Fjodor Michajlovič Dostojevský: Zločin a trest

Fjodor Michajlovič Dostojevský: Zločin a trest

 P1280272

Jazyk: český

Knižnica: vlastná

Prečítané: naposledy 2012

Človek má pocit, ako keby sa zúčastňoval utrpenia vtedajšieho Ruska ako takého. Chudoba, bezdomovci, žobráci, prostitútky, bitky, choroby, negramotnosť. Všetko tu je. A opísané tak detailne, ako sa len dá.  Popri hlavnom deji sa paralelne a zároveň prelínavo rozbiehajú ďalšie dva: život v rodine pijana Marmeladova a život v Raskoľnikovej rodine, ktorá sa až po zničenie obetuje, aby on mohol študovať.

Diel prvý

I

Zoznamujeme sa s mladým, nadaným, ale dosť chudobným študentom, Raskoľnikovom, ktorý nemá peniaze ani na to najbiednejšie nájomné. Je zadĺžený a nevie, ako sa z tejto hroznej situácie dostať. „Od jisté doby … prožíval stavy podráždění a přecitlivělosti blízké hypochondrii. Stáhl se tak hluboko do sebe a změnil se v takového samotáře, že se bál jakéhokoliv setkání, nejen setkání s bytnou.“

Dáva do zástavy všetko, čo má. Teraz odnesie strieborné hodinky ku asi 60 ročnej babke so zlými, pichľavýmmi očami. Volala sa Alena Ivanovna a za strieborné hodinky mu dala polovičku z toho, čo Raskoľnikov v skutočnosti chcel.

Raskoľnikov sa zaoberá otázkou, či je správne zabiť bohatú, nikomu neužitočnú starenu a použiť jej peniaze na svoje vlastné dobro, ďalšie štúdiá a napredovanie.

II

V hrôze pred tým, čo sa chystá urobiť, vôjde narýchlo do prvej krčmy, ktorú uvidí a stretne sa tam s Marmeladovom.

„Jistěže mi nebudete mít za zlé, velevážený pane, jestliže vás ve vší počestnosti oslovím? Neboť ačkoliv jste zevnějšku neokázalého, jako zkušený člověk ve vás poznávám muže vzdělaného a sklence nepřivyklého. Pokud jde o mne, já odevždy ctil vzdělanost spojenou s ryzím srdcem, a mimoto jsem titulární rada. Marmeladov je moje jméno, titulární rada. Když dovolíte otázečku: také úředník?“

Keď Marmeladov, ktorý má už vypité, zistí, že Raskoľnikov je študent, celý nadšený sa na neho doslova „prisaje“ a začne filozofovať o pití, o chudobe, o svojom živote, o ponížení, ktorého sa mu dostalo. Bol prosiť o pôžičku pána Lebezjatnikova, ale ten „sleduje nové myšlienky“ a vyhlásil, že súcit sa už nepraktizuje ani v Anglicku, kde majú rozvinutú ekonomiku, takže Marmeladovi nijaké peniaze nepožičia, lebo to by bolo tak, ako keby mu ich rovno dal. Vie, že Marmeladov by mu ich už nevrátil. Veľmi pije. Všetko prepije. Žene prepil aj pančuchy.

Zdalipak víte, zdalipak víte, milý pane, že jsem jí propil dokonce punčochy? Nikoliv střevíce, prosím, to by člověk aspoň trochu chápal, nýbrž punčochy, propil jsem jí punčochy, prosím. A šáteček z kozího chmýří, dárek z minulosti, její vlastní věc, nikoliv mou, tak ten jsem jí také propil. A přitom žijeme v studeném podnájmu, kde se tuhle zimu nastydla a začala kašlat, až teď kašle krev. Máme tři malé děti a Katěrina Ivanovna je od rána do noci v kole, drhne a myje, i děti umývá, neboť odmalička přivykla čistotě, ale je slabá na prsa, náchylná k souchotinám, a já to cítím. Myslíte, že to necítím? A čím víc piju, tím líp to cítím. Však piju jen proto, že v tomto nápoji hledám soucit a slitování… Piju, protože chci trpět dvojnásob!“

Marmeladov bol vdovec a mal už 14 ročnú dcéru, keď sa mu zapáčila Katarína Ivanovna. Pochádzala z vyššej spoločenskej vrstvy, ale skazila si život útekom s chlapom, ktorý ju obdaril troma deťmi a bitkou. Ale nikdy sa na neho nesťažovala. Veď utiekla od všetkého z lásky ku nemu. Po jeho smrti však s malými deťmi nemala kam ísť a tak prijala Marmeladovu ponuku na sobáš, hoci k nemu absolútne nič necítila. Ani lásku, ani úctu, ale Marmeladov bol úradník a bolo to východisko z núdze. Po roku jej muž však prácu stratil a odvtedy to s ním šlo dolu kopcom.

Jeho dcérka Sonička sa pokúsila pracovať, ale nemala nijakého vzdelania, takže to boli len príležitostné práce a Katarína Ivanovna jej za to nadávala, ako keby ona bola povinná živiť celú rodinu. Keď nie inak, tak hoci aj prostitúciou.

Ležel jsem tehdy — ale co bych to neřekl!– ležel jsem v opičce, prosím, a slyším, jak Soňa říká (je tak tichoučká i hlásek má takový pokorný… světlé vlásky a tvářičku vždycky bleďounkou, hubeňounkou), říká: ‚Snad nechcete, Katěrino Ivanovno, abych na to přistoupila?‘ Darja Francovna, ženština zlovolná a u policie mnohokrát zapsaná, totiž už asi třikrát po naší bytné vzkazovala. ‚A co,‘ odpovídá posměšně Katěrina Ivanovna, ‚jakápak škoda? To je mi nějaký poklad!“

Soňa sa obliekla a odišla von. Keď sa večer vrátila, bez slova položila pred macochu 30 rubľov.

A já ležel pořád ještě v tom stavu, prosím… A viděl jsem, mladý muži, viděl jsem, jak potom Katěrina Ivanovna, taky bez jediného slůvka, přišla k Soněččině postýlce a celý večer klečela u jejích nohou, líbala jí nohy, zvednout se nechtěla, a pak takhle obě společně usnuly, jedna druhé v objetí… obě… obě… ano, prosím… a já… ležel v opičce, prosím.“

Marmeladov dostane znovu prácu a je hrozné čítať, s akou realistickou genialitou dokáže Dostojevskij opísať radosť v rodine, ktorá začína žiť nádejou a čo úbohé z tej nádeje nakoniec zostane. Marmeladov už neodolá túžbe po alkohole. Ukradne žene to, čo zarobil a nakoniec žobre aj u svojej dcéry, lebo bez pálenky nedokáže žiť. Sťatého na mol ho Raskoľnikov dovedie domov.

III

Praskovja Pavlovna, u ktorej Raskoľnikov býval, sa na neho chce sťažovať u polície, pretože jej neplatí nájomné a už pomaly ani nevstáva z postele. Predtým chodil aspoň učiť deti, ale teraz nemá topánky a hanbí sa chodiť bosý. Leží v posteli a premýšľa, či má, alebo nemá zabiť úžernícku starenu.

Matka mu napíše dojímavý list.

Víš přece, jak Tě mám ráda; já a Duňa máme jen Tebe jediného, Tys naše všechno, všechna naše naděje a víra. Kdybys věděl, jak mi bylo, když jsem se dověděla, že pro nedostatek prostředků nejsi už několik měsíců na univerzitě a že nemáš ani žádné kondice, ani z čeho žít! Čím jsem Ti mohla při svých sto dvaceti rublech roční penze pomoci? Těch patnáct rublů, které jsem Ti poslala před čtyřmi měsíci, jsem si vypůjčila, jak přece sám víš, také na účet penze od místního kupce Vasilije Ivanoviče Vachrušina. Je to hodný člověk a byl přítelem Tvého otce.“

Matka mu píše o jeho sestre Duni, ktorá sa bude vydávať, ale bez lásky, pretože jej brat potrebuje peniaze na štúdiá a jej budúci muž by mu dal prácu v kancelárii. Duňa sa chce obetovať. Má svojho brata radšej ako seba samu, radšej ako svoj vlastný život. Raskoľnikov má chuť pána Lužina zabiť.

V

Razumichin je bývalý Raskoľnikov priateľ. Tiež chudobný ako kostolná myš, ale človek, ktorý sa snaží zarobiť, aby mohol ďalej študovať, kdežto Raskoľnikov žije ako v horúčke iba tým, kedy úžernícku starenu zabije a či ju vôbec zabije a keď ju zabije, ako bude ďalej s takým hriechom žiť.

Bože!“ zaúpěl. Copak opravdu, copak opravdu vezmu sekyru a budu jí bušit do hlavy, roztříštím lebku… budu klouzat po lepkavé teplé krvi, vylamovat zámek, krást a třást se, ukrývat se, potřísněný krví… se sekyrou… Bože, copak je to možné?“ Raskoľnikov váha, vražda je predsa podlá, odporná, nízka vec. Prosí Boha ako veriaci človek, aby mu ukázal cestu. A vtedy si náhodou na ulici vypočuje rozhovor mladšej sestry starej úžerníčky Aleny Ivanovny s nejakým mešťanostom a jeho ženou, ktorí chcú, aby im Lizaveta ohodnotila nejaké šatstvo, ktoré chcú predať po schudobnelej rodine. Alena Ivanovna bola vysoká, hranatá, asi 35 ročná žena, temer slamobyseľná, ktorá sa svojej sestry bála na smrť, ale v tomto sa vyznala. Akú cenu povedala, takú cenu to šatstvo naozaj malo.

Pracovala pre sestru vo dne v noci. Všetky peniaze dávala sestre, hoci vedela, že tá už spísala závet, v ktorom svoj majetok odkazuje nejakému kláštoru.

Nejaký študent v krčme rozčúlene hovorí na adresu starej úžerníčky:

Zabij ji a vezmi si její peníze, abys s její pomocí jednou mohl zasvětit svůj život službě lidstvu a společnosti: co myslíš, nezahladí se ten jeden nicotný zločin tisíci dobrých činů? Za jeden život tisíce životů ušetřených hniloby a rozkladu. Jediná smrt za sto životů – tomu se říká matematika! A co vůbec váží na vahách společnosti život té hloupé a zlé staré souchotinářky? O nic víc než život vši, švába ba ani tolik ne, protože tahle stařena škodí.“

Raskoľnikov tieto slová berie ako znamenie.

VII

Starene povie, že jej nesie do zálohy striebornú tabatierku. Tú, o ktorej jej minule rozprával.

„A jakpak, že jste tak bledý? Ruce se vám takhle klepou!Jako byste vylezl z vody, mladý pane.“

„Mám horečku,“ vyrážel přerývaně. „Kdopak by nebyl bledý… když nemá co do úst,“ zmohl se těžce ještě na několik slov. Už zas ho opouštěly síly. Odpověď však zapůsobila věrohodně – stařena vzala balíček.“

Raskoľnikov ju zabil sekerou, vzal jej kľúče a ponáhľal sa s nimi do spálne. Pchal si do vreciek všetko, čo sa mu podarilo nájsť, keď zrazu počul kroky. To sa neočakávane zavčasu vracala Lizaveta.

Vrhl se na ni se sekyrou; rty se jí zkřivily tak lítostivě jako docela malým dětem, když se něčeho začínají bát, upřeně pozorují děsivou věc a nabírají k pláči. Ale nešťastná Lizaveta byla tak prostá, uskřípnutá a nadobro zakřiknutá, že ani nezvedla ruce, aby si chránila obličej, ačkoliv to v tu chvíli byl ten nejnezbytnější a nejpřirozenější pohyb, protože sekyra byla napřažená přímo nad jejím obličejem. Jen trošičku zvedla volnou levou ruku, zdaleka ne až k tváři, a pomalu ji proti němu napřáhla, jako by ho chtěla odstrčit. Sekyra dopadla ostřím přímo nad čelo a naráz prorazila celou vrchní část lebky skoro k temeni. Lizaveta klesla jako podťatá.“

Druhý diel

I

Raskoľnikov sa bez problémov dostane do svojej komôrky. Aj sekeru vráti bez toho, že by ho niekto pri tom uvidel, ani po ceste nestretne živej duše. Skryje nakradnuté veci a pokúša sa zamiesť za sebou stopy. Všetko robí ako keby v horúčke. Nastasja, ktorá mu chodila upratovať a ktorej ho sem tam prišlo ľúto, zabúcha na dvere, lebo domovník mu doniesol predvolanie na políciu. Domáca ho predsa len udala na polícii, že jej neplatil nájomné.

II

Raskoľnikov ukryje nalúpený poklad a zúri, že ten svoj „nový život“ akosi nevie začať.

Bože!Mám toho všeho po krk!… Šel a už se nezastavoval. Úžasně dychtil po nějakém rozptýlení, ale nevěděl, co počít, co podniknout. Stále, a od minuty k minutě silněji ho přemáhal nový a nezapuditelný pocit: byl to zvláštní, nesmírný a téměř fyzický odpor ke všemu, co míjel a co ho obklopovalo, pocit tvrdošíjný, nenávistný a záštiplný. Všichni chodci mu byli odporní, měli odporné tváře, chůzi i pohyby. Snad by byl někoho poplival nebopokousal, kdyby ho byl někdo oslovil…“

Akosi podvedome sa vyberie za svojím kamarátom Razumichinom. Nevideli sa už asi štyri mesiace.

„Tak poslyš: přišel jsem za tebou, protože mimo tebe neznám nikoho, kdo by mi pomohl… začít… protože ty jsi lepší než ostatní, totiž rozumnější a dokážeš posoudit… Ale teď vidím, že už nic nepotřebuju, slyšíš, vůbec nic… ničí pomoc a účast… Chci sám… sám… To stačí! Nechte mě na pokoji!“

Razumichin vidí, že jeho priateľ je úplne na dne. Dá mu tri ruble, ktoré dostal ako zálohu svojej novej prekladateľskej práce a vo svojej úprimnej, statočnej dobrote je ochotný podeliť sa s Raskoľnikovom. Raskoľnik najprv zoberie peniaze, aj text na preklad, potom sa vráti a položí všetko na stôl. Odíde ako v delíriu a na priateľovu otázku, že kde býva, neodpovie.

III

Raskoľnikov doma upadol do bezvedomia.

… mučivě, trýznivě napínal paměť, sténal a chvílemi až běsnil nebo se strašlivě, nesnesitelně děsil. To se vzpínal na lůžku a chtěl prchat, ale pokaždé byl kýmsi násilím zadržen a znova nemohoucně upadal do mrákot. Konečně se však přece probral.“

Bol pri ňom Razumichin. Raskoľnikova maminka poslala 35 rubľov, stôl bol prikrytý čistým obrusom a Nastasja mu doniesla polievku. Razumichin zaplatil za zmenku, nakúpil pre priateľa šatstvo a stará sa o neho, hoci Raskoľnikov stále nie je celkom „pri zmysloch“. Bojí sa, čo všetko za tie štyri dni v delíriu porozprával.

IV

Razumichin sa sťahuje so strýčkom do nového podnájmu a chce, aby pri oslave bol aj jeho chorý priateľ. Príde lekár, znovu Nastasja a rozhovor sa zvrtne na vraždu starej úžerníčky a Lizavety.

Ne, nejvíc dožírá to, že lžou a ještě se vlastnímu lhaní koří. Porfirije si vážím, ale… Vždyť co je například v první chvíli zmátlo? Dveře byly zamčené, a když přišli s domovníkem, tak byly otevřené. A už to měli — vrazi jsou Koch a

Pestrjakov!To je ta jejich logika,“ hovorí Razumichin.

VI

Raskolnikov temer utečie z bytu. Podarilo sa mu na smrť uraziť svojho budúceho švagra Petra Petroviča Lužina a vyhnal od seba všetkých s krikom, že chce byť sám.

Nevěděl, kam půjde, a ani o tom neuvažoval, věděl jen jediné: že všecko to

je třeba skoncovat ještě dnes, naráz, okamžitě, že jinak se domů nevrátí, protože takhle nechce žít. Jak skoncovat? Čím skoncovat? O tom neměl potuchy a vůbec o tom nechtěl přemýšlet. Odháněl od sebe myšlenky — myšlení mu působilo trýzeň. Cítil a věděl prostě jen tolik, že se všecko musí změnit, ať už tak či onak. „Jen když se to změní,“ opakoval si se zoufalou utkvělou jistotou a rozhodností.“

Nahnevaný Razumichin ho konečne nájde a vypočuje si jeho jedovatú reč o tom, aby ho nechal na pokoji, že chce umrieť, že ho o nič neprosil a podobne. Razumichin prežrie, čo by mu najradšej povedal a volá ho na oslavu svojho nového bývania.

Raskolnikov sa mu doslova vytrhne z rúk a utečie, sám nevediac kam vlastne chce ísť. „Raskolnikov došel rovnou na -ský most, zastavil se uprostřed u zábradlí, opřel se oběma lokty a zahleděl se na řeku. Po rozloučení s Razumichinem na něj padla taková slabost, že se tam sotva dovlekl.“ Nejaká žena sa vrhla z mosta do vody, ale podarilo sa ju zachrániť. Je samovražda východiskom? Pýta sa Raskolnikov sám seba.

Ide sa pozrieť na miesto vraždy, ale tam maľujú byt. Rozhodne sa udať sa.

VII

Cestou na komisariát nájde Marmeladova, ktorého zrazila drožka. Rozhodne sa zaplatiť mu doktora a nechá ho odviezť domov. Lekár, ktorého privolali, povie, že muž „melie z posledného“ a za chvíľu dokoná. Katarína Ivanovna poslala svoju najstaršiu pre Soňu.

Marmeladov byl v agonii; nespouštěl oči z tváře Katěriny Ivanovny, která se nad ním znova sklonila. Bylo vidět, že by jí rád něco řekl.“ Kňaz chce, aby Katarína Ivanovna svojmu mužovi odpustila.

Jakýpak živitel? To nebyl žádný živitel, ale tyran! Ožrala to byl, všecko propil. Okrádal nás a nosil to do kořalen, zničil v kořalnách život mně i jim. Zaplať pán bůh, že umírá! O jeden krk míň!“

Marmeladov zomrie na rukách svojej dcéry Sonji a Raskolnikov, ako keby dostal konečne od Boha milosť, nechá všetky peniaze, ktoré pri sebe má, Marmeladovej žene, aby mohla zaplatiť lekára, dať kňazovi a vystrojiť mužovi pohreb.

„Dost!“ pronesl rozhodně a slavnostně. „Pryč s přeludy, pryč s umělými strachy, pryč s vidinami!… Život neskončil!Copak jsem teď nežil? Ne, můj život nezhasl se životem té staré báby! Dej jí bůh nebe — a dost, drahá paní, měla jste nejvyšší čas jít na odpočinek! Teď je království světla a rozumu a… vůle a síly… a uvidíme! Uvidíme, kdo s koho!“ dodal povýšeně, jako by mluvil k nějakým temným silám a vyzýval je k boji.“

Keď sa vrátil do svojej komôrky, našiel tam uplakanú matku a sestru, ktorým už Nastasja dvakrát vyrozprávala, ako ich drahý syn a brat strašne ochorel a teraz utiekol ešte v horúčke a nikto nevie kam.

Tretí diel

I

Raskolnikov hovorí sestre, že si nepraje, aby sa vydala za Lužinova. Razumichin sa okamžite zaľúbi do priateľovej sestry.

Avdoťja Romanovna byla neobyčejně sličná — vysoká, obdivuhodně urostlá, statná a sebevědomá, a to se projevovalo v každém jejím hnutí, ale ani v nejmenším to neubíralo jejím pohybům na lehkosti a půvabu. Rysy obličeje připomínala bratra, ji však bylo možno nazvat krasavicí. Vlasy měla tmavě plavé, o málo světlejší než bratr, oči skoro černé, jiskrné a hrdé, ale v některých chvílích neskonale dobré.“

II

Razumichin, ktorý mal včera vypité, si s ľútosťou spomína na svoje búrlivé správanie sa a je mu ľúto, že sa s takou vervou pustil do ženícha Avdoťje Romanovny, hoci o ich vzájomnom vzťahu vlastne nič nevedel.

Ide ich ráno navštíviť, aby im zreferoval všetky nové správy o Roďovi a zisťuje, že je prijatý s priateľskou vďačnosťou, ktorá ho uvádza do rozpakov. Matka sa ustavične vypytuje na syna, a tak vlastne Dmitrijovi Prokofjičovi pomáha z rozpakov.

Obracia sa na neho aj s listom, ktorý poslal jej budúci zať a v ktorom sa píše, že on nemá záujem o ďalšie stretávanie sa so svojím budúcim švagrom. Lenže Duňa rozhodne, že práve naopak: oni dvaja sa majú stretnúť. Všetci traja sa vyberú navštíviť chorého.

III

Raskolnikov byl skutečně skoro zdráv, zejména proti včerejšku, byl jen velmi bledý, roztržitý a zachmuřený. Zevnějškem připomínal člověka raněného nebo trpícího silnou fyzickou bolestí: svraštěné obočí, sevřené rty, žhavý pohled. Mluvil skoupě a neochotně, jako by se přemáhal nebo plnil nepříjemnou povinnost, a jeho pohyby chvílemi prozrazovaly zvláštní neklid.“

Zosimov, mladý lekár, ktorý sa o neho staral, ho starostlivo pozoroval. Mal pocit, že pacient sa na návštevu matky a sestry teší, ale na druhej strane pociťuje ich prítomnosť ako mučenie, ktoré však musí vydržať. Na rozdiel od predchádzajúcich dní sa zdalo, že je človekom, ktorý sa už viac dokáže ovladáť. Ale Zosimov si aj tak myslí, že jeho pacient sa zbláznil. Napríklad uprostred rozhovoru vstane, poberie sa preč a vráti sa znovu, ako keby ani nevedel, že kdesi chcel vôbec ísť.

Aj pri „zdravom rozume“ robil „somárstva“. Bol napríklad ochotný oženiť sa s nepeknou, chorou, chudobnou dievčinou, ktorá obdarovávala žobrákov a túžila odísť do kláštora. Našťastie zomrela skôr, ako sa mohli vziať.

Čokoľvek jeho milovaná návšteva začala v rozhovore spomínať, ako keby ho urážalo, bolelo, mučilo. Len jednej témy sa nebál. Napadol Duninho ženícha.

Jeden z nás. Jestli si Lužina vezmeš, přestanu tě od té chvíle pokládat za svou sestru!“

IV

Do izby vošla Sofja Semjonovna Marmeladovová. „Teď to byla prostě, ba nuzně oblečená dívka, ještě mladičká, spíš děvčátko, se skromným a slušným vystupováním a s jasným, ale trošku plachým obličejem. Měla na sobě docela jednoduché domácí šatečky, na hlavě starý, už nemoderní klobouček, jen v rukou měla jako včera paraplíčko. Když nenadále vkročila do světnice plné lidí, nejenže zrozpačitěla, ale úplně ztratila hlavu, polekala se jako malé děcko, a dokonce už couvla zpátky.“

… když se lépe podíval, najednou zjistil, že to ponížené stvoření je už ponížené tak, že k němu náhle pocítil soucit. A když pak viděl, jak sebou postrašeně trhla a už chce utéct, něco se v něm vzepřelo.“

Raskolnikov sa priznal k dievčaťu „pochybnej povesti“ a pozval ju ďalej. Sonička sa prišla poďakovať za dobrotivosť, ktorú Roďa preukázal jej nebohému otcovi a prišla ho pozvať na pohreb a kar, ktorý mohol byť pripravený len preto, lebo on im daroval všetky svoje peniaze.

Pulcherija Alexandrovna, Roďova matka je celá v rozpakoch. Bojí sa o syna, bojí sa, že dcérke sa vydaj nepodarí, bojí sa maličkej, plachej Sonji. Ale Duni sa Soňa páči.

Sonja sama je prekvapená dojmom, ktorým na ňu zapôsobil Raskolnikov. Ani si nevšime, že cestou domov ju prenasleduje dobre vyzerajúci postarší pán.

Diel štvrtý

I

Raskolnikov sa zoznámi so Svidrigajlovom, ktorý bol kedysi tak šialene zaľúbený do Duni, Raskolnikovej sestry. Sám vraj mlátil svoju ženu, až zomrela a teraz sa mu v pokore zjavuje, nič mu nevyčíta. Vždy, keď ju zmlátil, šla sa poriadne najesť, veď mali za čo a šla sa potom vykúpať a tak aj zomrela. Pri kúpeli. Svidrigajlov je príbuzný pána Lužina, ale nemá o ňom bohvieakú mienku.

„Ale kvůli ní jsem přišel, tak jakpak se o ní nemám zmiňovat?“ „Dobře. Mluvte, ale pospěšte si!“ „Jsem přesvědčen, že jste si o tom panu Lužinovi, mém příbuzném z ženiny strany, už utvořil své mínění, jestli jste s ním strávil třeba jen půlhodinku nebo vám ho někdo věrně a přesně vylíčil. To není muž pro Avdoťju Romanovnu. Podle mého názoru se Avdoťja Romanovna v celé téhle záležitosti nesmírně velkomyslně a nezištně obětuje pro… pro svou rodinu. Po

všem, co jsem o vás slyšel, jsem měl dojem, že vy byste byl velmi spokojen, kdyby tento sňatek byl bez jakékoliv škody zmařen. Ale teď, když jsem vás poznal osobně, jsem o tom nezvratně přesvědčen.“

Roďa mu drzo odpovedá, že jeho „láska“ k Duni bola len sprostá vášeň, ktorá u neho vznikla z lenivosti a roztopaše. Svoju ženu naposledy vymlátil preto tak poriadne, lebo sa dozvedel, že to ona sprostredkovala svadbu medzi Duňou a Lužinom. Mal v úmysle po ženinej smrti s Lužinom o Duninu lásku súperiť, ale zrazu má pocit, že do už nie je také dôležité. Chce sa Duni ospravedlniť za všetky predchádzajúce problémy, ktoré jej spôsobil a darovať jej 10 tisíc rubľov, aby sa mohla pokojne s Lužinom rozísť, lebo to ujrčite nie je muž po jej vôli. Este aj nebohá Marfa Petrovna vo svojom závete na ňu pamätala troma tisíckami rubľov. Lebo ju najprv ohovorila, že ona zvádza jej muža a potom pochopila, ako veľmi jej ublížila a že je to práve naopak: Jej muž je tá sviňa, ktorá mladej Duni nedala pokoja.

II

Tak, ako si to Duňa priala, zišli sa všetci v byte, ktorý jej v pochybnej štvrti prenajal jej budúci ženích.

Na chodbě se srazili s Lužinem: dostavil se přesně v osm a hledal číslo pokoje a tak všichni tři vešli současně, ale aniž se uznali za hodny pohledu nebo pozdravu. Oba mladíci vešli první, kdežto Petr Petrovič, aby zabránil trapnému dojmu, se trochu pozdržel v předsíni při odkládání svrchníku. Pulcherija Alexandrovna mu ihned vyšla v ústrety. Duňa se zatím vítala s bratrem.“

Dunina mama predstavuje Lužinovi synovho priateľa Razumichina.

„Jakpak ne, Petře Petroviči, byly jsme velmi bezradné,“ vysvětlovala honem se zvláštním důrazem Pulcherija Alexandrovna, „a kdyby nám snad sám pánbůh včera neposlal Dmitrije Prokofjiče, byly bychom úplně ztracené. To je on, Dmitrij Prokofjič Razumichin,“ představila ho Lužinovi.“

Celá spoločnosť upadla do „kamenného“ mlčania. Chudera Pulcherija Alexandrovna nevedela, kam „z konopí“, o čom rozprávať.

„Říkám vám jen to, s čím se mi tajně svěřila sama nebožka Marfa Petrovna. Podotýkám však, že z právního hlediska jde o případ velice spletitý. Zde žila a nejspíš ještě žije jistá Resslichová, cizinka a navíc drobná lichvářka, zabývající se mimoto i jinými věcmi. A s touto Resslichovou byl pan Svidrigajlov dlouhou dobu ve velice důvěrném a záhadném spojení. Žila u ní její vzdálená příbuzná, myslím neteř, hluchoněmá, patnáctiletá nebo dokonce teprve čtrnáctiletá, která byla této Resslichové trnem v oku, které vyčítala každé sousto a kterou dokonce nelidsky bila. Toto děvče jednoho dne nalezli na půdě oběšené. Soudní nález zněl: sebevražda. Po obvyklých formalitách byla záležitost uzavřena, později však přišlo udání, že dítě bylo… krutě zneužito Svidrigajlovem.“

Raskolnikov pozorne počúval rozprávanie svojej matky. Duňu však toto rozprávanie skôr skľučovalo a poprosila matku, aby prestala. A vtedy Raskolnikov porozpráva o svojom stretnutí so Svidrigajlovom. Aj o tom, že ten sa chce stretnúť s Duňou.

Aj Lužin sa dostáva k slovu. Chce, aby sa mu Raskolnikov ospravedlnil za to, že ho urazil obvinením, že si Duňu berie so sebeckých dôvodov a chce ju len využívať. Preto mu tak vyhovuje, že je chudobná. Ale to už aj Duňa vidí, aký podlý a zlý človek je Lužin, keď verí tomu, že spávala so statkárom Svidrigajlovom, u ktorého slúžila.

Lužin odchádza, ale ešte aj po ceste dolu schodmi si myslí, že so ženami „nebude problém“. Len Raskolnikova treba „odstrániť“.

III

„Ne, to já na tom mám největší vinu!“ tvrdila Duněčka a objímala i líbala matku. „Dala jsem se zlákat jeho penězi, ale přísahám ti, bratře, netušila jsem, že by to mohl být tak podlý člověk. Kdybych ho byla prohlédla dříve, nic by mě nebylo zlákalo! Nezazlívej mi to, bratře!“

Jej matka sa trasie od strachu a ustavične opakuje, že ich Boh oslobodil od tohto zlého človeka. Razumichin bol nadšený. Len Raskolnikov sa zdal, ako keby ho z toho všetkého vlastne nič nezaujímalo a Duňa mala strach, čo nekalého zasa statkár mieni urobiť.

„Chtěl jsem vám říct… když jsem sem šel… chtěl jsem říct vám, maminko… i tobě, Duňo, že by pro nás bylo lepší, kdybychom se na nějakou dobu rozešli. Necítím se dobře, jsem rozháraný… přijdu potom, přijdu pak sám, až… to bude možné. Myslím na vás a mám vás rád… Nechte mě!Nechte mě o samotě!Došel jsem k tomu rozhodnutí už dříve… Je to pevné rozhodnutí… Ať se se mnou stane cokoliv, ať zahynu nebo ne, chci být sám!Zapomeňte na mě docela!Tak to bude lepší… Neptejte se po mně. Až bude třeba, přijdu sám nebo vás… zavolám. Možná že všechno bude zas dobré…! Ale teď, jestli mě máte rádi, se mě zřekněte… Jinak vás začnu nenávidět, cítím to… Sbohem!“

Raskolnikova matka, sestra, aj jeho priateľ Razumichin sú zhrození.

 „Nebudu teď líčit, co se toho večera dělo u Pulcherije Alexandrovny, jak se k nim Razumichin vrátil, jak je uklidňoval a zapřísahal, že musí nemocnému Roďovi dopřát klid, jak je ujišťoval, že Roďa určitě přijde, že bude přicházet každý den, že je nesmírně otřesený a že ho nesmějí dráždit, že on, Razumichin, na něj bude dohlížet, že mu sežene dobrého lékaře, ještě lepšího, celé konzilium… Zkrátka, od toho večera se Razumichin pro ně stal synem a bratrem.“

IV

Raskolnikov sa vybral do domu, kde bývala Sonja. Sonja sa pred ním hanbila za svoj život prostitútky a zároveň jej bolo krásne, lebo cítila, že ho miluje. Raskolnikov našiel u nej preklad Nového zákona a vieru, akú nenašiel u nikoho predtým. „Boh nás neopustí,“ opakovala. Nový zákon mala od Lizavety. Prichádzala občas k nej a spolu si čítali Slovo Božie. „Bola spravodlivá,“ povedala o nej Sonja. „Ona uvidí Boha.“

Raskolnikov chce, aby mu Sonja čítala o Lazarovi a potom sa jej prizná, že sa rozišiel s rodinou.

Protože to takhle nemůže zůstat – proto! Musí se to přece konečně posoudit vážně a otevřeně, a ne plakat a křičet jako dítě, že to Bůh nedopustí!Jen řekni, co bude, jestli tě zítra opravdu odvezou do nemocnice? Tamta to nemá v hlavě v pořádku a brzy umře na souchotiny. A děti? Myslíš, že to Polječku nezahubí? Copak jsi tady neviděla na nárožích děti, které matky posílají žebrat? Pátral jsem, kde žijí ty matky a v jakých poměrech. Tam děti nemohou zůstat dětmi. Sedmiletý je tam zkažený a krade. Ale o dětech přece pravil Kristus: ‚Jejich jest království nebeské.‘ Podle něho se mají ctít a milovat, protože v nich je příští lidstvo…“

To je cíl!Pamatuj si to!Tu radu ti dávám na cestu! Možná že s tebou mluvím naposled. Jestli zítra nepřijdu, dozvíš se o všem sama, a pak si vzpomeneš na to, co jsem ti teď říkal. A jednou, později, po letech, tě život možná poučí, co jsem tím myslel. Jestli zítra ještě přijdu, řeknu ti, kdo zabil Lizavetu. Sbohem!“

Odešel. Soňa se za ním dívala jako za šílencem; ale sama měla také pocit, že není při smyslech, věděla to. Cítila závrať. Bože, jak může vědět, kdo zabil Lizavetu? Co to vlastně říkal? To je hrozné!Ale zároveň ji nic takového vůbec nenapadlo. Vůbec ne! Vůbec ne!… Jak hrozně nešťastný asi je!… Opustil matku a sestru. Proč? Co se stalo? A co vůbec zamýšlí? Co to vlastně říkal? Políbil mi nohu a řekl… řekl (ano, docela jasně), že beze mě nemůže žít… Panebože!“

Sonička celú noc prežila ako v horúčke. Ani vo sne netušila, že za stenou, v byte, o ktorom bola presvedčená, že je prázdny, počúva skazený Svidrigajlov a teší sa na zajtrajší rozhovor.

V

Raskolnikov ide na komisariát kvôlil hodinkám, čo nechal ako zástavu u zabitej úžerníčky. Rozhovor s komisárom Porfirijom Petrovičom bol hrozný.

„Ale to, příteli Rodione Romanoviči, že znám ještě jinší vaše hrdinské kousky, já vím všecko! Myslíte, že nevím, jak jste šel najímat byt navečer, po setmění, a jak jste tahal za zvoneček a vyptával se na krev a jak jste docela popletl dělníky i domovníky?“

VI

Raskolnikov bol od zlosti celý bez seba, ale vtedy sa do ich miestnosti vrútil nejaký muž. Ešte pomerne mladý, jednoducho oblečený, pochudnutý… za ním šiel dozorca. Ten mladý muž sa volal Nikolaj, Mikolka a priznal sa ku vražde.

Piaty diel

I

Jakmile Lužin ráno vstal, podíval se do zrcadla, takový měl strach, zda se v něm přes noc nerozlila žluč. Ale po té stránce bylo zatím všecko v pořádku a Petr Petrovič se pohledem na svou ušlechtilou, bílou a v poslední době maličko ztučnělou tvář dokonce na vteřinku uklidnil, svatě přesvědčen, že si najde nevěstu někde jinde a možná ještě čistší; avšak hned se vzpamatoval a energicky si odplivl, až tím vyloudil na tváři svého mladého přítele a spolubydlícího Andreje Semjonoviče Lebezjatnikova němý, ale sarkastický úsměv.“

Lužin mal starosti. Finančné. Nikto mu nechcel vrátiť peniaze, ktoré vložil do obnovenia bytu, či nákupu nového nábytku. „Nebudem sa predsa ženiť kvôli nábytku,“ zlostil sa, ale potom sa mu predsa len zdalo, že by to s Duňou mal skúsiť ešte raz. Bola predsa taká krásna a taká chudobná! Určite by mu bola vďačná za každú maličkosť, zbožňovala by ho a počúvala na slovo! Vyčíta si, že nebol ku Duni a jej matke štedrejší.

Chtěl jsem je držet zkrátka a zpracovat je tak, aby ve mně viděly spásného anděla, a zatím!… Brr! Ne, kdybych jim byl za tu dobu dal tak půldruhého tisíce na výbavu a na dárky, na všelijaké ty škatulky, neceséry, karneoly, látky a různé ty hlouposti od Knopa nebo z anglického domu, tak by ta záležitost vypadala jinak a… mnohem nadějněji! To by mě teď tak snadno neodbyly!“

II

Katarína Ivanovna chcela urobiť kar. Hrala pri tom dôležitú úlohu tá zvláštna hrdosť chudobných. Chcela, aby všetci, najmä Amália Ivanovna videli, že jej muž nebol „hocičo“. A keby aj. Ona nebola hocikto!!!

III

Lužin obviní Sonju z krádeže a jej macochu ju bráni ako keby bránila celý svoj pokazený život.

„Cože! Šílenou? Já že jsem šílená? Hlupáku!“ zaječela Katěrina Ivanovna. „Ty sám jsi blázen, hnidopich a ničema!Soňa, Soňa mu bude brát peníze!Soňa prý je zlodějka! Spíš ti sama ještě dá, ty hlupáku!“ A Katěrina Ivanovna se hystericky rozesmála. „Vidíte toho hlupáka?“ pobíhala sem tam a ukazovala na Lužina. „Tak!A ty taky?“ všimla si domácí. „Ty taky dosvědčuješ, že Soňa krást, ty ničemná pruská kuří noho v krinolíně! Vy jedni! Vy jedni! Ale ona přece od té doby nevyšla ze světnice, a jak se od tebe, ty ničemo, vrátila, hned přisedla tady k Rodionovi Romanovičovi!… Prohledejte ji!Když se odtud nehnula, musí mít ty peníze u sebe! Tak hledej, hledej, hledej! Ale jestli nenajdeš, miláčku, tak se těš! K carovi, až k carovi gosudarovi milostivému poběhnu, na kolena před ním padnu, hned teď, ještě dnes.“

Lebezjatnikov dosvedčí, že Lužin tých sto rubľov strčil Soničke do vrecka sám a teraz ju obviňuje z krádeže.

IV

Raskolnikov sa prizná Sonji ku vražde dvoch starých žien.

„Až teď! Ach, co teď, co teď!… S tebou, s tebou!“ vykřikovala Sonja jako v mrákotách a znovu ho objímala. „Půjdu na nucené práce s tebou!“

Sonja považuje za samozrejmé, že sa pôjde ku vražde priznať, ale Raskolnikov nemá v úmysle ísť na nútené práce, ani sa necíti byť vinný. Otázka života a smrti. Má človek právo v mene dobrých pohnútok zavraždiť zlo? Oslobodiť sa? Pomôcť iným? Je to dostatočné ospravedlnenie za zabitie ničomného človeka?

„Já přece zabil jen veš, Soňo, nepotřebnou, odpornou, ošklivou veš.“

V

Lebezjatnikov príde Soni povedať, že jej macocha sa zbláznila.

Katěrina Ivanovna ve svých starých šatech, v hebké šále a pomačkaném slamáčku, který se jí svezl jako beztvarý chuchvalec na stranu, byla opravdu jako smyslů zbavená. Byla ubitá a uštvaná. Její přepadlá souchotinářská tvář vypadala ještě utýraněji než jindy (mimoto venku, na slunci vypadá každý souchotinář chorobněji a nepříjemněji než doma); ale její rozčilení neopadávalo, naopak se stále stupňovalo. Osopovala se na děti, křičela na ně, domlouvala jim, učila je před diváky, jak mají tančit a co mají zpívat, vštěpovala jim, proč je to třeba, byla zoufalá z jejich nechápavosti, bila je…“

Katarína Ivanovna pľula krv, jej suchotiny sa zhoršili a Polječka, Kolja a Leňa tušili, že sa deje niečo zlé. Ich mama umierala. Svidrigajlov chce za peniaze svojej mŕtvej ženy zaplatiť náklady na pohreb, ale aj umiestnenie detí do sirotinca. Sonju sa tiež chystá vytiahnuť z bahna. Po smrti Kataríny Ivanovny sa o tom rozpráva s Raskolnikovom a použije pritom jeho vlastné slová. Keď Raskolnikov ostane stáť ako obarený, Svidrigajlov mu pripomenie, že je Soničkin sused a že cez tenké steny bolo počuť každé slovo, ktoré Sonji povedal

Šiesty diel

I

Raskolnikov príde na pohreb Kataríny Ivanovny.

Kdyby byl v tu chvíli mohl před vším někam zalézt a zůstat tam úplně sám třeba celý život, byl by to pokládal za štěstí.“

Razumichin ho hreší za jeho správanie sa voči matke a sestre. Povie mu tiež, kto sa priznal ku vražde dvoch starých žien. Raskolnikov sa vyberie na políciu.

II

Porfirij Petrovič na polícii sa s ním hrá ako mačka s myšou a rovno ho obviní z vraždy.

Zavraždil, ale ani peníze nedokázal vzít, a co přece vzal, to schoval pod kámen. Nestačilo mu, že dost vytrpěl, když stál za dveřmi a když se na něho dobývali a když na něj zvonili — ne, on si pak ještě jde v horečce do prázdného bytu připomenout ten zvonek, touží, aby ho ještě jednou tak zamrazilo v zádech… Ale to bylo, dejme tomu, v nemoci, jenže horší věc – ten vrah se pokládá za čestného člověka, opovrhuje jinými a chodí jako bledý anděl, kdepak, to nebyl Mikolka, můj milý Rodione Romanyči, to nebyl Mikolka!“

Ale nemôže ho zatknúť, pretože nemá dostatok dôkazov.

…vzpomeňte si na má slova, přijdete sám a sám tím možná budete překvapen. Hodinu předtím ještě nebudete vědět, že přijdete učinit doznání. Podle mého přesvědčení dokonce dospějete k názoru, že na sebe musíte vzít utrpení. Teď mi tak docela nevěříte, ale sám k tomu dospějete. Protože utrpení, Rodione Romanyči, je veliká věc. Nehleďte na to, že jsem tak tlustý, žiju si dobře, ale vím to. Nesmějte se tomu, ale v utrpení je idea. Mikolka má pravdu. Ne, vy neutečete, Rodione Romanyči.“

III

Raskolnikov sa ponáhľa za Svidrigajlovom. Nevedel, čo od neho vlastne chce, ale mal pocit, ako keby tento človek mal nad ním záhadnú moc.

Co je však může spojovat? Ani jejich zločinectví nemohlo být stejného druhu. Tento člověk byl mimoto nanejvýš odporný a zřejmě hrozně prostopášný, docela určitě i lstivý a úskočný, možná i velmi zlý. Kolují o něm takové pověsti! Pravda, postaral se o děti Katěriny Ivanovny ale kdo ví, proč a jaké při tom měl pohnutky. Ten člověk má věčně nějaké záměry a plány. Po všechny ty dny se Raskolnikovovi neodbytně vtíral ještě jeden dohad a nesmírně ho tížil, ačkoliv se ho snažil zaplašit, tak byl tísnivý! Chvílemi ho totiž napadalo: Svidrigajlov se kolem něho neustále točil a stále točí; Svidrigajlov vyzvěděl jeho tajemství; Svidrigajlov měl úmysly s Duňou. A co když má doposud?“ A jeho tušenie bolo správne, aj keď nemohol vedieť, do akej miery je Svidrigajlov do Duni skutočne zaľúbený, do akej miery je to zúrivá vášeň a do akej miery túžba po tom, aby ho toto čisté stvorenie vytrhlo z bahne jeho vlastných náruživostí a hriechov a dalo mu tak zmysel života, ktorý mu chýbal.

Našiel Svidrigajlova v hostinci. Upozorní ho, že ak má s jeho sestrou Duňou nejaké úmysly, tak je proti tomu a ak chce využiť niečo z toho, čo v poslednej chvíli odhalil, tak mu nebude vadiť ani to, že ho bude musieť zabiť. Urobí to.

V

Duňa stretne brata na moste. Ten si ju ani nevšimne a ona sa zhrozená díva na bratovu akousi bolesťou a zlosťou znetvorenú tvár. Svidrigajlov jej dáva znamenie, aby sa s bratom nerozprávala. To on napísal Duni list a teraz sa s ňou chce rozprávať. Prezradí jej, že počúval za dverami a vie, že jej brat je vrah. Je však ochotný ho zachrániť, ak sa Duňa stane jeho ženou.

Ale Duňa na neho vytiahne revolver.

„Žádný tvůj revolver, nýbrž Marfy Petrovny, kterou jsi zabil, zlosyne!V jejím domě ti nic nepatřilo. Vzala jsem si ho, jakmile jsem začala tušit, čeho jsi schopen. Opovážíš-li se udělat jeden jediný krok, přísahám, že tě zastřelím!“

Duňa na Svidrigajlova strelila niekoľkokrát, ale len ho zranila… revolver zlyhal a na tretíkrát ho celá zničená z neho, aj sama zo seba, predsa len ujde zo Svidrigajlovho bytu.

VI

Svidrigajlov odchádza za Soňou. Dáva jej peniaze, vysvetľuje, že ich bude potrebovať, že o nich nemá nikomu povedať a radšej si ich uschovať u pána Razumichina.

„Odjíždím pravděpodobně do Ameriky, Sofjo Semjonovno,“ řekl Svidrigajlov, „a protože spolu asi hovoříme naposled, přicházím vám dát několik pokynů. … Pokud jde o vaše sestřičky a vašeho bratříčka, jsou dobře zaopatřeni a peníze, které jsem jim připsal, jsem uložil na stvrzenky do spolehlivých rukou. Ostatně ty stvrzenky pro všechny případy uschovejte u sebe. Tu máte! A tady ještě tři pětiprocentní úpisy, dohromady na tři tisíce. To je pro vás, pro vás osobně, a ať to zůstane jen mezi námi, nikomu o tom neříkejte, i kdybyste pak slyšela cokoliv. Budou se vám hodit, Sofjo Semjonovno, protože žít tak, jak jste žila dřív, je odporné, a už vás k tomu ani nic nenutí.“

Na druhý deň ho našli mŕtveho. Zabil sa tým istým revolverom, z ktorého na neho strieľala nešťastná Duňa.

VII

Raskolnikov sa vyberie za matkou a sestrou Duňou. Duňa nie je doma, ale matka sa nesmierne teší, že ho vidí, chváli ho za článok, ktorý mu vyšiel v novinách, hoci tomu moc nerozumie, o čom jej syn vlastne píše, aj tak je na neho pyšná.

„Maminko, i kdyby se stalo cokoli, i kdybyste o mně cokoli uslyšela a kdyby vám o mně cokoli řekli, budete mě mít stejně ráda, jako mě máte teď?“ zeptal se náhle velmi vroucně, jako by na svá slova nemyslel a jako by je nevážil.“

Od matky sa vrátil domov a tam našiel Duňu. Chce sa priznať ku vražde na polícii, ale stále ju necíti ako zločin, hoci ním lomcuje vnútorná horúčka z toho, čo urobil a ani ho nenapadne ísť sa pozrieť, čo sa mu podarilo ukradnúť a tiež sa nevyberie pre svoj lup, aby „pomáhal biednym“, ako to mal pred vraždou v úmysle. 

VIII

Když se na Senném podruhé ukláněl hluboce k zemi a přitom se pootočil doleva, spatřil na padesát kroků od sebe Soňu. Schovávala se za trhovním stánkem, bylo zřejmé, že ho provází po celé jeho truchlivé cestě! Raskolnikov si v té chvíli uvědomil a jasně pochopil, že Soňa s ním teď bude až do smrti a půjde s ním třeba na kraj světa, kamkoli ho osud zanese. Srdce se mu sevřelo.“

Epilóg

Sibiř. Na břehu široké neutěšené řeky leží město, jedno ze správních středisek Ruska; ve městě je pevnost a v pevnosti vězení. Ve vězení je už devět měsíců uvězněn Rodion Raskolnikov, odsouzený k vypovězení a nuceným pracím druhého stupně. Ode dne, kdy spáchal zločin, uplynulo už skoro půldruhého roku.“

Na súde vysvetlil všetko, čo bolo treba, len to nedokázal povedať, prečo sa ani len nepokúsil pozrieť do mešca, koľko rubľov sa mu podarilo ulúpiť. Súd z toho usúdil, že vraždu spáchal v akomsi prechodnom pominutí zmyslov. Dostal pomerne miery trest. Všetci sa snažili uchrániť matku, ale ona aj tak zomrela na akúsi čudnú horúčku. V nej vykrikovala slová, ktoré dávali tušiť, že o synovom hroznom osude tušila viac, ako si ostatní okolo nej mysleli

Raskolnikov si ani neuvědomoval, že mu nový život nespadne do klína zadarmo, že ho ještě bude muset draho zaplatit, vykoupit si ho v budoucnu velkou statečností… Ale to už je začátek nové historie, historie poznenáhlého obrozování člověka, poznenáhlého přerodu, poznenáhlého přechodu z jednoho světa do druhého, seznamování s novou, doposud úplně neznámou skutečností. Historie, jež by se mohla stát tématem nového příběhu — náš nynější příběh však skončil.“

Autor podľa netu

Fjodor Michajlovič Dostojevský sa narodil v roku 1821 ako v poradí druhý z ôsmych detí. Jeho otec pracoval ako lekár v nemocnici pre chudobných a jeho deti tiež vyrastali poznačené chudobou. Po smrti svojej matky začína Dostojevský študovať na vojenskej akadémii v Petersburgu. Ako študent nebol príliš úspešný, ale už v tejto etape Dostojevského života sa prejavuje jeho spisovateľské nadanie.

Otca mu zavraždili v roku 1839 jeho vlastní nevoľníci, alebo skôr – jeden z nich. Dostojevský dokončí štúdiá a dostane miesto na ministerstve vojny. Napriek tomu, že stále má finančné problémy, po jednom roku z miesta odchádza, aby sa mohol stať spisovateľom. Nadväzuje priateľstvá s ľuďmi z literárnych kruhov, ako napríklad s literárnym kritikom Visarionom Belinským a píše. Píše svoj prvý román vo forme listov, ktorému dá meno „Chudobní ľudia“ a ktorý ho odrazu spraví slávnym. Jeho ďalšie diela sú však tak kritikou, ako aj čitateľmi odmietané.

V roku 1848 dostáva prvý epileptický záchvat. O rok nato ho odsúdia na smrť za podporu revolúcie. Rozsudok zmenia na štyri roky nútených prác a štyri roky služby v armáde. Hovorí sa, že v tomto ťažkom období našiel cestu k Bohu, vieru, ktorá ho zvláštnym spôsobom sprevádzala celý život a ktorej vplyv sa odrážal aj v jeho dielach.

V roku 1857 sa ožení s Marjou Dimitrijevnou, slúži v armáde v Moskve, rediguje časopis, píše. V roku 1862 podniká svoju prvú cestu do Európy a rok nato ďalšiu cestu v doprovode svojej novej lásky Apolinéry Suslovovej a stáva sa náruživým hráčom až do takej miery, že finančne temer skrachuje. V roku 1864 zomiera jeho žena, aj jeho obľúbený brat, ale on pokračuje vo svojej hráčskej vášni a v písaní kníh. V tomto období vychádza „Zločin a trest“, ako aj „Hráč“. V roku 1867 sa Dostojevský znovu ožení a zdržiava sa viac v zahraničí ako v Rusku. Napíše knihu Idiot a Démonov, ktorí mu znovu prinášajú slávu a peniaze. V rozpätí rokov 1869 a 1875 sa mu narodia tri deti. V roku 1979 vychádza jeho román Bratia Karamazovovci. Umiera v roku 1881 v St.Peterburgu na prudké krvácanie.

Werbeanzeigen
Dieser Beitrag wurde unter Ruskí autori, Werke abgelegt und mit , , , , , , , , verschlagwortet. Setze ein Lesezeichen auf den Permalink.

Kommentar verfassen

Trage deine Daten unten ein oder klicke ein Icon um dich einzuloggen:

WordPress.com-Logo

Du kommentierst mit Deinem WordPress.com-Konto. Abmelden /  Ändern )

Google Foto

Du kommentierst mit Deinem Google-Konto. Abmelden /  Ändern )

Twitter-Bild

Du kommentierst mit Deinem Twitter-Konto. Abmelden /  Ändern )

Facebook-Foto

Du kommentierst mit Deinem Facebook-Konto. Abmelden /  Ändern )

Verbinde mit %s