraguai. V roku 1940 sa usadí v Brazílii. Získa vízum „za napísanie knihy v prospech Brazílie“. V roku 1941 sa objaví Monografia Brazílie. Nasleduje uznanie doktorátu.

Smrť

V noci z 22. na 23. februára 1942 si Stefan Zweig v Petropolise zoberie život. V liste na rozlúčku napíše, že už nemá chuť žiť vo svete plnom nespravodlivosti a násilia. Jeho druhá žena umiera spolu s ním.

………………..

Netrpělivost srdce

Čo o tejto knihe hovorili iní čitatelia, nájdete pod týmto linkom:

https://www.databazeknih.cz/knihy/netrpelivost-srdce-14002?c=all

Vybrala som dva protichodné názory ako dôkaz, že každý z nás vníma svet a život v ňom trochu inak. To isté platí aj o knihách, ktoré čítame.

Micha-Él: Vždycky jsem ráda, pokud mi knížka něco dá a posune mě dopředu. Netrpělivost srdce tohle výborně splnila, jedná se o dokonale propracovaný psychologický román, v němž se autor zamýšlí nad lidským soucitem. Edita, poručík, Kekesfalva, Condor, zkrátka všechny postavy byly maximálně reálné a nikdy nepůsobily černobíle. Často jsem se zamýšlela, jak bych se v situaci sama zachovala, proto se rozhodně nejedná o nějakou oddechovku, Zweig neustále čtenáři předkládá, nad čím by měl přemýšlet. Edita byla bezpochyby rozmazlená, ale pak jsem si říkala, přesně to, co Zweig psal – vždyť je nemocná… Název románu do posledního puntíku vystihuje jeho myšlenku, jen jsem si říkala, jak je to s tím soucitem, tkví opravdu v tom, abychom se obětovali? Těžko říct, myslím, že je na každém, k čemu po přečtení dospěje. Bezvadná kniha!

Palivo: Tato kniha byla jako sex – tedy prvních pět minut to je zábavný a pak už se vám chce jen spát.

Jak už to má Štefan Dvoj-ka ve zvyku, i v Netrpělivosti srdce se vykecával víc než bylo třeba. Kdyby ještě žil, věřím tomu že by u nás na vesnici seděl na náměstí a povídal si se všema babkama co jdou vokolo.

Kniha začíná velmi slibně: mladej důstojník vyzve k tanci zámožnou buchtičku jednoho frajera, aniž by věděl, že chuděra nemůže chodit. Ještě že jí třeba nenabídl Johnnyho Walkera. Každopádně, faux-pasy je na světě. Důstojníkovi je nicméně prominuto a tak začne na zámek dojíždět častěji. To ovšem neměl dělat, protože se všechno zkomplikuje jak banán. Trýznivé myšlenky a psychologický sešup ovšem nezažívá jen hlavní hrdina, ale i čtenář, který musí neustále dokola číst naprosto každý pocit, který hrdinu napadne. NONSTOP. Mám tucha, že Zweig by dokázal i z mé návštěvy záchodu vytěžit stostránkovou novelu Netrpělivost zadnice. Ke konci jsem již omdléval a měl jsem chuť připsat se do knihy a nakopat všechny postavy do prdele zepředu.

Což o to, že kniha končí opravdu skvěle a jedná se o velmi silný námět. Kdyby Zweig nebyl takovej nudnej patron, mohla z toho být skvělá knížka.

…………………………………………

P r o l ó g

Je dvojí soucit. Jeden, ten zbabělý a sentimenální, který je vlastní jen netrpělivostí srdce, aby se co nejrychleji zbavilo trapného dojetí cizím neštěstím, soucit který vůbec není soucítěním, nýbrž jen instinktivním odvrácením cizího utrpení od vlastní duše. A ten druhý, který jediný má smysl – ten nesentimentálníí, avšak tvořivý soucit, který ví, co chce, a je odhodlán trpělivě a s účastenstvím vydržet až do konce svých sil a ještě za něj.“

Píše sa rok 1938 a v Európe sa každý rozhovor točí okolo dohadov, či môže, alebo nemôže vypuknúť nová svetová vojna. Stefan Zweig tu zverejní veľa zo svojich naozajstných pocitov pacifistu.

Začíname rozprávačom „ja“, ktorý sa vo Viedni úplnou náhodou zoznámi s mužom, ktorý mu vyrozpráva zaujímavý príbeh. Náš rozprávač zmení v príbehu niekoľko údajov, aby zachoval anonymitu muža, ktorý ho poctil svojou dôverou.

Bylo mi tehdy pětadvacet let a sloužil jsem jako aktivní poručík u n-tých hulánů.“

/strana 13/

Jeho brata Ulricha dali rodičia do seminára a toho nášho hrdinu poslali do vojenskej školy. Jeho teta sa postarala, aby dostal, čo sa „na rod patrí“ a pretože mu zaplatila koňa a výstroj, mohol sa kariérne rozbehnúť u vojenského jazdectva. Dostal sa do pohraničia a príšerne sa nudil. Niekedy v máji v roku 1914 sa v cukrárni zoznámil s lekárnikom Zlatého anjela a ten mu „s blažeností venkovské pýchy sděluje – a povídá a tlachá…“ že Kekesfalv je najbohatší muž v celom okolí, že mu patrí zámok, rozľahlý starý park, cvičište, veľký cukrovar, píla, koniareň, plus šesť či sedem domov v Budapešti a vo Viedni.

Poručík sa ide do zámku zdvorilo predstaviť a za dva dni nájde doma navštívenku. „Mně, nepatrnému důstojníkovi, oplatí návštěvu hned dva dni po nástupní návštěvě – víc zdvořilosti a úcty by si nemohl přát generál.“

/strana 18/

V zámku sa zoznámi s domácou slečnou Editou, ktorú všetci milujú a rozmaznávajú, pretože je chromá. Ona to niekedy zneužíva, niekedy upadá do zúfalstva a to až takého, že sa chce pripraviť o život. A potom do jej život vstúpi tento nenápadný, mladý dôstojník a ona sa do neho náruživo zaľúbi.

Od prvního okamihu to museli všichni vědět, oec a Ilona a sluha i ostaní služebnictvo. Všichni museli dávno vědět o její lásce, o její vášni, polekání a pravděpodobně se zlou předtuchou – jen já, blázen svého soucitu, jsem nic netušil a hrál jsem dobrého, hodného, pitomého kamaráda, který měl plnou hubu žertů a nepozoroval, že jí moje nechápavé, nepochopitelné nepochopení drásá horoucí duši.“

Chromá zámocká slečna bola v lekárskej starostlivosti doktora Condora. Poručík Hofmiller sa zoznámi s jeho ženou a zistí, že je slepá.

Chromá Edita sa celou dušou upne na možnosť, že sa uzdraví. Zasnúbi sa so svojím milovaným poručíkom, ktorý však zasnúbenie na verejnosti pred svojimi kamarátmi poprie. Bojí sa ich hlúpych poznámkok na „adresu toho kripla“, aj posmechu, že to všetko robí len pre peniaze. Jeho veliteľ povie, že všetko dá do poriadku a pošle ho z pohraničného mestečka preč. Poručík Hofmiller si uvedomuje, k čomu všetkému môže Editu táto situácia zviesť a zúfalo sa snaží poslať jej upokojujúci telegram, aby si náhodou nesiahla na život.

Tisíc pozdravů z cesty a věrnou vzpomínku. Služební příkaz. Vrátím se brzy. Condor všechno vysvětlí. Okamžitě napiš. Upřímně Anton.“

/strana 320/

Poručík Hofmiller sa pokúša Edite zavolať, ale ako keby sa všetko spriahlo proti nemu. Volajú mu o pol jednej v noci a potom je hovor odhlásený. Prečo? „Muselo se něco stát, nevím co, a přece to vědět musím. Strašlivá hrůza, tato nemožnost prorazit vzdálenost, čas! Mám zavolat Condora sám? Ne, teď v noci už ne. Jeho paní by se polekala. Pravděpodobně mu to bylo už príliš pozdě a zavolá ještě jednou ráno.“

/strana 320/

Je vyhlásená Prvá svetová vojna, ale poručík Hofmiller si slová „vražda, nešťastie, hrôza“ spojí so svojím vlastným rozhádzaním citov. Jeho telegram mu vrátili späť ako „nedoručiteľný.“

Znovu zavolal lekárovi Condorovi a tentokrát sa mu podarilo dovolať sa. Všetko sa dozvedel. Edita si vypočula, ako jej snúbenec „zaběle upláchl“. Poslala Jozefa, aby zistil, či jej poručík Hofmiller nezanechal nejakú správu.

Ordonance podala přesnou informaci, že jsem služebně na neurčitý čas odvelen a že jsem pro nikoho žádnou zprávu nezanechal a to rozhodlo. V netrpělivosti svého srdce nechtěla už čekať ani den, ani hodinu. Příliš hluboce jsem ji zklamal, příliš smrelně jsem ji zasáhl, než aby mi ještě mohla důvěřovat. Moje slabost jí dodala osudovou sílu.“

/strana 326/

Chromé dievča spáchalo samovraždu.

Utekl jsem do války jako zločinec do tmy…. Byl jsem přesvědčen, že jsem svým slabošským soucitem, zpočátku lákavým a nakonec zbabělým, zavraždil člověka, jediného člověka, který mě vášnivě miloval.“

/strana 326/

Poručík Hofmiller sa vrhol do vojny a získal medailu za statočnosť. Keď sa po štyroch rokoch vrátil domov, nikto mu nič nevyčítal. Bol vojnovým hrdinom, to po prvé po druhé, už nebolo nikoho, koho by sa jeho bolesť, či zrada dotýkala. Editin otec zomrel o pár dní po smrti svojej milovanej dcérky, Ilona, jej spoločníčka a kamarátka sa vydala za nejakého notára a žila v Juhoslávii, plukovník Bubenčič sa zastrelil na Sáve, kamaráti alebo padli, alebo si popri hrôzach vojny na takú „malú epizódku zrady“ ani nespomenuli.

Poručík Hofmiller začal žiť novým životom. „Protože mi mou vinu nikdo nepřipomínal, zapomněl jsem na ni. Neboť srdce dokáže zcela a hluboce zapomenout, když zapomenout chce.“

/strana 329/

„… žádná vina není zapomenuta, dokut o ní ví svědomí“.

/strana 329/

TOUHA PO POCHOPENÍ A VYJÁDŘENÍ KONCE JEDNOHO SVĚTA

Román, ktorý som práve prečítala, Stefan Zweig dokončil krátko pred druhou svetovou vojnou. Rok predtým, ako začala. Zweig zomrel v roku 1942. Doslov napísal Jaroslav Střílecký a vôbec sa mi nepáčil. Aspoň jeden citát na záver:

Zweigův pohled na svět byl založen na iluzích, do nichž tak vkořenil svůj život, že na jejich rozbití dobrovolně zemřel. Při takovém poukazu musíme však být obezřetní, abychom maně nepřitakali vrahům. Neboť nejlepší z Zweigových iluzí se nerozložily, ale byly brutálně zničeny mocnostmi, jež se staly nadmíru neiluzorní silou a bezostyšně manipulovaly osudy desítek milionů, ač světonázorově nejen nebyly zušlechtěny, ale vyvěraly z barbarské směsi temně instinktivní agresivity, sekularizované pověrečnosti a samozvaně cynického mesianismu. Proti tomu byla Zweigova iluze -jakkoli se s ní dnes nemůžeme ztotožnit – útočištěm konkrétně humánní naděje.“

Dieser Beitrag wurde unter Lieblingsauthoren, Rakúski autori, Stefan Zweig, Werke abgelegt und mit , , , , verschlagwortet. Setze ein Lesezeichen auf den Permalink.

Kommentar verfassen

Trage deine Daten unten ein oder klicke ein Icon um dich einzuloggen:

WordPress.com-Logo

Du kommentierst mit Deinem WordPress.com-Konto. Abmelden /  Ändern )

Google Foto

Du kommentierst mit Deinem Google-Konto. Abmelden /  Ändern )

Twitter-Bild

Du kommentierst mit Deinem Twitter-Konto. Abmelden /  Ändern )

Facebook-Foto

Du kommentierst mit Deinem Facebook-Konto. Abmelden /  Ändern )

Verbinde mit %s