Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zápisky z podzemí

Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Zápisky z podzemí

Knižnica: vlastná

Prečítané: december 2013, Kirchehrenbach

Počet strán: 76

Jazyk: preložené z ruštiny do češtiny

Prekladateľ: R. Havránková 1998

Vydavateľstvo: Nakladatelství Slovart, 1998

IMG_7677

VŠEŽRAVÝ TEXT O BEZPŘEDMĚTNÉ SVOBODĚ

No? Nezaujme? 🙂 🙂 🙂

Píše to Tomáš Glanc a je toho pomerne veľa. Tvrdí napríklad, že zvláštny význam Zápiskov z podzemia vyplýva napríklad aj z toho, že stoja na začiatku románov, ktoré sú považované za vrchol Dostojevského tvorby:

– Zápisky z podzemia 1864

– Zločin a trest 1866

– Idiot 1868

– Běsi 1870-1871

– Výrostek 1874-1875

– Bratři Karamazovi 1878-1879

Filozof Lev Šestov ve spise Zjevení smrti dokládal, že ve svém podzemí získal Dostojevskij to, co Platón v jeskyni: objevil svůj nový zrak, jímž uzřel pouhé přízraky a stíny tam, kde ostatní viděli reálné jevy, a co pro jiné neexistovalo, stalo se mu pravou a jedinou skutečností.“ /strana 3/

Jeho súčasníci si však mysleli, že píše škandalóznu poviedku, plnú vášní, perverzných chúťok, nemotivovaných schválností a cynickej zlomyseľnosti. /strana 3/

A ešte jeden výrok Tomáša Glanca sa mi páči: „Dostojevskij je maskulinní spisovatel, pro kterého osud člověka je osudem muže.

Berďajev napsal, že žena je u Dostojevského jen obtíž na mužově cestě, jeho slast nebo strast.“ /strana 5/ Takže, bez ohľadu, či je to „slasť“, alebo „strasť“, aj tak je žena mužovi „na obtiaž“… 🙂

Ďalej slová „krása a vznešenosť“… vraj sa v poviedke opakujú 17x. Vraj sú „modlou romantikov“, ale Dostojevského hrdina hovorí, že Rusov k slzám dojíma „krása a vznešenosť“, ale v skutočnosti nemyslia na vznešené ideály, ale na svoje vlastné brucho a kariéru v úrade. Ale aj keby boli najväčší zlodeji a lotri v celom Rusku, plačú pri spomienky na svoj prvý ideál.

Toto opovrhovanie ideológiou krásy a vznešenosti rozvinul Dostojevský neskôr vo svojich „Besoch“. Dostojevský sa radikálne stavia do opozície proti „líným a opojným únikem k umění, totiž ke zcela hotovým krásným formám bytí, z větší části ukradeným u básníků a romanopisců a přizpůsobeným pro všechny potřeby a požadavky”.

Dostojevského jazyk je „všežravý”, vždy znovu zpochybňující a rozvratný. /strana 6/

Tomáš Glan

PODZEMÍ

I

Je veľmi ťažké napísať obsah z tejto poviedky, pretože každá napísaná veta sa prihovára akýmsi svojským, neopakovateľným spôsobom a nedá sa „prerozprávať“. Ako možno napríklad „jedným slovom“ zhrnúť toto? 🙂

Jsem člověk chorobný. Jsem zlý člověk. Jsem nevzhledný. Myslím, že mám nemocná játra. Ostatně nemám o své nemoci ani páru a nevím ani pořádně, co mě bolí. Neléčím se a nikdy jsem se neléčil, ačkoliv si medicíny i doktorů vážím. K tomu jsem ještě krajně pověrčivý, alespoň natolik, abych si mohl vážit medicíny. (jsem dost

vzdělaný na to, abych nebyl pověrčivý, ale přece pověrčivý jsem.) Ne prosím, já se nechci léčit ze zloby. Tomu vy asi neráčíte rozumět. Ale já tomu prosím rozumím. Nedovedu vám samozřejmě vysvětlit, komu vlastně svou zlobou zasolím, příliš dobře vím, že ani doktorům neublížím, když se na jejich léčení vykašlu; vím líp než kdo jiný, že tím škodím jen sobě a nikomu jinému. Ale přece je v tom zloba, že se neléčím. Stůňou jatýrka? Jen ať si stůňou ještě víc!“ /strana 7/

Pracoval v úrade a bol k ľuďom hrubý. Zabával sa na ich strachu, ale sám o sebe čitateľovi hovorí, že nebol zlý. Len „prihlboko chápal“. Aspoň on sám sa takto predstavuje.

II

Například: jsem strašně samolibý. Jsem vztahovačný a urážlivý jako hrbáč nebo trpaslík, ale přitom jsem zažil takové chvíle, že kdyby mi byl někdo dal políček, byl bych z toho snad měl radost. Mluvím vážně: jistě bych byl i v tom dovedl najít svého druhu i rozkoš, ovšem rozkoš ze zoufalství – ale i v zoufalství lze najít palčivou rozkoš, zvlášť když si člověk s neobvyklou silou uvědomí beznadějnost svého postavení.“ /strana 10/

IV

Celý měsíc mě bolely zuby, vím, co to je. Při tom člověk netrpí mlčky, při tom naříká. Ale nejsou to nářky bezelstné, je v nich kus potměšilosti, v tom je jádro věci. Ty nářky jsou výrazem rozkoše z utrpení.“ /strana 12/ Ha??? A odôvodnenie je, že keby v tých nárekoch chorý nenachádzal útechu, tak by nenariekal. Bohatý vraj narieka inak ako chudobný, ktorý narieka jednoducho, kým bohatý afektovane.

V

Dostojevský hovorí, že jeho hrdina je jeden z predstaviteľov „dožívajúcej generácie.“ V prvej časti, ktorá sa volá „Podzemie“ sa tento človek predstavuje. Rozpráva pritom o všetkom možnom, snažiac sa sám seba odôvodniť ako niekoho, kto musí existovať v ruskom prostredí. Až v druhej časti sa prechádza od úvah ku zápiskom zo života tohto človeka.

– má pôžitok z vlastného poníženia a hovorí tomu kajúcnosť

– pre nič za nič sa urazí, alebo aspoň hrá urazeného

– stráca vládu nad sebou

– nudí sa

– pokladá sa však za mudrca

– kecá

– je lenivý

– nepracuje

– má štyridsať rokov

Pánové, já se snad jen proto pokládám za mudrce, že jsem celý život nedovedl nic začít ani dokončit.“ /strana 15/

VI

Rozmýšľa nad tým, že by dokázal urobiť kariéru ako lenivec a žrút, ale „nie obyčajný“ lenivec a žrút. On by bol ten, ktorý by aj to „nič-ne-robenie“ robil s citom pre všetko krásne a vznešené.

VIII

Je přece naprosto přirozené, že chci žít proto, abych uspokojil svou životní schopnost v celé šíři, a ne proto, abych uspokojil jen svou rozumovou schopnost, to jest sotva desetinu celé své životní schopnosti. Co zná rozum? Rozum zná jen to, co stačil poznat (jsou věci, které ani nikdy nepozná; v tom není ovšem nic potěšujícího, ale proč to otevřeně neříci?), avšak lidská bytost se projevuje jako celek vším, co v ní je, vědomě i nevědomě, je třeba na scestí, ale žije.“ /strana 20/

– rozoberá ľudské dejiny

– inteligentní a čnostní ľudia

– mudrci

– filantropi

– a matematici s ich „dva krát dva je štyri“, lenže to bude platiť aj bez „mojej vôle“. Tomu sa nehovorí vlastná vôľa!

X

Podívejte se: kdyby to místo paláce byl kurník a spustil se déšť, vlezu asi do kurníku, abych nezmokl, ale přece nebudu z vděčnosti, že mě ochránil před deštěm, pokládat kurník za palác. Smějete se a říkáte, že v tomto případě je to jedno, kurník jako velkolepá budova. Ano, odpovídám, kdyby člověk žil jen proto, aby nezmokl.“ /Strana 24/

A nasledujú filozofické úvahy na tému „veľkolepej budovy a celá kapitola končí slovami, že človeka z podzemia je potrebné držať na uzde.

Dovede sice v podzemí mlčky prosedět čtyřicet let, ale jen vyjde na světlo boží a začne se projevovat, mluví, mluví a mluví donekonečna.“ /strana 24/

XI.

Koneckonců, pánové, nejlepší je nic nedělat. Nejlepší je úmyslná nečinnost. A tak tedy, ať žije podzemí! Řekl jsem sice, že zoufale závidím normálnímu člověku, ale za těch podmínek, za jakých ho vidím žít, bych nechtěl být na jeho místě (ačkoliv mu přesto nepřestanu závidět). Ne, podzemí je rozhodně lepší. Tam člověk alespoň může… Ale vždyť i v tomhle lži Lžu, protože sám vím tak jistě, jako že dva krát dvě jsou čtyři, že podzemí vůbec není lepší, že lepší je něco jiného, naprosto jiného, po čem žízním, ale co nikde nenacházím. K čertu s podzemím! A víte, co by bylo nejlepší? Kdybych alespoň něčemu z toho, co jsem tu napsal, doopravdy věřil. Přísahám, pánové, že z toho nevěřím jedinému slovíčku. Totiž, snad tomu do jisté míry i věřím, ale zároveň, nevím proč, cítím a tuším, že lžu, až se mi od úst práší.“ /strana 25/

A ak sa čitateľ náhodou čuduje, že prečo toto všetko napísal, tak to je len a len preto, že už 40 rokov žije sám, bez práce a v podzemí. Ale kto vie, čo všetko je pravda a čo lož. Rád si totiž vymýšľa a protirečí zároveň. Rád by napísal o sebe, o svojom živote, ale vraj už aj Heine tvrdí, že napísať o sebe pravdu je úplne nemožné.

Podle jeho mínění například Rousseau určitě lhal ve svých Vyznáních, a lhal prý dokonce úmyslně, z ješitnosti.“ /strana 25/

Ale Rousseau písal pre čitateľov, kdežto Dostojevského hrdina tvrdí, že on nijakých čitateľov mať nebude. Napíše, na čo si spomenie. Bude písať, lebo aj tak sa nudí, bude písať, lebo tak to znie akosi vznešenejšie, bude písať, lebo je to práca a práca „vraj šľachtí človeka.“

Padá sníh, žlutý, špinavý, skoro mokrý sníh. Mam dojem, že mi právě mokrý sníh připomněl onu příhodu, které se teď nemohu zbavit. Ať je to tedy vyprávění o mokrém sněhu.“ /strana 26/

MOKRÝ SNÍH

Když vřelým, dojímavým slovem

jsem duši tvoji rozvrátil,

ty zoufalá a otřesená

proklelas hřích, jenž obrátil

tvůj život v útrapy a peklo.

Vzpomínkou drásala jsi srdce,

líčilas hanbu svou a žal,

pak v hrůze sepjala jsi ruce,

pláč těžký tebou lomcoval…

Atd., atd., atd.

Z básne N.A.Nekrasova

I

No a teraz konečne po dlhých stranách filozofovania prichádza ten „skutočný príbeh“, ale aj ten je plný „hlbokej ruskej duše a jej citov“.

Bylo mi tehdy pouhých čtyřiadvacet let. Už tenkrát jsem vedl smutný a nepořádný život, samotářský až k zešílení. S nikým jsem se nestýkal, vyhýbal jsem se hovoru s lidmi a čím dál tím víc jsem zalézal do svého kouta. V úřadě jsem na nikoho ani nepohlédl, ale dobře jsem zpozoroval, že mě kolegové pokládají za podivína, a co víc, měl jsem takový dojem, že se na mne dívají tak nějak skrz prsty.“ /strana 27/

On sám:

– nenávidí svoju tvár

– považuje sa za hlúpeho

– pohŕda ostatnými úradníkmi

– bojí sa ich

– kladie ich nad seba

– považuje ich za tupcov

– seba za zbabelca a otroka

– on bol „sám“, oni boli „všetci“

U nás Rusů, všeobecně řečeno, se nikdy nevyskytovali omezení, náměsíční němečtí a zvláště francouzští romantikové, kterých se nic netýká – ať pod nimi země praská, ať celá Francie zahyne na barikádách, oni jsou stále stejní, snad by dokonce pokládali za neslušné se změnit. Prozpěvují dál své náměsíčné písničky a zůstanou při nich až do hrobu, protože jsou to omezenci. U nás v Rusku se omezenci nevyskytují, to je všeobecně známo, tím se odlišujeme od ostatních, německých zemí.“ /strana 28/

Náš romantik se vyznačuje tím, že všechno chápe, všechno vidí a vidí to často nesrovnatelně jasněji než naše nejsvětlejší hlavy; s nikým a s ničím se nesmiřuje, ale zároveň se ničeho neštítí, všemu se vyhne, před vším ustupuje, jedná se všemi diplomaticky. Nikdy neztrácí ze zřetele užitečný, praktický cíl (nějaké ty státní bytečky, penzičky a hodnůstky), sleduje tento cíl přes všechno nadšené horlení a svazečky lyrických básniček, ale zároveň si zachovává v duši „krásu a vznešenost” neporušenou až do hrobu a vzhledem k tomu chová sám sebe v bavlnce jako nějaký klenot; dejme tomu, že jen ke slávě oné „krásy a vznešenosti”. Náš romantik je člověk široké duše a největší šibal ze všech našich šibalů, o tom vás mohu ujistit – vím to ze zkušenosti.“ /strana 29/

Ruský romantik:

– je vždy šikovný

– nikdy sa nevykašle na úrad, z ktorého dostáva peniaze

– buduje si kariéru

– má v sebe schopnoť najprotichodnejších citov

– je „široká povaha“, aj keby klesol až na dno, nikdy nestratí svoj ideál

– aj keď pre ten ideál ani prstom nepohne, zbožňuje ho až k slzám

Dostojevského hrdinovia sú stále sami, opustení, hĺbajúci, nešťastní, neschopní života. Veľa čítajú, sú chorobne dráždiví, vášniví, prudký a tento náš má dokonca hysterické záchvaty doprevádzané slzami a kŕčami. Nemá nikoho, koho by si vážil, nikoho, na koho by sa mohol obrátiť.

Oddával jsem se neřestem osaměle, potají, v noci, bázlivě a špinavě, se studem, který mě nikdy neopouštěl a v nejhnusnějších chvílích se stupňoval až v prokletí. Už tenkrát jsem nosil ve své duši podzemí. Hrozně jsem se bál, aby mě někdo neviděl, nepotkal, nepoznal. Chodil jsem do nejzapadlejších špeluněk.“ /strana 30/ Raz sa dostal do krčmy, v ktorej sa hral gulečník a jeden urastený dôstojník ho jednoducho chytil za plecia odstrčil od stola, pretože mu prekážal. Ako keby bol vzduch. A to ho nesmierne urazilo, pretože sa zachoval ako zbabelec, hoci si o sebe myslel, že zbabelcom nie je.

Maličký a tenký, ani len pobiť s nikým sa poriadne nemohol. Všetok srd sa v ňom zhromažďoval. Sledoval toho dôstojníka niekoľko rokov. Dozvedel sa, ako sa volá, kde býva, aké má zvyky. Díval sa ne neho s nenávisťou, keď ho stretával, ale ten samozrejme ani nevedel, kto je.

Uvažoval o tom, že o ňom napíše poviedku a vysmeje sa mu v nej. Ale literatúra nebola v móde. Tak mu napísal vznešený list, v ktorom ho vyzval na súboj. Našťastie ten list neodoslal. Pomstil sa však iným spôsobom.

Chodieval sa prechádzať na tie isté miesta, ako sa prechádzal onen dôstojník a vždy sa mu vyhol z cesty. Jedneho dňa si však umienil, že mu neuhne. Aaach, tie nekonečné prípravy!!! Šaty, ktoré si musel ísť kúpiť, aby vypadal lepšie. Peniaze, ktoré na to musel zháňať. A potom prišiel ten deň.

Neustoupil jsem ani o píď a prošel kolem něho úplně jako rovný s rovným. Ani se neohlédl a tvářil se, že nic nepozoroval; ale jen se tak tvářil, tím jsem si jist. Dodnes jsem o tom přesvědčen. Dostal jsem ovšem větší díl, on byl silnější, ale o to nešlo. Šlo o to, že jsem dosáhl cíle, zachoval si důstojnost, neustoupil ani o krok a veřejně se s ním postavil společensky na rovinu. Vrátil jsem se domů dokonale pomstěn za všechno. Byl jsem u vytržení.“ /strana 34/

Dôstojníka potom kdesi preložili a náš hrdina sa cítil aspoň na krátky čas výborne.

II

Tri mesiace nevyšiel z domu. Tri mesiace sa venoval snívaniu. A potom sa ako prvé rozhodol navštíviť svojho najbližšieho predstaveného Antona Antonyča Setočkina. Anton Antonyč Setočkin býval na treťom poschodí jedneho domu, vlastnil štyri izby, jednu menšiu ako druhú, ale všetky vyzerali chudobne a šedivo. Mal dve malé dcérky, ale tie sa na nášho vyziableho úradníčka dívali zvysoka, šepkali si o ňom a smiali sa na ňom. Mával dvoch, alebo troch hosťov, rozprávalo sa o daniach, o tom, čo sa dialo v senáte, o platoch a povyšovaní v úrade, o „Jeho Excelenci“ /strana 36/, o tom, ako sa zapáčiť najvyššiemu šéfovi a podobne.

Vydržel jsem s těmi lidmi jako pitomec trpělivě sedět až čtyři hodiny, poslouchal jsem je, ale sám jsem se neodvážil ani neuměl o čemkoliv s nimi promluvit. Byl jsem celý zpitomělý, několikrát mi vyrazil na těle pot, pokoušely se o mě mrákoty – ale bylo to dobré a

užitečné. Když jsem se vrátil domů, odkládal jsem na nějaký čas touhu obejmout celé lidstvo. /strana 36/

Potom sa rozhodol navštíviť svojho bývalého spolužiaka Simonova.

III

Zastihl jsem u něho jiné dva spolužáky. Jednali zřejmě o nějaké důležité věci. Mému příchodu nikdo z nich skoro nevěnoval pozornost, což bylo zvláštní, protože jsem se s nimi léta neviděl. Zřejmě mě pokládali za něco jako obyčejnou mouchu. Tak se ke mně nechovali ani ve škole, ačkoliv mě tam všichni nenáviděli. Chápal jsem samozřejmě, že mnou nutně pohrdají pro neúspěch mé kariéry a proto, že na sebe příliš nedbám, chodím špatně oblečený a podobně, což v jejich očích bylo vizitkou mé neschopnosti a bezvýznamnosti. Ale tak dokonalé přezírání jsem přece jen nečekal. Simonov byl mým příchodem dokonce překvapen. I dřív býval vždy překvapen mým příchodem. Zarazilo mě to; posadil jsem se zasmušile a poslouchal, o čem se baví.“ /strana 37/

Chceli pripraviť Zvěrkovovi obed na rozlúčku. Tomu Zvěrkovovi, ktorého náš vyziably hrdina z duše nenávidel. Ale keď človek číta ďalej, vari všetkých nenávidel. Celú školu neznášal a chcel na ňu zabudnúť. Nemec Fefičkin, „maličký pitomec s opičí tváří, který sa každému posmíval, můj nejhorší nepřítel už od prvních tříd“, Trudoljubov, typický, dobre urastený vojak „chladné tváře“ a Simonov, ktorý sa snažil vyhnúť sa pohľadu na nášho hrdinu. Vyťahoval sa, že prispie rubľom na chystaný obed, ale v podstate dlhoval Simonovovi 15 rubľov a nikdy ich nesplatil.

IV

Náš hrdina sa rozhodol nezaplatiť svojmu sluhovi jeho 7 rubľov a vybral sa na nepríjemný obed s ľuďmi, ktorých vôbec nemal rád, ktorí nemali radi jeho a ktorí mu dokonca dali nesprávnu informáciu o čase, len aby sa ho zbavili. Trudoljubov ho privítal s veľkopanskou nonšalantnosťou, ako keby bol nad ním poriadne vysoko a mohol si dovoliť správať sa voči bývalému spolužiakovi protektorsky.

Překvapilo mě, když jsem se dověděl, že jste projevil přání zúčastnit se,” začal sladce a šeplavě natahovat slova, což dříve nedělával. „Nestýkali jsme se přece. Vy se nás straníte. Nevím proč, nejsme tak strašní, jak se vám zdá. No, stejně jsem rád, že ob-no-vu-jeme…” Nedbale se otočil, aby položil na okno klobouk. /strana 42/

Pri stole sa debatuje, ale vyzerá to, ako keby si s naším votrelcom vybavovali účty. A potom si ho už nikto nevšíma. Zvěrkov začne rozprávať pre všetkych vtipný príbeh o tom, ako sa skoro oženil. Len náš hrdina sedí za stolom pokorený a zničený. Nikto si ho už nevšíma.

Copak tohle je moje společnost? říkal jsem si v duchu. A jak hloupě jsem se před nimi projevili Dovolil jsem Ferfičkinovi příliš. Myslí si, burani, že mi prokazují čest, když mi dali místo u svého stolu, a nechápou, že naopak já, já jim prokazuji čest, ne oni mně. Prý jsem zhubl!A můj oblek!Zatracené kalhoty! Zvěrkov si jistě hned v první chvíli všiml žluté skvrny na koleně. Ale co! Nejlepší by bylo hned teď, okamžitě vstát, vzít klobouk a beze slova odejít… Ukázat jim své pohrdání. A zítra třeba na souboj. Padouši! Nebudu přece litovat sedmi rublů. Snad si budou myslet… Kašlu na ně! Nelituji sedmi rublů! Okamžitě odejdu! Samozřejmě, že jsem zůstal. /strana 44/

Ako inak, poriadne sa opil, mal nafúkané, nabubralé reči, kde koho pourážal a oni ho vysmiali. A potom si ho nevšímli. A on trpel. Človeku je až zle, keď číta o tom, čo sa s ním dialo, ako sa zmietal temer v horúčke, celý šialený vo svojej malej, bezvýznamnej, ale urazenej hrdosti. A nakoniec, namiesto toho, aby odišiel, tak žobre o peniaze.

Simonove, dejte mi šest rublů!” řekl jsem se zoufalým odhodláním.

Podíval se na mě tupě a nechápavě. Také byl opilý. „Snad nechcete s námi jít i tam?”

Chci.”

Nemám peníze,” odsekl, pohrdlivě se ušklíbl a odcházel.

Chytil jsem ho za plášť. Bylo to něco příšerného.

Simonove, viděl jsem, že máte peníze, proč mi nechcete dát! Copak jsem nějaký padouch? Neodmítejte mě – kdybyste věděl, kdybyste věděl, proč vás o to prosím! Závisí na tom celá má budoucnost, všechny mé plány…” Simonov vytáhl peníze a skoro mi je hodil.

Tady máte, když jste tak nestydatý,” řekl tvrdě a utíkal za nimi. /strana 47/

V

Akosi túžil po tom, aby ho prosili o priateľstvo, ale zvyškom svojho rozumu si uvedomoval, že sa tak nestane. Aby odčinil svoje poníženie, chcel ich dohoniť a Zvěrkovovi dať facku. Niekto musí zaplatiť za to, že sa tri hodiny sám prechádzal v jednom kúte miestnosti, kým sa ostatní veselo zabávali v tom druhom. Možno by mohol ísť s peniazmi domov. Aj to mu preblesklo hlavou. Veď keď Zvěrkovovi facku, ten ho vyzve na súboj a aj keby zohnal peniaze na zbraň a náboje, keby nad ním dokonca vyhral, s úradom je koniec. Vylezie z koča a znovu do neho vlezie. Vrhne sa do domu, v ktorom očakáva svojich podpitých kamarátov, ale nikoho tam nenájde. Kameň mu padne zo srdca a ostane v miestnosti s dievčaťom, ktoré sa mu akýmsi smutným spôsobom zapáči.

VI

Po dvoch hodinách sa pokúsi s dievčaťom nadviazať rozhovor. Ale ona odpovedá váhavo a neochotne. Je Ruska, volá sa Líza a v tom dome neresti je len 14 dní. Musí splatiť nejaký dlh, ale to, čo robí, je ohavné, lenže nemá na výber. Pri sebe nosí ako poklad jeden sentimentálny list, v ktorom jej nejaký študent medicíny vyznáva lásku.

VIII

Náš vyziabnutý hrdina rozmýšľa nad tým, ako by mohol vrátiť Simonovovi včerajší dlh. Vypožičia si od svojho vlastného sluhu 15 rubľov a napíše Simonovovi zdvorilý, ospravedlňujúci list.

IX

Háda sa so svojím sluhom, ktorému zadržiava výplatu, je odporný, nízky, trápny, malý, dokonca si to uvedomuje a chce, aby jeho sluha Apollon na neho zavolal strážnika.

A vtedy ku nemu príde Líza.

Stál jsem před ní ubitý, zostuzený, hrozně rozpačitý, patrně jsem se usmíval a ze všech sil jsem se snažil zapnout roztrhaný prošívaný župan – přesně tak, jak jsem si to v úzkostech předem představoval. Apollon asi po dvou minutách odešel, ale mně se tím neulehčilo. A nejhorší bylo, že i ona upadla náhle do takových rozpaků, že jsem

tím byl až překvapen. Samozřejmě z toho, jakého mě viděla.“ /strana 66/

A zasa… spôsob, akým sa ku Líze chová, je hrozný!

Kričí na ňu, posmieva sa jej, že uverila jeho „dojemným slovám“, ktoré jej povedal a že si myslela, že ju z toho domu neresti zachráni práve on. Nakoniec upadne do hysterického záchvatu a keď ho Líza utíši, tak sa s ňou vyspí.

X

Za čtvrt hodiny jsem v zběsilé netrpělivosti pobíhal po pokoji a každou chvíli se škvírou v zástěně díval na Lízu. Seděla na zemi, hlavu si opírala o postel a patrně plakala. Neodcházela však a to mě dráždilo. Tentokrát věděla už všechno. Definitivně jsem ji urazil…, ale raději o tom nemluvit. Pochopila, že můj výbuch vášně byl pouhou pomstou, novým ponížením pro ni, a že k mé dřívější, skoro bezdůvodné nenávisti přibyla teď osobní závistivá nenávist k ní. Nechci ovšem tvrdit, že to všechno chápala tak zřetelně, ale bylo jí zato naprosto zřejmé, že jsem odporný člověk, a hlavně že nejsem schopen ji milovat. /strana 70/

Chudoba spravila z nášho hrdinu zlého, hlúpeho a odporného človeka. Ešte aj lásku považoval za cit, ktorý mu dáva právo tyranizovať toho druhého. Strčí Líze do ruky bankovku a otočí sa. Líza tú bankovku nechá na stole a utečie z domu. On, či to lepšie v jeho ja, sa za ňou rozbehne, ale ako vždy: v polovičke cesty otočí a vráti sa domov.

Co je lepší, laciné štěstí, nebo vznešené utrpení? No co je lepší? Takové myšlenky mi táhly hlavou, když jsem ten den večer seděl doma polomrtvý duševní bolestí. Ještě nikdy jsem nevytrpěl tolik bolesti a lítosti – ale mohla snad být sebemenší pochybnost, když jsem vyběhl z bytu, že se z půli cesty vrátím? Už nikdy jsem se s Lízou nesešel ani o ní neslyšel. Dodám ještě, že jsem se nadlouho spokojil frází o prospěšnosti urážky a nenávisti, ačkoliv jsem se tenkrát sám zármutkem div nerozstonal.“ /strana 72/

Werbeanzeigen
Dieser Beitrag wurde unter Ruskí autori, Werke abgelegt und mit , verschlagwortet. Setze ein Lesezeichen auf den Permalink.

Kommentar verfassen

Trage deine Daten unten ein oder klicke ein Icon um dich einzuloggen:

WordPress.com-Logo

Du kommentierst mit Deinem WordPress.com-Konto. Abmelden /  Ändern )

Google Foto

Du kommentierst mit Deinem Google-Konto. Abmelden /  Ändern )

Twitter-Bild

Du kommentierst mit Deinem Twitter-Konto. Abmelden /  Ändern )

Facebook-Foto

Du kommentierst mit Deinem Facebook-Konto. Abmelden /  Ändern )

Verbinde mit %s